S gileádskými pořádky se seznámila poměrně zprudka, protože hned další den přihlížela cupování. Asi se zhrozila, když viděla, jak služebnice doslova roztrhaly na kusy dva muže: ani já si na tu hrůzu nemůžu tak docela zvyknout, ačkoliv jsem ho za ta léta viděla už mockrát. Služebnice se většinou nijak neprojevují, proto je tak šokující, když člověk vidí z jejich strany tolik zášti.

Úryvek pochází z románu Svědectví (The Testaments) kanadské spisovatelky Margaret Atwood, publikovaného v roce 2019 jako pokračování románu Příběh služebnice (The Handmaid’s Tale), který vyšel v roce 1985. Stejně jako Příběh služebnice, i román Svědectví je situován do brutálního světa dystopického Gileádu. Částečně se děj odehrává i v Kanadě, na kterou ovšem stín sousedního represivního režimu dopadá: v podobách uprchlic, výuce o Gileádu ve školách, protestních pochodech anebo rezistentního hnutí Mayday, jehož členové a členky operují z kanadského území. Svědectví sleduje vyprávění tří různých žen a jejich značně odlišných náhledů na fungování Gileádu a jeho praktik. Za prvé jsou to zápisy tety Lydie, postavy známé z Příběhu služebnice, která gileádskému režimu zdánlivě oddaně slouží. Za druhé je to svědecká výpověď Agnes, dívky vychované v privilegované gileádské rodině, a nakonec svědecká výpověď Daisy, která vyrůstá v Kanadě a do Gileádu se dostane v podstatě jako špeh hnutí Mayday.

Výše uvedená citace pochází z vyprávění Agnes. Vybrala jsem ji, protože se v ní dle mého názoru zajímavě ukazuje, jak román pracuje s napětím mezi tím, co je považované za samozřejmé, a tím, co postavy zneklidňuje. V originále je vyznění tohoto odstavce o něco sugestivnější, zejména v poslední větě: „The Handmaids are usually so subdued, and the display of so much rage on their part can be alarming.“ Existence trestu smrti, a to trestu smrti extrémně drastického, je zde zavedenou praktikou, stejně jako existence služebnic, tedy žen, které putují od jednoho vysoce postaveného muže k jinému, protože jsou plodné, a jejichž jediným úkolem je porodit co nejvíce zdravých dětí, které jim ovšem režim odebírá. Vyprávění Agnes implikuje, že za šokující považuje výjev, který vybočuje ze zavedeného, jakkoliv nespravedlivého pořádku, totiž projev služebnic. Jejich běžné chování, podřízené, bez projevu emocí i bez promluv nad rámec těch oficiálně schválených, je postavené do extrémního kontrastu se ztrátou kontroly i základního soucitu s druhými lidmi. V anglickém originále použitá spojka „a“ oproti v češtině použitému „proto“ nezdůrazňuje tak jednoznačně příčinnou vazbu; jde víc o konstatování než o vysvětlení. Podobně také použití tvaru slovesa „může být znepokojující“ v anglickém originále není tak definitivním prohlášením jako spíše otevřením možnosti. V lakonickém vyjádření Agnes se ukazuje, jako moc z pořádků Gileádu postavy integrují do svého vnímání světa; a v jak okrajových dojmech a pocitech nebo třeba i tělesných reakcích se projevují náznaky, že ne vše je v takovém systému v pořádku.

Díla Margaret Atwood mají dle mého názoru mimořádnou schopnost zachycovat tyto okrajové, subtilní maličkosti či motivy a činit je významuplnými. Jde mnohdy o prchavé, neurčité, nebo dokonce až absurdní aspekty zkušenosti, které ale v textu nejsou přímo pojmenovány. Text kolem nich krouží, evokuje obrazy, pocity, ale také vyvolává zvuky, vůně či chutě. Mluví o něčem na okraji vnímání, o detailech, které se zdají být potlačené do pozadí, ale ve skutečnosti jsou to určité záznamy či znaky mocenských struktur, které stojí v základu veškerých interakcí postav a fungování daného fikčního světa. V románu Svědectví tyto momenty stojí proti velmi rigidnímu a mechanickému sociálnímu řádu, jehož rituální rytmičnost je hrozivá. Tyto podprahové motivy, často spojené s okamžiky (sebe)reflexe postav, fungují jako upozornění na povahu přirozenosti, kterou ani sebepromyšlenější systém nedokáže (doufejme) zcela potlačit a vymýtit. Zároveň jde o momenty, které posouvají vyprávění a vypovídají o charakteru postav, byť ne vždy – poněkud paradoxně – umožňují nahlédnout do jejich nitra nebo rozpoznat, zda mluví upřímně. I v této nejednoznačnosti je ale podstatný význam.

Ze světa Gileádu se stal celkem úspěšný kulturní fenomén a asi nejděsivějším důsledkem této popularity je skutečnost, jak moc se z konstatování, že jsou romány Příběh služebnice i Svědectví aktuální, stalo klišé, přestože se při jejich četbě člověk těžko ubrání nepříjemnému pocitu, že jsou některé aspekty Gileádu až příliš blízko současné realitě. Co ale připadá podnětné mně, je fundamentálnější otázka, kterou Svědectví kladou: co všechno považujeme za oprávněnou a nezpochybnitelně danou součást společenského systému a co jsou okrajové záblesky, které pro nás mají individuální význam?