Na úplném konci knihy Pavla Klusáka Ženská práce (Host, 2025), přesněji řečeno na jejím zadním přebalu, se z vlastní čtenářské zkušenosti s touto knihou vyznává Katarzia, multižánrová slovenská umělkyně, zpěvačka, hudebnice a producentka žijící v Praze: „Přečtení Ženské práce mě dostalo z tvůrčí krize. V mnohých příbězích jsem totiž našla paralelu s vlastními problémy i radostmi autorského života a inspiraci psát odvážněji.“ Tohle nepatrné finále je zároveň čirým průnikem do příběhů „hudebnic, které proměnily scénu i společnost“, jak zní podtitul knihy. Ta sice nemluví tolik o tvůrčích krizích hudebnic, jako spíš o genderově, rasově, třídně nebo patriarchálně podmíněných problémech a překážkách, jež musely mnohdy složitě překonávat. Přesto, nebo právě proto, může být kniha vydatným zdrojem motivace a inspirace nejen pro hudebnice, nýbrž i pro jakékoliv umělkyně a umělce, lidi tvůrčích i jiných profesí, vlastně kohokoliv, kdo zrovna hledá podnět či důvod zvednout se a odpoutat od nepříjemností či nesnází.

Podobně a zcela nepředvídatelně dopomohla k vystoupení z bludného kruhu pochybností, nejistot a zahlcení i mně. I přes osobní zájem o téma a jeho knižní zpracování jsem ke knize coby novému dílu přistupovala jako při každé jiné recenzi nezaujatě a kriticky neutrálně, možná i mírně odtažitě, abych v sobě vymýtila očekávání nebo naopak předpojatost či nedůvěřivost. Vedla jsem s ní otevřený, čím dál přátelštější dialog, který se nakonec prolíná i do očistného charakteru těchto úvodních odstavců. Možná bude znít melodramaticky až pateticky, že se kniha sama nakonec stala hybnou silou pro vznik tohoto textu (a spolu s redaktorským pochopením a trpělivostí i jeho dokončení, děkuji!). Povýšeně nebo domýšlivě budou vyznívat tendence klást vedle sebe malicherné neprofesionální pocity, situace nebo imposter syndrom jedné neznámé, příležitostné pisatelky a výpovědi o umělkyních, jež ovlivnily nejen popovou historii. Jsem si toho vědoma a konečně se tím pro jednou ani netrápím, ani netajím. Ten proces doznání a sdílení, jak jsem si v posledních dnech a týdnech sama na sobě ověřila, je totiž ozdravný. Nakonec v tom všem vlastně nacházím jakousi malou paralelu ke knize.

Žádné Girlies, nýbrž Grrrl

Hudební publicista a dramaturg Pavel Klusák po úspěšné kritické biografii Gott. Československý příběh (2021, Host) a po titulu mapujícím fenomén Suchý a Šlitr. Semafor 1959–1969 (2024, Host) obrátil pozornost od mužských aktérů k ženským protagonistkám a vystoupil z domácí půdy na scénu mezinárodní. V Ženské práci dává hlas jedenácti hudebním tvůrkyním a jednomu ženskému hnutí, které všechny označuje za přelomové, revoluční a proměňující hudební popkulturu a jejichž zásadní úloha v této sféře nebo celospolečenský vliv byly doceněny až časem. Autor neměl ambice sestavit souvislou historii ženské emancipace v hudbě. Jeho záměrem bylo převyprávět určitá období a typy tvorby v historii popové hudby skrze konkrétní příběhy těch hudebnic, u nichž se vývoj popu s emancipační linkou protíná.

