Populární žánry italské kinematografie vždy odrážely jednotlivé národní společenské problémy a prezentovaly jejich obraz širokému publiku v rozmanitých obměnách a variacích, pohybujících se mezi historickou autenticitou a kulturními mýty.¹ Patří mezi ně i fenomén mafie, která se postupně rozšířila ze Sicílie i do celé Itálie, USA a mezinárodního kontextu, přičemž během dlouhých let svého formování souběžně nacházela i odezvu v různých archetypech v kinematografii. Zatímco občansky angažovaní tvůrci reflektovali zločinné podsvětí zejména z analytické perspektivy poukazující na jeho úzkou provázanost s politikou, justicí a policií, režiséři populárních žánrů se zaměřovali na začlenění organizovaného zločinu do konstrukce akční a napínavé podívané. V některých případech vznikaly v Itálii i snímky propojující oba tyto tvůrčí přístupy a vytvářely žánrové vazby mezi sociální angažovaností a poutavým vyprávěním². Obraz mafie jako tajného společenství nebyl v italské kinematografii žánrově jednotný a prostupoval obvykle více typologickými rovinami od mysteriózní detektivky přes policejní thriller a gangsterskou podívanou až po melodrama. Ačkoliv byl fenomén jižanské tradice rozvětvených rodinných klanů i tajných syndikátů úctyhodné společnosti přizpůsobován kulturním prvkům populárních žánrů, byl zpravidla zobrazován autenticky v souladu se svými charakteristickými znaky.

Příběhy italských banditů, psanců a krevních mstitelů

Filmy o organizovaném zločinu mají v Itálii široké tematické a žánrové rozpětí od jižanských příběhů o úctyhodné společnosti na Sicílii, v Kalábrii či Kampánii až po metropolitní podsvětí ve velkoměstském prostředí Neapole, Říma či Milána. Na rozdíl od policejních thrillerů, které se zaměřují zejména na střet bezpečnostních a zákonodárných složek s kriminalitou a staví do středu zájmu policii, mafiánské a gangsterské snímky zaměřují pozornost na zločinecké syndikáty a jejich vlastní tradice, pravidla a zákony.³ Mafie a její fungování se jako ústřední téma jednotlivých filmů začalo v italské kinematografii pravidelně objevovat až po druhé světové válce v druhé polovině 40. let 20. století. Patří k nim zejména Ve jménu zákona (In nome della legge, 1949) Pietra Germiho, Turri il bandito (Bandita Turri, 1950) Enza Trapaniho nebo I fuorilegge (Psanci, 1950) Alda Vergana odehrávající se na Sicílii, v jejíchž exteriérech se snímky také natáčely. Tematiku krevní msty a rivalitu soupeřících rodinných klanů rozvíjí širokoúhlý barevný film Proibito (Zakázáno, 1954) Maria Monicelliho, jehož vyprávění je dějově zasazené a realizované na Sardinii. Urážky na cti, krevní msty a mocenské pozice rodin žijících v jižních nebo ostrovních oblastech Itálie jako Sicílie, Sardinie, Kalábrie nebo Kampánie se staly základními společenskými atributy a tradicemi sicilské mafie, systematicky se rozvíjející již v první polovině 19. století.

