Milí čtenáři,

zpravidla neodpovídám na reakce, v nichž je mé psaní označováno za „svazácké“ a používá se přirovnání k logice „Sovětského svazu“. Od autora Ouředníkovy velikosti bych čekal pečlivější čtení mého textu a následně i přesnější argumenty, které by podpořily taková nařčení. Nemluvě o tom, že moje polemika začíná souhlasem s Ouředníkovou hlavní tezí: přesná a poctivá kritika náboženství je potřebná. Ve svém textu jsem kritizoval především nepřesnou argumentaci a zjednodušené pojetí tak rozsáhlého fenoménu, jakým je islám.

Nicméně bych se rád krátce vyjádřil k pasáži, jíž se Patrik Ouředník ve své reakci zabývá. Jedná se o údaje ze studie francouzského Institutu Montaigne.

Pracoval jsem s anglickým překladem studie, neboť jsem předpokládal, že bude jazykově přístupnější většímu počtu čtenářů (pokud by se někteří z nich chtěli hlouběji ponořit do zdrojů, které cituji). Patrik Ouředník se ohrazuje proti této větě z mé polemiky, která se týká sociologických zjištění:

Například dvě třetiny muslimů věří, že sekulární stát umožňuje svobodu náboženského vyznání.

Žádný takový údaj se prý ve studii nenachází. Na straně 18 najdeme informace o tom, že 46 procent muslimů je buď zcela sekularizováno, nebo dokončuje svou integraci do systému hodnot současné Francie, přibližně 25 procent muslimů se snaží vyjadřovat své náboženství v rámci veřejné sféry a akceptují sekularismus (právo šaría je pro ně osobně podstatné, ale ne tolik jako francouzské zákony) a 28 rocent muslimů zastává stanoviska, která stojí v opozici k francouzskému státu. Většinu těchto údajů ostatně uvádí také Ouředník. Potud víceméně shoda.

Jenže Ouředník charakterizuje „prostřední“ skupinu, která vyjadřuje své náboženství v rámci sekulárního systému, jako jedince stojící „mimo“ francouzskou kulturu. Domnívám se, že se jedná o nepřesné shrnutí. Studie přímo uvádí, že se snaží svou religiozitu vyjádřit ve veřejné sféře a zároveň je pro ně nejdůležitější francouzský zákon, nikoli právo šaría – pojem „mimo“ mi tedy připadá nepatřičný. (Navíc ani s poslední skupinou, jedinci vyznávajícími „opoziční“ názory, to není tak jednoduché: také tato skupina totiž zahrnuje muslimy, kteří se svým způsobem domnívají, že sekulární stát umožňuje svobodu náboženského projevu, přestože mají tendence k separování nebo třeba autoritářství.) S ohledem na zveřejněná data mi Ouředníkovo zhodnocení připadá zkrátka zjednodušené a zavádějící.

Shrnutí, které jsem použil já, navíc není mou vlastní interpretací, ale vyjádřením Hakima El Karouiho, autora dané studie (v minulosti učil na univerzitě v Lyonu, pracoval pro francouzské ministerstvo financí a pro kabinet premiéra). Ve svém shrnujícím textu mezi klíčovými zjištěními dané studie přímo zmiňuje to, že „dvě třetiny muslimů věří, že sekulární stát umožňuje svobodu náboženského projevu“. Nejedná se tedy z mé strany o lež, ale o uvedení stanoviska samotného institutu, který Ouředník cituje (pro zájemce zde)

Mohli bychom si dlouhé měsíce vyměňovat dopisy o různých údajích a číslech. Nicméně inkriminovanou pasáž jsem ve své polemice zmínil především jako příklad toho, že v Ouředníkově knize povětšinou chybí zdroje. Čísla stránek, na nichž je možné nalézt citovaná data, měla být uvedena rovnou v textu knihy. Patrik Ouředník by pak nemusel rozesílat svůj „poznámkový aparát“ až dodatečně.

Srdečně

Lukáš Senft