Při psaní vycházel ze série stejnojmenného devítidílného rozhlasového cyklu „Ženská práce“, který připravil pro pořad Sedmé nebe na letní měsíce roku 2024. Po pozitivních odezvách k němu v létě 2025 přidal dalších osm dílů. Většině ženských osobností přitom věnoval dva hodinové celky s množstvím písní ilustrujících mluvené slovo. Posluchačský ohlas jako podnět ke vzniku druhé série ukázal, že jde o téma atraktivní a žádané, tedy i potřebné a hodné dalšího ztvárnění. Rozhlasové popové herstory se tak v pozměněné a rozšířené verzi přeneslo z éteru do tisku. Původních devět hloubkových portrétů autorek, interpretek, songwriterek, performerek a producentek Billie Holiday, Carole King, Niny Simone, Patti Smith, Yoko Ono, Kate Bush, Laurie Anderson, Riot Grrrl a PJ Harvey autor upravil a nadto doplnil o tři zcela nové kapitoly o Joni Mitchell, Suzanne Vega a Björk.

Autor přiznává a svým způsobem lituje, že seznam by mohl být mnohem rozsáhlejší. S tím lze jenom souhlasit, protože každý kurátorský výběr předem definuje výsledný obraz, čímž ho svým způsobem omezuje, zplošťuje. Na druhou stranu se v případě velkého množství jmen vytrácí nuance individuálních příběhů a dochází ke zjednodušování. Pavel Kusák se v tomto případě (a možná jen pro začátek?) rozhodl pro variantu, kdy méně (jmen) znamená více (hloubky). Z původních čtyřiceti jmen zúžil portfolio na ženy, které si přály být autorskými osobnostmi a už jen tím nezapadaly do manažerských, producentských nebo gramoprůmyslových „pořádků“, které nastavovali muži. Stály si za svým hudebním cítěním a projevem, hledaly možnosti autentické autorské výpovědi, potřebovaly zůstat samy sebou, nenechat se natlačit do pro ně nevýhodných pozic a diskomfortních škatulek, vyjednávaly a minimalizovaly kompromisy, čelily nátlaku, násilí, objektifikaci a sexualizaci. Některé proti tomu bojovaly zprvu méně zřetelnými gesty, nenápadnými akty odporu, další budovaly svá vlastní studia, skupovaly práva k vlastním nahrávkám, jiné pro to i hlasitě a protisystémově křičely. Nebyly Girlies, nýbrž Grrrl. Podněcovaly tak změny, posouvaly hranice, povzbuzovaly další dívky a ženy. Vyjádřeno metaforicky: zatímco muži klepali na nebeskou bránu, ony bušily do skleněného genderového stropu.

Jako další kritérium v předmluvě s názvem „Předzvěst dneška“ Klusák uvádí, že nechtěl a nechce dělat práci, která už byla odvedená. Proto vynechal autorky, o nichž už v češtině nějaká publikace vyšla a jejichž příběhy by ani neměl čím doplnit. V čase se nenoří až do přítomnosti, jelikož jde především o onu předzvěst, bez níž by současná scéna ve stávající podobě neexistovala. Ani její dnešní nastavení však zdaleka není ideální. Pravidla a možnosti nejsou rovné a mnohému z uvedených problémů čelí autorky, zpěvačky a hudebnice dodnes. Dokonce snad ještě více než dřív se na ně skrze toxicitu bulvarizačních médií a sociálních sítí lepí zmrzačená měřítka krásy, stávají se oběťmi hejtů, ageingu, body shamingu. Zkrátka nová doba před ně klade nové překážky, a to více než před jejich mužské protějšky, kteří vrcholnému (šou)byznysu stále dominují.

Kdo má právo psát ženské příběhy

Na stejném místě knihy autor také důvtipně promyšlenou odpovědí předchází otázce, která podle něj s osvojením si tématu emancipace a ženských hrdinek visí ve vzduchu, a sice proč takovou knihu píše muž. Přiznám se, že i mně to v prvním momentě hlavou prolétlo. Pavel Klusák k tomu mimo jiné říká, že se předem dobře rozhlédl, zda svým počinem naopak hlas nějakým hrdinkám a kolegyním nebere. Nadto jde pro něj o generační téma prolínající se s dnešním diskursem, stejně jako o upřímně přirozenou volbu, neboť hudba Laurie Anderson, Joni Mitchell nebo Kate Bush patří jeho slovy k té nejpodivuhodnější tvorbě, jakou kdy poznal, a to v hudbě obecně, nejen v ženské tvorbě.