Historické a sociokulturní kořeny mafie na Sicílii, sahající až do 12. století a úzce spojené s tajnými sektami a komunitami provázanými zákonem mlčení, filmaři zobrazují spíše okrajově a zřídka. Filmový průmysl se nejvíce soustředil na rozmanité mafiánské organizace (zejména sicilská Cosa Nostra, neapolská Camorra a kalábrijská ‘Ndrangheta) v období druhé poloviny 20. století, která byla zvoleným časovým úsekem tematicky i vizuálně atraktivnější pro mezinárodní distribuci i široké publikum.⁴ Především od 50. let začala tematika mafie více pronikat do populárních žánrů a obecně populární kultury, kde představovala jak mediálně rozšířený společenský fenomén, tak i prvek ke konstrukci poutavého i zábavného vyprávění. Zatímco Il re di Poggioreale (Král Poggioreale, 1961) Duilia Colettiho o neapolském pašerákovi prolíná napětí s komediální rovinou, Morte di un bandito (Smrt bandity, 1961) Giuseppa Amata vypráví příběh sicilského psance, který žije v úkrytu před policí pod ochranou mafie. V průběhu 60. let vzniklo v Itálii v oblasti populárních žánrů několik mafiánských snímků kombinujících gangsterku a akční policejní thriller s detektivkou, přičemž se v některých případech odkazují i na stylistické charakteristiky westernu. Ve snímku Vento dal Sud (Vítr z jihu, 1959) Enza Provenzaleho rozehrávají tvůrci kriminální drama muže, který neuposlechne příkaz sicilské mafie k vraždě nepohodlné osoby.

V následujících letech vznikaly další filmy, v nichž jsou postavy za různých okolností a v různých prostředích konfrontovány se zvyky, tradicemi a zákony mafiánských společenství ovládajících místní teritoria. V I mafiosi (Mafiáni, 1959) Roberta Mauriho se sicilská Cosa Nostra na žádost osamělého mstitele zapojuje do krevní msty a hledání viníků dvojnásobné brutální vraždy. V Lo sgarro (Pochybení, 1962) Silvia Siana vstoupí do života hrdiny neapolská Camorra, z jejíchž služeb nakonec vystoupí a stane se zrádcem syndikátu. V Mafia alla sbarra (Mafie za mřížemi, 1963) Oresteho Palelly se tvůrci zaměřují na krevní mstu ukrývajícího se muže, kterému mafie zavraždila otce kvůli odmítnuté ochraně na základě vydírání a povinně placených služeb. Všechny tyto snímky – podobně jako La legge della mafia (Zákon mafie, 1966) Maria Bianchiho – staví do konfrontace ústředního hrdinu a zločinecké organizace, kdy dochází v souvislosti se vzepřením se vůči zásadám úctyhodné společnosti k trestu. I přes stylizaci, charakteristiky a atributy populárních žánrů zachovávají filmoví tvůrci autentické znaky mafie a jejich striktně vymezených zákonů a zobrazují ji jako mocenský systém ovládající zemi. Odmítnutí služeb podsvětí, vystoupení ze zločineckého spolčení, zrada jednotlivých členů tajné komunity či porušení omerty (kodex mlčení) končí pro hrdiny buďto smrtí, nebo se ocitají v neustálém nebezpečí a ohrožení života.

Někteří filmaři zobrazují rozsáhlé policejní operace a vojenské mise proti mafii na Sicílii, na jejichž pozadí se odehrávají napínavé příběhy o jedincích či skupinách osob napojených na zločineckou organizaci Cosu Nostru, jak je tomu v Gente d’onore (Lidé cti, 1967) Folca Lulliho. Naopak jiný sicilský příběh A suon di lupara (Za zvuku lupary, 1968) Luigiho Petriniho o přežívající staleté tradici mlčení, strachu a předsudků rozvíjí žánrové prvky melodramatu. Ve Fiumicinu u Říma se odehrává thriller Scacco alla mafia (Šach mafii, 1968) Lorenza Sabatiniho o pašování drog, v němž tvůrci propojují organizační vazby mezi italskou a americkou mafií spolupracující na obchodech s narkotiky. Jiní režiséři se vraceli k banditským hrdinům, rodinným válkám a krevním mstám na Sardinii a zobrazovali postavy autentických zločinců. Například v mafiánském snímku Pelle di bandito (Kůže bandity, 1969) Piera Liviho vychází napínavá podívaná ze skutečného života sardinského delikventa Graziana Mesiny. Většina filmů z období 50. a 60. let se odehrává na Sicílii a v jiných oblastech italského jihu, jako například Meglio vedova (Lepší být vdovou, 1968) Duccia Tessariho, kde se tvůrci zaměřují na kulturní tradice mafie. Již od druhé poloviny 60. let snímky pravidelně zobrazovaly i spojení italské a americké Cosy Nostry anebo přímo rozvíjely její obraz v Americe, jako je tomu v Gli intoccabili (Nedotknutelní, 1968) Giuliana Montalda.

