Tvorbu spisovatelky Magdalény Platzové sleduji soustavně od roku 2006, kdy vyšel její román Aaronův skok. Dodnes jej považuji za její umělecky nejvýraznější dílo, neboť se v něm autorce podařilo mimořádně organicky propojit intimně laděné příběhy protagonistů s prostředím umění i s širším rámcem historických událostí. Velmi podnětný je také autorčin román Život po Kafkovi (2022), který přináší nepředpojatý pohled na Felice Bauerovou, významnou ženu Kafkova života. Autorka sleduje, jak Felice provázel spisovatelův mýtus i po jeho smrti, zároveň však zdůrazňuje její samostatnost, praktičnost a modernost, jimiž se vzepřela roli ženy definované nevydařeným vztahem. Do popředí se dostává také korespondence mezi Kafkou a Bauerovou, především dopisy adresované Felici, které tvoří jeden z ústředních motivů díla.

Magdaléna Platzová se výrazně prosazuje také jako povídkářka. Její text „Vloni touhle dobou“ byl zařazen do antologie Na solar: Nejlepší české povídky od roku 1989, kterou editoval Jan Němec a která vyšla na sklonku minulého roku. Uvedený text otevírá autorčinu povídkovou sbírku Recyklovaný muž (2008), jež nahlíží partnerské i obecně mezilidské vztahy z mužské perspektivy v kulisách všednosti a rozmanitých cest, na něž se postavy vydávají v konkrétní i obrazné rovině. Pnutí mezi intimitou a odcizením, zde zřetelné, charakterizuje i spisovatelčin nový povídkový soubor Fáze jedné ženy (2025).

Autorka ve svém nejnovějším díle zkoumá partnerské vztahy bez přikrášlování. Zachycuje obtížnost komunikace ve chvíli, kdy jeden z partnerů tíhne ke sdílení a blízkosti, zatímco druhý si udržuje odstup a převážně mlčí (povídka „Šedý den“). Platzová rovněž nastoluje situaci, v níž se partneři pokoušejí svůj vztah napravit („Září, růže“). Není to však jednoduché. Odhodlání znovu se milovat a vyhnout se nedorozuměním se rodí na pozadí ran, které si pár v minulosti uštědřil a které z jejich vědomí jen tak nezmizí. Minulost totiž nelze ze života jednoduše odříznout, je součástí lidské identity. Povídka „Za oknem“ zprostředkovává přání šedesátnice Violety, která „nechce žít vedle muže, chce žít s ním“ (s. 163). Tato slova působí mimořádně aktuálně v kontextu dnešní doby, jejíž hektické tempo mnohé partnery odcizuje. Sdílejí sice společnou domácnost, nikoli však své vnitřní světy.

Málokdo v současné české literatuře zobrazuje milostné vztahy tak přesvědčivě jako Magdaléna Platzová. Ve Fázi jedné ženy to znovu potvrzuje. Ukazuje, jak zásadní roli může láska v lidském životě sehrávat a jak hluboce dokáže proměňovat prožívání každodennosti. Milostný cit pojednává bez patosu, přesto velmi citlivě. Evokace bolesti ze ztráty není sentimentálně teatrální, naopak působí ztišeně a ve své neokázalosti o to naléhavěji. Navíc se vyhýbá stereotypnímu uvažování o lásce, jaké s arogantní sebejistotou prezentují lifestylové články. K těmto stereotypům patří ztotožňování intenzivního milostného citu výhradně s mládím. V povídce „Park“ jedna z postav říká,

že to bolí pořád stejně, ne-li víc. Vždyť všechno může být už naposledy, všechno je mnohem krásnější, silnější, výjimečnější teď, když člověk stárne, je to tak vzácné, všechno se vpaluje přímo do srdce a do těla, dotek ruky, křehký malíček. Je to nenahraditelné.
s. 137

Název knihy vychází z pojmenování předposlední povídky souboru. Chápat to jako hlavní motivaci pro volbu titulu by však bylo poněkud vnějškové; zdá se spíše, že autorka uvažovala v širších souvislostech. Ponor do různých fází života ženy totiž prostupuje celou řadou textů, které představují ženský vnitřní svět v jeho specifičnosti, aniž by sklouzávaly k nepřípadné genderové generalizaci.