Pavlu Klusákovi nelze upřít erudici. Je dlouholetým, zkušeným a uznávaným publicistou, o hudbu a její nejrůznější formy, žánry, vrstvy, přesahy a experimentální podoby se zajímá celoživotně. Vhodného adepta na „ženskou práci“ z něj dělá i žitá generační zkušenost, koncertní nebo dokonce osobní setkání s umělkyněmi (například s Laurie Anderson vedl několik rozhovorů), nejspíš nespočítatelné množství hodin strávených poslechem hudby. Nefalšovaný zájem o problematiku příznačně ilustruje například jeho osobní zážitek z návštěvy New Yorku a Tomova bistra, místa, kde a o němž napsala Suzanne Vega jednu ze svých ikonických písniček „Tom’s Diner“. Podobně observačním stylem a situačním vhledem, s jakými napsala tento hit, reflektuje Klusák vlastní zážitky z daného místa a děje v pozdější době. Nejenže propojuje tyto dojmy účelně s analýzou tvorby slavné písničkářky, ale povedlo se mu pohroužit mě do textu, odevzdat se čtení a nechat se jím unést do jiného časoprostoru, následně i vyvolat vzpomínky na dobu, kdy jsem Vegu poslouchala, a připomenout si její videoklipy. Spolu s kontextem jejího civilního vzezření a uměleckého působení v osmdesátých letech jsem nabyla zcela nový hvězdný obraz Suzanne Vega.

K detailnímu a citlivému ponoru do problematiky emancipačního tématu žen-hudebnic možná přispělo i autorovo rychlé vystřízlivění během debaty s americkou hudební publicistkou Daphne Carr o rovných příležitostech při zakládání kapel holkami, o něž se v knize dělí. Je znát jeho obdiv a úcta k protagonistkám příběhů, jež skládá z mnoha zdrojů i vlastních interpretací. Drží se však tématu, postupuje v rámci možností zvoleného publicistického žánru srozumitelně analyticky, nesklouzává k nekritické chvále a neopodstatněné adoraci. A především nevyvyšuje v textech svoji autorskou osobnost a znalosti nad profesní a společenský přínos samotných aktérek příběhů. Otevřeně a s pochopením pro věc přistupuje i k jedinečnosti každé z nich a v tomto duchu se snaží vystavět i texty, což v důsledku činí z knihy pestrou a poutavou funkční koláž.

Ženská práce není didaktická, nepochybně má ale edukativní charakter. Mimo jiné poukazuje na to, že se její hrdinky nevyhýbaly ani instrumentálním nebo technologickým inovacím, ba naopak jim šly v mnoha případech i naproti, ať už jde o experimentální Laurie Anderson, avantgardní Björk, Suzanne Vegu a její story s empétrojkou, nebo Kate Bush a její syntetizátory. Jednotlivé publicistické eseje čtenářům a čtenářkám nekomplikují četbu složitými větnými konstrukcemi, případná cizí slova a méně známá jména nebo výrazy autor jasně dovysvětlí. Nezatěžuje ani zbytečnými faktografickými údaji. Namísto toho poskytuje důležité kontexty ve spojení se srozumitelnou interpretací tvorby autorek. Přemýšlí o výstižných a současně neotřelých slovních spojeních, jimiž je charakterizuje, jako například „magie kurážné intimity“. Jako by se nechával nakazit jejich kreativitou nebo poetičností. Pro každou volí jiné termíny, někdy upoutá i mikropříběhy, třeba o tom, jak avantgardní tvorbu Björk ovlivnilo chrápání jejího dědečka.