Tajné mezinárodní spojky mezi Itálií a Amerikou

Filmy o gangsterech a metropolitním gangsterství vznikaly v Itálii již po druhé světové válce v 50. letech, ale ne vždy se jednalo přímo o obraz mafie, organizovaného zločinu či různých rodinných syndikátů.⁵ Proto se v textu zabýváme pouze snímky, které přímo tematizují mafiánskou problematiku a zohledňují její sociokulturní kořeny, zvyky a tradice úzce spojené s tajnými úctyhodnými společnostmi v Itálii a USA. V Palermu se odehrávají snímky E venne il giorno dei limoni neri (A přišel den černých citrónů, 1970) a Abuso di potere (Zneužití moci, 1972) Camilla Bazzoniho, v nichž jsou ústřední hrdinové na různých stranách zákona konfrontováni s nelítostnými zásadami mafie a stávají se jejími oběťmi. Rodinné vazby, krevní mstu i otázku cti v rámci sicilské Cosy Nostry rozvíjejí I familiari delle vittime non saranno avvertiti (Příbuzní obětí nebudou vyrozuměni, 1972) a Il consigliori (Poradce, 1973) Alberta De Martina nebo L’onorata famiglia (Úctyhodná rodina, 1973) Tonina Ricciho. Mezinárodní ekonomické i osobní zájmy mafie na Sicílii rozehrávají v příbězích individualistických hrdinů gangsterské thrillery Afyon oppio (Opium Afyon, 1972) Ferdinanda Baldiho a Tony Arzenta (Tony Arzenta, 1973) Duccia Tessariho, v nichž se italsko-americký obchodník s narkotiky a bývalý zabiják odmítající další zakázku podsvětí dostávají do konfliktu se zločineckým syndikátem a jsou jím odstraněni.

K tematice mafie se v gangsterských a policejních thrillerech⁶ opakovaně vracel režisér Fernando Di Leo, jehož příběhy o metropolitním podsvětí v Miláně, Římě nebo Palermu rozvíjejí široké spektrum motivů od kodexu cti a mlčení a korupce přes mezinárodní obchod s narkotiky. Di Leovy snímky Milano calibro 9 (Milán, kalibr 9, 1972), La mala ordina (Podsvětí rozkazuje, 1972), Smrt na zakázku (Il boss, 1973) nebo Diamanti sporchi di sangue (Diamanty potřísněné krví, 1976) se zaměřují i na jižanský dialekt a mentalitu italských gangsterů a zločinců. Podobné regionální charakteristiky sicilské nebo neapolské mafie se objevují rovněž v akčních policejních thrillerech6 Milano rovente (Žhavý Milán, 1973), Napoli violenta (Násilnická Neapol, 1976) nebo Od Corleone až po Brooklyn (Da Corleone a Brooklyn, 1979) Umberta Lenziho, v nichž představují kulturní protiklady mezi moderností a tradicí ve velkoměstském prostředí. V Krvavých rukou zákona (La mano spietata della legge, 1973) Maria Gariazza rozpoutá vyšetřování vraždy mafiána americkým nájemným vrahem sérii dalších zločinů i korupci policie. Jiný snímek Milano, il clan dei calabresi (Milán, klan Kalábrijců, 1974) Giorgia Steganiho zobrazuje pád mocného bosse kalábrijské mafie, který je zabit lynčujícím davem. Producenti, scenáristé a režiséři se obraceli k námětům a zápletkám prezentujícím pronikání mafie do různých sfér veřejného života.