Feministická rovina vstupuje do povídky „Iva“ prostřednictvím titulní protagonistky, spisovatelky, jejíž třetí porevoluční román Láska, láska! byl kritiky oceňován pro „viscerální feminismus“ (s. 14). Vypravěčka však tento obraz ironizuje, když připomíná, že Ivina další kniha – autobiografický příběh o romanci s ukrajinským zedníkem – ukazuje, jak snadno její deklarovaný feminismus „roztaje pod prvním paprskem lásky“ (s. 14). Povídka tak naznačuje napětí mezi dřívějším literárně prezentovaným postojem a osobní zkušeností. Iva naivně naletěla cizinci, za nějž se provdala, ten ji však po získání trvalého pobytu opustil, navíc s jejími úsporami:

Zanechal ji se zlomeným srdcem, zralou na další kolo feminismu.
s. 15

„Pracovna“ tematizuje úmorný život ženy vytížené a vyčerpané nekonečnými domácími pracemi a nastoluje otázku, zda je status matky relevantním důvodem pro zanedbávání sebe sama. Text je prostoupen jemnou melancholií, která je příznačná pro soubor jako celek. Podobně jako láska, ani smutek není evokován v krajních, vypjatých polohách. Působí sice tíživě, jak dokládá povídka „Večírek, Lyon“, ale nedrtí a nepředstavuje fatálně destruktivní fenomén. Bývá vyjadřován ve své každodenní, civilní podobě, často v souvislosti se samotou jedince. „Jedna, co lítala“ podnětně vymezuje rozdíl mezi přechodnou, osvěžující samotou, po níž následuje opětovný návrat k blízkým, a samotou definitivní, která vzbuzuje obavy. V „Hodině soumraku“, nápaditě odkazující k britské nobelistce Doris Lessingové a jejímu textu Pokoj číslo 19, kontrastuje protagonistčina touha po samotě s konvencí, jež jí velí co nejdříve se vrátit ke své rodině, pro niž zajišťuje chod domácnosti.

Touha po osvobodivém činu, úlevné rebelii, vystoupení ze stereotypu naráží ve Fázi jedné ženy na normativní očekávání, tradice a mentální strnulost. Někdy se z těchto tísnivých pout podaří vymanit, mnohdy však zůstává vše při starém. Touha po řádu a pořádku může znamenat kotvu v chaotické přítomnosti, na druhé straně však může být i předzvěstí změny či fatálního rozhodnutí – zanechat po sobě nablýskanou domácnost a odejít, jak evokuje povídka příznačně nazvaná „Úklid“. „Pan Pravítko“ zaostřuje pozornost na akurátního majitele výletní restaurace, který striktně dbá na dodržování pravidel a často napomíná hosty. Jeho život je poznamenán tragédií, neboť jeho syn v patnácti letech spáchal sebevraždu skokem ze skály. Zanechal sice dopis na rozloučenou, přesná příčina jeho rozhodnutí však zůstává čtenáři neznámá. Do vědomí se nicméně neodbytně vkrádá otázka, nakolik mohl k zoufalému činu přispět otcův urputný perfekcionismus.

K nosným motivům recenzovaného povídkového souboru patří stárnutí a stáří. „Večírek, Lyon“ reflektuje přitažlivost starších žen, pramenící z jistého kouzla jejich vizáže navzdory věku. „Přeji si tě podruhé“ tematizuje bolest starého těla. Ta je ovšem také znakem života, který o sobě fyzickou strastí dává vědět. Srdce však věku na rozdíl od tělesné schránky nepodléhá. „Nějaký ostrov“ polemizuje s tezí o moudrosti stáří:

Kdo nezačne o věcech přemýšlet v mládí, když má ještě sílu a odvahu, ten ve stáří nezmoudří, naopak, stane se ještě pošetilejším.
s. 145

Citovaná pasáž tento stereotyp zpochybňuje v aforistické zkratce, zároveň však v racionálně vedené úvaze.

Za jeden z vrcholů sbírky lze označit titulní povídku. Protagonistka se ocitá ve fázi života bez domova a na cestě, přičemž si sama volí, kam půjde. Přestože má malé děti, což považuje za problematické, rozhodla se pro svobodnou existenci. Při jedné z cest vlakem se setkává s rozmanitými projevy emocí. Přeje lidem jejich radost i štěstí a cítí vděk

za všechen ten život kolem sebe, za to, že si spolu lidi povídají, že se někdo s někým miluje každý den a někdo celou noc protančí na koncertě a pak jde do školy
s. 158.

Žena působí vyrovnaně, její stará láska patří stále více minulosti a nová zatím není na dohled. Vše je pro ni otevřené a zdá se, že nejistotu ohledně budoucnosti nepovažuje za tísnivou. V této povídce je navzdory melancholickému podtónu patrná naděje, jež neokázale prostupuje řadou textů souboru.

Magdaléna Platzová ve Fázi jedné ženy prokázala, že se na poli povídkového žánru umí pohybovat se stejnou bravurou jako v románu. Její sbírka se ocitla v nominaci na Magnesia Literu za prózu 2026, což považuji za naprosto zasloužené. Povídky jsou oproti románům stále velmi nedoceněné, proto je každá nominace na prestižní literární ocenění vítaná. Představuje příležitost docenit umění výrazové úspornosti, náznaků a působivé koncentrace významů na malé ploše. V těchto aspektech řadím recenzovaný soubor k vrcholům současné české literatury v rámci tohoto žánru.