Z pozorného čtení snáze vystoupí a citlivější vnímatelky či vnímatele doslova trknou i neobratné formulace, jako když u Billie Holiday, která se musela v patnácti prostituovat, zmiňuje „atletické výkony“, které u ní klienti tmavé pleti střídali se žádostmi o ruku. Nebo když u Joni Mitchell píše, jak si ji v devíti letech „vyhlédl virus dětské obrny“, nebo o okamžiku, „jaký má sílu proměňovat životy“, a dodává, že

Joni během jediné noci přišla o panenství a otěhotněla.

Podivně ekvilibristicky vyznívá přirovnání o množství užívaných drog, když píše, že „byl pod vlivem narkotik snad i nábytek“. Z konceptu vypadává a od podstaty příběhu Kate Bush pak odvádí pozornost informace, že pohybový lektor Lindsay Kemp, který připravoval Bush na scénická vystoupení, byl i lektorem pantomimy Davida Bowieho

a podle různých zdrojů se při tom stal jeho milencem.

Formy a formáty Ženské práce

Znala jsem rozhlasovou verzi s Klusákovým charakteristickým hlasovým projevem, na který jsem si, přiznávám, musela chvíli zvykat. Zajímalo mě proto, jak text, navíc bez doprovodných a do vyprávění cíleně umístěných songů obstojí v psané, respektive čtené podobě. Jak moc jiný to bude zážitek. Myslím, že po dočtení textu až sem je odpověď zřejmá. Absenci hudební stopy nahrazují Klusákem sestavené playlisty s QR kódy otištěné na konci každé kapitoly. Případný zájemce tak může na rozdíl od rozhlasového zpracování dobrovolně a svobodně prokládat čtení poslechem.

Někdy si myslíme, že o konkrétních osobnostech víme už všechno nebo že toho víme alespoň dost. Jenže tak často soudíme pouze na základě notoricky známého jména a hitů, v horším případě coververzí. Sbírka důkladně pojatých profilů v Ženské práci nás, anebo alespoň mě rychle vyvede z omylu. Například jméno Carole King jsem někdy zaslechla, vůbec nic jsem o ní ale nevěděla a teď mě ve správný čas její příběh oslovil a spolu s poslechem jejích písní doslova zasáhl vřelostí. Oproti tomu jsem fanynka Kate Bush, kterou před pár lety katapultoval s písní „Running Up That Hill“ zpět na špici poslechovosti seriál Stranger Things a jejíž performance z klipu k písni „Wuthering Heights“ teď pro změnu roztancovává sociální sítě v souvislosti s novou adaptací románu Emily Brontë Na Větrné hůrce. Vím něco málo o jejích producentských posunech a schopnostech a dávno jsem si o ní chtěla víc nastudovat. Ženská práce to udělala za mě, i když víme, že by o ní mohla vzniknout samostatná rozsáhlá publikace. Stvrzují to i zmíněné fenomény, které její tvorba neustále produkuje.

V tomto bodě je užitečné zmínit, že inspirací pro název knihy Ženská práce se stala píseň právě Kate Bush „This Woman’s Work“. Vydala ji v roce 1989, ale už o rok dříve podkreslovala scénu komplikovaného traumatického porodu ve filmu She’s Having a Baby (režie John Hughes). Tzv. ženská práce má zkrátka mnoho, mnoho významů a její optikou můžeme nahlížet uměleckou, technickou nebo kteroukoliv jinou oblast naší současnosti i minulosti a revidovat tak dějiny, doposud předkládané převážně mužskou perspektivou. Jako doporučení připojuji tip na titul Nepoddajné předměty. Ženská hnutí a feministický aktivismus ve sbírkách Národního muzea Jitky Gelnarové (Národní muzeum, 2024) nebo novinku Annabelle Hirsch Věci. Dějiny žen ve stovce předmětů (Host, 2026), která vypráví dějiny prostřednictvím věcí, které patřily nebo byly určeny ženám, a na rovné stovce předmětů, které symbolizují ženskou emancipaci, dokládá, že ženy nikdy nestály stranou historie, pouze jim nebyla věnována patřičná pozornost.