Tvůrci často zobrazují války mezi jednotlivými mafiánskými rodinami a zdůrazňují vzájemný boj o ekonomickou moc a nadvládu nad určitými teritorii na Sicílii i v jiných oblastech Itálie.⁷ Vittorio Schiraldi zfilmoval svůj stejnojmenný román ve filmu Ve spárech mafie (Baciamo le mani, 1972), v němž rozehrává mocenskou rivalitu a krvavé konflikty dvou úctyhodných palermských klanů. Krevní msta vedoucí ze San Francisca do Kampánie v Gli esecutori (Vykonavatelé, 1976) Maurizia Lucidiho se stává cílem synovce mafiánského bosse, který zjistí, že mu během organizování zásilky drog zabili otce. Rovinu policejního thrilleru rozehrává snímek Napoli, spara! (Neapoli, střílej!, 1976) Maria Caiana, kde komisař usiluje o dopadení zločince pod ochranou mafiánského bosse neapolské Camorry, ovládající lokální obchod s drogami a narkotiky. V Neapoli se odehrává i jiný thriller Zuřivá smrt (Con la rabbia negli occhi, 1976) Antonia Margheritiho, v němž se nájemný zabiják žijící v ústraní vrací z New Yorku do Neapole pomstít smrt svého bratra zavražděného mafií. Mezikontinentální obraz organizovaného zločinu zobrazuje Lo sgarbo (Nezdvořilost, 1975) Marina Girolamiho, v němž si mladý mafián vyslaný z USA zpět na Sicílii kvůli konfliktům s Cosou Nostrou znepřátelí sicilského šéfa, který nad ním udržuje ochranu. Mafiánskými válkami filmaři rozkrývají boj o monopolní a teritoriální nadvládu.

Odlišný předmět osobních a ekonomických sporů prezentují jiné gangsterky a thrillery, v nichž jsou urážka na osobní cti i krevní msta provázány s nelegálními aktivitami postav.⁸ Například v Gardenia, il giustiziere della mala (Gardenia, mstitel z podsvětí, 1979) Domenica Paolelly stojí proti sobě dva mafiánští bossi, z nichž jeden legálně provozuje restauraci, kde odmítá svému konkurentovi umožnit prodávat drogy. V Canne mozze (Zkrácené hlavně, 1977) Maria Imperoliho uprchne zatčený zločinec karabiniérům a vrací se na Sicílii, aby pomstil smrt svého bratra. Kromě explicitní sexuality, kterou Imperoli zobrazuje v rámci rodinných zákonů sicilské mafie, je zde hlavním atributem zkrácená brokovnice lupara sloužící podsvětí k vyřizování osobních účtů. Atypické souvislosti organizovaného zločinu zobrazuje v některých policejních thrillerech režisér Stelvio Massi, v jehož akčních podívaných spoluvytvářejí konstrukční prvek napětí. Například v La legge violenta della squadra anticrimine (Násilný zákon protizločinného oddílu, 1976) se ojediněle objevuje jihovýchodní italská mafie z Apulie zvaná Sacra Corona Unita nebo ve snímku Osamělý rozzlobený policista (Poliziotto, solitudine e rabbia, 1980) se bývalý komisař ocitá v prostředí organizovaného zločinu v západoněmeckém Berlíně. Prorůstání mafie z Itálie do Západního Německa, Francie nebo Španělska zobrazují i jiné italské policejní thrillery.

