Kdyby vám některé moje nápady v tomto eseji přišly divné a trochu obskurní, nebudu nijak zásadně protestovat. Snažil jsem se najít argumenty, proč se zajímat právě o onu odvrácenou, divnou stranu literatury. Nechci tím popřít důležitost strany slunečné, ale spíše zdůraznit, že světla ramp a stíny zapomnění nejsou rozložené stabilně, neustále se mění a mihotají.

Zejména v osmdesátých letech bylo tematické a žánrové rozpětí italského hororu díky poptávce mezinárodní distribuce velmi bohaté a rozmanité. Producenti a tvůrci se nezaměřovali pouze na zerotizované záhrobí jako třeba v La bimba di Satana (Satanovo děvčátko, 1982) Maria Bianchiho, kde jsou pokušení démonů zobrazena na rozhraní soft a hard erotiky.

Divadelní a zejména filmová spolupráce mezi režisérem Lucianem Salcem a skladatelem Enniem Morriconem patří k prvním dlouhodobým pracovním zkušenostem později mezinárodně proslulého autora filmové hudby s konkrétním filmařem. Právě u Salceho se postupně vyvíjel Morriconeho autonomní styl v instrumentální, melodické i vokální poloze a procházel postupně rozmanitými kulturními a stylistickými proměnami.

Zdá se, jako by se z Kafkova života dalo ukrojit cokoliv, dle vybraného žánru. Nejoblíbenější jsou přirozeně milostné pletky, vhodné pro romantická dramata, ale lze i nápaditě experimentovat s psychologií nebo se pustit do medicínských detailů a pro pokročilé umělce se nabízí křížení jeho života s literární fikcí.