Výstava Fragmenty paměti (kurátor Jiří Fajt, k vidění v Jízdárně Pražského hradu do 26. 7.) svým divákům nabízí promyšlení skutečnosti, že fragmenty mají svoji paměť. Fragmenty (ve škále od ostatků ze svatovítského chrámového pokladu ke střepům poukazujícím k vysídlování sudetských Němců) jsou tu vystaveny s akcentem nikoli na fragmentaci, nýbrž na scelování dříve odděleného. Primárně se to týká celé výstavní scény propojující současné a středověké umění způsobem, který fyzicky připouští oddělení (výstava má vlastně dvě poloviny), ale z hlediska reflektujícího naopak jednoznačně vede k propojení obou významových rovin. Na nich výstava ukazuje dvě podoby téže zvláštní dynamiky: fragment lze umělecky oživit takovým způsobem, že se fragmentace paměti transformuje v prožitek scelení zkušenosti. Fragment samotný nemusí zůstat pouze střepem rozbitého celku, ale uměleckým ztvárněním může získat svou vlastní, alternativní a v tomto smyslu úplnou paměť.

Středověká Evropa produkovala materiální kulturu, jež překypovala fragmentovanými symboly. Relikviáře, vystavené v šerosvitu, poukazují na fragmentaci, která není protikladem celistvosti, ale jejím umocněním. Tělo svatého je rozčleněno, zbaveno souvislého anatomického významu, uloženo do schránek dále rozprostřených po Evropě. V důsledku se fragment stává liminálním symbolem: část těla je vyňata z pozemského řádu, začleněna do řádu nebeského, aniž přestává působit v každodennosti věřících. Fragment zakládá mnohovrstevnatou přítomnost, opakovaně sjednocovanou rituálem a modlitbou. Relikvie tedy neexistovala coby dílčí část, ale jakožto synekdochická amplifikace přítomnosti světce. Fragment poukazuje na ideu celistvosti – identita ve středověkém myšlení nebyla spjata s fyzickou podobou; tělo svatého mohlo být rozděleno, rozptýleno, přeměněno, a přesto zůstalo zcela úplné. Fragment tu není důsledkem narušení celku, ale tím, skrze co se celek manifestuje. Zároveň relikvie sama mnohdy bývala personifikována. Relikvie žily svébytné životy – krvácely, potily se, vykonávaly zázraky, trestaly, chránily, odpovídaly na modlitby. Chvěly se svou vlastní subjektivitou, zhmotňovaly se jako gravitační uzly poutních míst ve spirituální geografii Evropy. První část výstavy tedy zpřístupňuje středověké cítění, kde idea fragmentu není bolavá, ale jeví se jako symbol sjednocujícího propojení člověka a prostředí, posvátného a pozemského, těla a transcendence.

Pohled do sféry současného umění, paradoxně situovaného v té polovině výstavy, která je zalita světlem, odhaluje mnohem temnější uvažování o člověku, jenž se nachází v rozpolceném stavu spirituálního bezdomovectví. Zde se fragment náhle objevuje jako lacanovské corps morcelé – důsledek roztříštěného celku, palčivého pozůstatku po traumatizaci. Jak na ni poukázat? Polemika o nezobrazitelnosti traumatu, spatřující jedinou možnost umění v gestu signifikujícím absenci a selhání jazyka, se v postmoderním uměleckém diskursu transformuje. Překonáním nemožnosti zobrazení se stává právě fragment. Coby zhmotnění post-traumatického subjektu se fragment situuje i v samotném středu této výstavy dílem Vyhnání od Magdaleny Jetelové. Křečovitě vykloubené monumentální nohy, odňaté od svého těla nad kotníky, bezcílně bloudí prostorem, uvržené do nekonečného, sevřeně nehnutého hledání.

Dílo Jetelové se nevztahuje jen k traumatizujícímu odsunu, nýbrž umožňuje promýšlet i fragmentovanou skutečnost současného života. Tuto jeho funkci podtrhuje umístění do bodu křížení dvou dominantních os vizuálních narativů výstavního prostoru. První osa se napíná mezi malbou Čechy leží u moře Anselma Kiefera a fotografiemi Palestiny Josefa Koudelky z cyklu Wall – Zeď. Kiefer rozvíjí jemnou, snovou polemiku o světě neobklíčeném hranicemi, kde je realita moře za horizontem pro suchou zemí obchvácené Čechy skutečnou možností. V kontrastu řezavý objektiv českého fotografa navštěvujícího Svatou zemi nemilosrdně uvrhuje vnímajícího do světa, kde hranice vtlačené okupační silou konstantně zjizvují krajinu, rdousí její obyvatele a způsobují nezměrnou fyzickou i psychickou paralýzu země. Pohledy na týranou krajinu s vinoucí se apartheidní zdí destruují práh toho, co lze přijmout za reálné. Liduprázdné umělecké světy v dílech těchto dvou autorů záměrně kontrastují realitu s její neskutečností. Jeden z možných popisů traumatu ostatně tento stav identifikuje s rozmlžením předělu mezi realitou a fikcí, se selhávající schopností rozlišit mezi obrazným a doslovným. Druhá osa se pne v dialogu Šedého zrcadla Gerharda Richtera a architektonické koncepce výstavy hrající si s průhledem oknem na Pražský hrad. Obě média, zrcadlo i okno, zdánlivě neutrálně vedou zrak – okno jej usměrňuje vně, zatímco zrcadlo dovnitř. Ve skutečnosti však vykonávají stejnou funkci: obě disciplinují zrak rámováním, filtrováním a přemísťováním percepce. Ani jedno nezprostředkovává realitu, obě konstruují vizuální pole, které záměrně opomíjí to, co leží mimo něj. Obě organizují pohled, a tedy i celé tělo, vedou pozornost a určují, co může být viděno a jak na to bude nahlíženo. Zrcadlo ani okno nejsou průchody, ale aparáty, jejich násilí je epistemologické; uvězňují vnímání ve strukturách reprezentace a zároveň zastírají skutečnost, že tyto struktury vůbec existují. Mezi nimi se nachází a střídavě v nich odráží důsledek těchto svíravých technologií: člověk-fragment, pozůstatek, zrcadlená relikvie.

Obě zmíněné osy rozprostírají výstavou své silové čáry, jež vystavená umělecká díla provazují v dialozích. V prvním případě poodhalují tekutou nejasnost prostředí, jež obývá současný člověk. V případě druhém dochází ke zpřítomnění prostředků epistemologického násilí, jež štěpí současnou existenci. Vyhnání od Jetelové se na průsečíku těchto dvou os stává relikviářem fragmentované existence v současném traumatickém světě. Vstupuje zároveň do významové hry s ostatkovým pokladem a s myšlenkou, že fragment jako synekdocha amplifikuje sjednocení. Umělecky ztvárněný fragment totiž nejen synekdochicky poukazuje na celek, z něhož byl oddělen, ale tuto možnost synekdochy amplifikuje tím, že svou vlastní, uměleckým gestem zaostřenou pamětí nabízí nové scelení traumatizované skutečnosti. Dílo-fragment ve své podstatě zrazuje fragmentaci jako takovou.