Konstatování, že estonský spisovatel Indrek Hargla, nedávný pětapadesátník, patří k nejznámějším a nejpilnějším autorům své země, nezbývá než přijmout jako bernou minci daného druhu, poněvadž během posledních desetiletí se novodobé estonské písemnictví z našeho pohledu proměnilo v terra incognita. Kde jsou ty časy, kdy u nás byl překládán a vydáván jeden literát a jedna literátka z Tallinu nebo z Tartu za druhým, dávno již pominuly doby, kdy se knihy Jaana Krosse a Enna Vetemay, stejně jako romány národního klasika Antona Hansena Tammsaareho v českých zemích těšily velkému uznání! Realita se už dávno proměnila k nepoznání, takže nynější vydání titulu důstojně zastupujícího soudobou beletristickou produkci nejsevernějšího pobaltského státu můžeme považovat za více než chvályhodný ediční počin. Zbrusu nová próza to ovšem není: poprvé knižně vyšla v autorově vlasti již roku 2010.

Jak se dočítáme na zadním přebalu publikace, Indrek Hargla již nejméně čtvrt století píše a vydává povídky, novely a romány pohybující se na žánrovém rozmezí sci-fi, fantasy nebo alternativní historie, do nichž vynalézavě vkládá detektivní prvky. Jenže ve vlastním detektivním žánru – pokud se tato charakteristika dá bezvýhradně vztáhnout i na recenzované dílo – debutoval až Apatykářem Melchiorem, nyní přeloženým zásluhou brněnského baltisty Jana-Marka Šína. Tak jednoduché to ovšem není a není vyloučeno, že pouhé zdání v tomto případě náramně klame: spisovatelův Apatykář je sice navenek disciplinovanou detektivkou vyznačující se vším, co k ní od 20. století patří, ve skutečnosti však jde pouze o neobyčejně umné využití normativního detektivního půdorysu, v jehož zdánlivě zřetelných a přitažlivých dějových pavučinách se nemálo rafinovaně skrývá značně odlišný a zřejmě závažnější vypravěčův záměr.

Na první čtenářský pohled nicméně nic nebrání tomu, abychom Apatykáře označili za záměrnou estonskou variantu knih Agathy Christie. Harglův román se dá vykládat také jako uznalý autorův hold nejen velké detektivkářce, ale i jejím hrdinům, a především jejím kompozičním zálibám. Jsme přece u ní zvyklí, že Hercule Poirot usilovně namáhá při pátrání po původcích zločinu své příslovečné šedé buňky tak dlouho, až se mu v pravou chvíli a v pravý okamžik rozbřeskne. Potom svolá do příhodného salonu všechny podezřelé i nepodezřelé, aby možná ještě důmyslněji než jeho pravzor Sherlock Holmes stanovil, kdo je vrahem a kdo není. Přitom ovšemže jde o výsostnou autorčinu literární hru, s níž by se kupříkladu klasikové severoamerické detektivní „drsné školy“ zdráhali mít cokoli společného. Hargla tak vytváří starobylý prequel Agathiných deduktivních postupů, v nichž se mu natolik zalíbilo, až sepsal šest dalších (zčásti i zfilmovaných v zahraniční koprodukci) kvazidetektivních románů s „Apatykářem“ v hlavní roli.

Už název jeho knihy napovídá, že nepůjde o současnou tematiku a že za nemálo oprávněné můžeme považovat upřesnění, podle něhož v případě uvedených autorových próz jde spíše o tzv. historické detektivky. Ožívají však v nich dějinné kulisy, o nichž máme ve střední Evropě převážně toliko zprostředkované vědomosti. Vězme, že zmíněný Apatykář se odehrává před více než šesti stoletími, konkrétně v pradávném roce 1409. Co si ale s tímto letopočtem můžeme v našich dějinách spojovat? Namátkou vydání Dekretu kutnohorského nebo tehdejší nedobrovolný odchod německojazyčných vysokoškolských učitelů z Karlovy univerzity, která se takto veleslavně počeštila a méně již slavně odborně pohoršila? Mistr Jan Hus nebo Jeroným Pražský měli ještě řadu let kazatelského působení před sebou a o tom, co probíhalo ve vzdáleném Tallinu, se ke kališnické reformaci tíhnoucí Pražané dovídali leda tak od polských kupců. Nebo mnohem častěji od německých.