Mafiánští kmotři a zabijáci napříč populárními žánry

Mafie se stala na počátku 60. let v rámci populární kultury v Itálii natolik žádaným tématem i výrazným fenoménem, že pronikala do různých forem populárních žánrů italské kinematografie a stávala se předmětem intertextových komedií a parodií bohatých na kulturní odkazy. Tento přístup se objevoval již od počátku 50. let v italských mafiánských filmech v nichž figurovala zločinecká organizace v policejních melodramatech s hudebními prvky jako Gli inesorabili (Nelítostní, 1950) Camilla Mastrocinqueho nebo Ballata tragica (Tragická balada, 1955) Luigiho Capuana. V jiném snímku Il brigante Musolino (Zbojník Musolino, 1950) Maria Cameriniho zase tvůrci oživují skutečnou postavu kalábrijského karbonáře a zbojníka Giuseppa Musolina, který je nařčen z napojení na místní zločineckou organizaci ’Ndrangheta. Některé pozdější podívané zasazovaly mafiánské podsvětí do jeho historických souvislostí spojených s italskou emigrací do USA. Například Černá ruka (La mano nera (1973) Antonia Racioppiho nebo Peppino z Neapole (L’ emigrante, 1973) Pasquala Festy Campanileho zobrazují vznik mafie v Americe na počátku 20. století, formované sicilskými a neapolskými přistěhovalci. Ačkoliv se producenti, scenáristé a režiséři nejvíce soustředili na aktuální současnost organizovaného zločinu, v některých případech se obraceli také do minulosti a vytvářeli výpravné a kostýmní podívané.

Prolínání rozmanitých tematických a žánrových rovin a kombinování postav, zápletek a prostředí či jejich zasazování do méně obvyklého kulturního kontextu se projevovalo i novými verzemi starších snímků natočených původně v jiných populárních žánrech. Například akční mafiánské gangsterky Quelli che contano (Ti, kteří platí, 1974) Andrey Bianchiho, La città gioca d’azzardo (Město hraje hazardně, 1975) Sergia Martina a Il conto è chiuso (Účet je uzavřen, 1976) Stelvia Massiho jsou variacemi na italský western Pro hrst dolarů (Per un pugno di dollari, 1964) Sergia Leoneho, v nichž se cizinec ocitá mezi dvěma znepřátelenými rodinnými klany. V Colpo in canna (Rána v hlavni, 1974) Fernanda Di Lea prolínajícím gangsterku s komediálními situacemi a ironickými prvky ozvláštňují tvůrci podívanou sexuálními atributy ústřední ženské hrdinky, přilétající z USA do Neapole doručit tajný dopis šéfovi Camorry. V metropolitním thrilleru Il giustiziere sfida la città (Mstitel vyzývá město, 1975) Umberta Lenziho je ústřední hrdina Rambo bývalým mafiánem, který ve službách soukromé detektivní agentury pátrá po zmizelém dítěti uneseném mafií i vrazích svého přítele. Podobné téma zobrazuje také Il giorno del Cobra (Den Cobry, 1980) Enza G. Castellariho, propojující akční policejní thriller s mafiánskou gangsterkou, kde je soukromý detektiv zvaný Cobra bývalým policistou nespravedlivě odsouzen za spolčení s mafií.

Již v první polovině 70. let vznikaly hudebně a melodramaticky pojaté mafiánské thrillery s pěveckými výstupy, odkazující se především na kulturní tradici Neapole a obecně kraje Kampánie se sídlem zločinecké organizace Camorra. Mezi první snímky patří Sgarro alla Camorra (Prohřešek proti Camoře, 1973) Ettora Marii Fizzarottiho spojující napínavou podívanou s lidovým koloritem Neapole, vedlejšími komickými postavami a zpívanými výstupy. Hlavní roli zde hraje herec, zpěvák a představitel lidového žánru sceneggiata napoletana Mario Merola, který ztvárnil i ústřední postavy v podobně pojatých mafiánských thrillerech z neapolského prostředí. Další snímky Napoli… serenata calibro 9 (Neapol… serenáda kalibru 9, 1978), Napoli… la Camorra sfida, la città risponde (Neapol… Camorra vyzývá, město odpovídá, 1979) nebo I contrabbandieri di Santa Lucia (Pašeráci od Santa Lucie, 1979) režiséra Alfonsa Brescii s Mariem Merolou jsou hudebně melodramatické akční thrillery z podsvětí Neapole. Tvůrci zde kombinují folklórní a lyrickou tradici neapolské lidové písně s krvavými příběhy ze světa organizovaného zločinu a obchodu s drogami. Mafiánské a policejní thrillery zasazené do Neapole byly divácky natolik oblíbené, že se producenti, scenáristé a režiséři k této tematice opakovaně vraceli a Camorra se stala stejným společenským specifikem jižní Itálie jako sicilská Cosa Nostra.

