Tak málo se vejde do věty a tolik mezi řádky
Tak málo se vejde do věty a tolik mezi řádky.
A jsou slova, která těžknou tiše.
V půl sedmé u kašny.
Možná kafe. Možná nebude pršet.
A možná si něco řeknem.
Možná si sednem.
A když ne – opijem se.
In vino planum B.
A když mi praskne struna, koupím Ti cukrovou vatu
a zahraju Ti na plastovou lžičku.
Ticho, co chutná jak odložený telefon.
Mraky, ve kterých je ryba, ovce,
astronaut s pizzou nebo bůh.
A ve všech táž otázka:
můžem snít a nebýt přitom směšní?
Jsem tu. Vývrtku mám pod jazykem –
a vypil jsem Tě dřív, než jsme se sešli.
Poprvé jsi přišla na koncert jako Ta,
se kterou trávím čas.
Byli jsme pár – jak se říká v tisku.
A já byl frajer v polobotkách z Lidlu.
Spotlight šel za Tebou
a zvukař Tě vytáhl v mixu.
Chtělo se mi šeptat do publika:
To je Ona!
Pak jsem Tě vzal domů.
Vypadá to, že chodím
s jednou krasavicí z Květnice.
Máma chtěla vědět jen,
zda jsem s Tebou šťastný.
Jsem.
Není to žádná taktika
posílat holkám písničky.
– Stejně bys mě na to neuhnal.
A přece Ti v playlistu přibývají stopy.
Moje písně dobře znají cestu nocí,
kdy se bojíme být sami.
Sešlápnou tmu
na bidýlku Tvé klíční kosti
a zašustí Ti do ouška:
Cohen, Drake, Waits a Bowie.
Není to žádná finta, a přesto:
Funguje? – A Ty:
Možná až moc.
Hraješ si s drátkem sluchátek
a zapomínáš otázky,
cos mi chtěla položit.
A tak odpovíš jen:
Hansard, Rice, Cave a Kiwanuka…
Nejdřív se to nedá číst.
Jen kůže vnímá, než se dotkneš.
Dostals mě v kuchyni, kde tikaly hodiny
překvapením, které sfouklo svíčku.
Dech si nepamatuju. Jen ten moment,
kdy hlava ztichla
a polibek v ní otevřel okno,
za nímž poprvé svítá.
Byls tak blízko, že jsem zmizela.
První pusa dvou důvěrně zmatených bytostí.
Do vody v hrnci padlo světlo
a v kuchyni to zasyčelo.
A já netušila, jestli je večer.
Nebo ráno, těsně poté.
Jdeme spolu pro gnocchi a chleba s prasklou kůrkou.
Z výlohy, která křičí Milenci, přikoupím pár hloupých nápadů.
Doma trouba zdechne, já rozkrájím zmrzlou cibuli
a Ty vymyslíš recept, co se nedá sníst.
Na dvorku si připálím dýmku
a kouřem napíšu operu.
Ty se mi schoulíš pod loket
a spleteš si Pucciniho s Puškinem.
– Ostatně… nevadí, že to máslo bylo prošlý?
Smějem se, až nám kvásek prchne z mísy
a zmizí v řece.
Až se mě zeptáš, kde mám zástěru, řeknu: V šuplíku,
mezi Tvými pinetkami.
Kdo nás vidí, řekne:
Ti dva už spolu bydlí.
Ale my jen tak, na zkoušku,
přehráváme budoucnost.
– A co si vezmeš večer na sebe?
– Navlíknu se do Tebe.
Nikdy spolu nebudeme
tak, jak bychom chtěli?
Z té otázky se budíš do ticha.
– Ještě ne!
Tak málo se vejde do věty a tolik mezi řádky.
A jsou slova, která těžknou tiše.
– V porovnání s některýma řeším blbosti.
A ve víně plavou odpovědi, které se nehlídají: pijí se.
– Neumírám, jestli se ptáš na to.
Krom toho, že umíráme všichni.
Já na to naivně: Já ne. Já s Tebou ožívám.
Byla to věta z dětství: vzlyk v krku a kýč.
Ale byla to i pravda,
i když jsi to sotva snesla.
Ještě si chci myslet,
že to nevidíš.
foto Kateryna Petrykina
ženy chtějí citlivé muže
při odlivu tudy projdeš
suchou nohou
citliví muži si prohlížejí dlaně
vzduch nepláče
příliv odnáší venčené psy
hovory po tom
měsíc v úplňku
vypadá jako svoje fotka
V noci si nedáváš dvojitou whisky
jen tělo na těle nádherný set
Bůh je teď nad námi zoufale blízký
vidí jak v extázi koušeš si ret
Za šírání procházím orobincem
brodím se vodami skelného jezera
V tichých vlnách odráží se volání kormoránů
Sním o neduživých dálavách
za jedním dvěma kopci
A ty se zjizvenou tváří zatím putuješ kolem světa
vlídně, ale s očekáváním
Anno! Byla to chyba!
A zase musím přechylovat své jméno
a nacházet sebe v souhlasu, zatímco žiju v popření.