O nějaké náboženské reformaci se však v tomto estonském přístavu podle Hargly ještě nic neví. Tehdejší léta se dají označit za zlatý věk hanzovních sídel a Tallinn se tenkrát stává jedním z největších měst severní Evropy. Nalézá se na teritoriu takřečeného Livonska, neboť si ho od Řádu německých rytířů před časem zakoupil Livonský řád, žije se ale v něm v podmínkách tolerantního dvojvládí: hrad a katedrála je v držení zmíněného rytířského řádu, zatímco podhradí a vlastní město je samostatné a jeho pravidla a povinnosti jsou stanovena podle lübeckého hanzovního práva. Město nesmí zasahovat do dění nahoře na řádovém hradě, komtur v čele hradu nesmí zasahovat do dění dole v kupeckém městě. Takže nikoli náhodou v Apatykáři Melchiorovi vše záleží na tom, ve které části Tallinu může dojít k zločinu a do které části se může uchýlit neznámý vrah, po němž zde městský lékárník prozíravě pátrá coby nějaký pobaltský předchůdce Hercule Poirota.

Pátrání je pátrání a ani v případě „historické detektivky“ nesmíme ani naznačit, který z dotyčných by mohl být usvědčen, poněvadž středobodem Harglova vyprávění je něco jiného: autor se totiž čím dál víc zaměřuje na vylíčení života středověkého hanzovního města a jeho obyvatel, na jejich životaběh, zvyky a představy, přičemž se ukazuje, nakolik těsné vazby měl Tallin se západní a severní Evropou. K tomu ovšem patřily i nepřetržité válečné šarvátky: jak praví autor,

nikdy předtím nebylo Estonsko tolik zapleteno do bojů evropských vladařů o převahu nad Baltským mořem
s. 11,

pobřeží plenily kruté nájezdy námořních pirátů a tartuští biskupové se soustavně přeli s německými komtury. Nejvýznamnější ostrov odkoupila dánská královna. Přitom po létu Páně 1409 už zbýval jeden jediný rok do velké, leč nikoli zničující bitvy u Grunwaldu, v níž řádová vojska utrpěla porážku. I nadále však rytířský řád v zemi zajišťoval mír. Vraždám a pomstám však zamezit nemohl.

Provázanost daného hanzovního města zejména se západní Evropou byla přitom dána i tím, že se o nějaké estonské metropoli tehdy nedalo mluvit: nanejvýš o livonské. Třetinu obyvatel tvořili Němci, vesměs přistěhovalí, kteří zastávali všechny klíčové funkce mezi rytíři i mezi měšťany, byli fojty i oldermanny. Z tohoto hlediska představoval Tallin typické německé středověké sídlo a nemělo by se zapomínat, že roku 1409 se jmenoval jinak: Revel nebo Reval (podle estonské oblasti s názvem Rävala). Název Tallin se začal objevovat mnohem později, teprve v roce 1536. Za života německého apatykáře Melchiora se v Revalu mluvilo výhradně německy, podřízení estonští „kmáni“ byli považováni za pohany či za bývalé pohany s podivnými jmény – a že by se podíleli na vraždách rytířů a duchovenstva, nepřipadalo v úvahu. Neměli nic společného ani s tajemstvím, o němž se mluví v titulu prózy: totiž se záhadou chrámu sv. Olafa, do níž jsou zapleteny různé evropské mocnosti.

Do agathachristieovského detektivního příběhu tak Indrek Hargla včlenil zapomínané středověké souvztažnosti dnešní estonské metropole a zaměřil se na živé vyprávění o dávné minulosti, kdy i za zdánlivě poklidných hanzovních časů bylo vše na neslitovných historických vahách. O „zlaté době“ měst českých u nás kdysi podobně živě psával klasik Zikmund Winter, tallinský prozaik však přidal větší počet mrtvol, nechal zaznít písně a zpěvy minnesängerů a vše opepřil dokonce i jadrnou špetkou lékárníkova středověkého sexu. Ten ovšem s chrámem sv. Olafa souvisel opravdu nepatrně.