Produkční společnosti a filmový průmysl se nezaměřovaly pouze na dramatická nebo melodramatická vyprávění o mafii, ale také na jejich komické i parodické varianty s různými intertextovými odkazy a zcizujícími kulturní prvky. Nejpatrněji je tento model zábavné podívané zastoupený v sérii snímků herecké dvojice sicilských komiků Franca Franchiho a Ciccia Ingrassii jako I due mafiosi (Dva mafiáni, 1963), I due mafiosi contro Goldginger (Dva mafiáni proti Goldgingerovi, 1964) a I due mafiosi contro Al Capone (Dva mafiáni proti Al Caponemu, 1965) režiséra Giorgia Simonelliho. Jeden z příběhů tohoto cyklu prolíná komický western s mafiánskou podívanou a zasazuje vyprávění na americký Divoký západ, kam se vydávají dva bratranci ze Sicílie. Simonelliho film I due mafiosi nel Far West, (Dva mafiáni na dalekém západě, 1964) s žánrovou hravostí propojuje pistolnická dobrodružství v Texasu s odkazy na sicilské společenské tradice a kulturní zvyky. Jiný mafiánský snímek s touto dvojicí L’ onorata società (Ctihodná společnost, 1961) Riccarda Pazzaglii, v němž jsou hrdinové vysláni mafiánskou rodinou na speciální tajnou misi ze Sicílie do Říma, nasnímal v Itálii žijící český kameraman Václav Vích. Pazzagliova komedie se ve využití archetypálních schémat a stylistických prvků westernu odkazuje na podobný tvůrčí přístup Pietra Germiho ve snímku Ve jménu zákona.

Několik poznámek závěrem

Obraz mafie a organizovaného zločinu byl v populárních žánrech italské kinematografie zpravidla prezentován z perspektivy tvůrčí fantazie jednotlivých filmových tvůrců, která zároveň a paradoxně zachovávala autentické charakteristiky a sociální znaky italského podsvětí. Někteří režiséři inklinovali k ironickým narážkám v komediálním i dramatickém pojetí mafiánských příběhů a udržovali si hravý odstup od tématu. Například režisér Lucio Fulci natočil komickou gangsterku I due evasi di Sing Sing (Dva utečenci ze Sing Singu, 1964) o mafii v USA se sicilskou hereckou dvojicí Francem Franchim a Cicciem Ingrassiou, ale později vytvořil thriller Luca il contrabbandiere (Pašerák Luca, 1980) o obchodu s drogami a mafiánské rivalitě v Neapoli. Ve scéně krvavé přestřelky, kdy si soupeřící klany vyřizují účty, se Fulci ironicky objevuje v malé roli člena neapolské Camorry střílejícího proti svým protivníkům. Jiný režisér Michele Lupo pojal v Dio, sei proprio un padreterno! (Bože, jsi opravdový chvastoun!, 1973) téma pomsty italsko-amerického mafiána, která ho přivádí z USA zpět do italského Janova, jako spojenectví stárnoucího gangstera s jeho mladým obdivovatelem, toužícím stát se jeho společníkem. Z markantního společenského fenoménu Itálie 19. a 20. století, jaký představuje mafie a její mezinárodní kontext, se postupem času stal jiný kulturní fenomén populárních žánrů italské kinematografie.