Slezko
To jste nevěděli, že Marcela chodí se Slezkem?!
Málem se tím pivem zadusil.
Pak zaplatili a nasoukali se k Tomovi do auta.
Na tý akci byl jako ve snu.
Tom vytáhl kytaru, ale jemu se klepaly ruce,
zapaloval si jednu od druhý a nemělo to konce.
Nejradši by byl někam utek.
Ty jejich stupidní kecy už mu lezly krkem.
Já dneska zpátky nejedu, já tady dneska spim…
Kouká na Toma.
Kouká na tu holku a ta kouká na něj – koukej vypadnout, jo?
Je starší než my.
Tak teď štráduje ve tmě nahoru od vody, v chatách se nesvítí
než u nich dole, studenej vzduch ho probudí.
Jak mohl bejt tak blbej.
Jako vždycky.
Řekla mu, že chodí se starším chlapem a že toho nenechá.
Prej se za sebe stydí. Ale nemůže si pomoct.
Prostě chci jeho.
Ty pohledy, ty narážky…
A v tom divadle?
Vždyť to bylo jasný jak facka.
Kromě něho to viděli všichni.
Moje máma o tom ví, ale kdyby se to dozvěděl táta…
Ten malej brejlatej zmrd.
Von si snad dával do kalhot bramboru, jinak nevim.
Všechny holky ze třídy z něj byly udělaný.
Já ti dám figure skating a lemon squezze, ty zmrde…
Mezi kroky si nacvičuje výpad.
Bum!
Vzteky by ho snad uškrtil holýma rukama.
Potkat ho tak dneska, tak mu rozmlátí tu jeho držku na sračky.
Pokračuje dál k silnici, z udusaný hlíny přejde na asfalt
a před očima jen bílá čára.
Zdálky je slyšet nekonečný hučení dálnice, ale tady ani ťuk.
Už se ani nechce otáčet, ruce v kapsách, polyká krok za krokem.
Do zad mu namíří dálkový světla.
Otočí se a zvedne ruku.
Neusmívej se prosím tě!
Fialový nebe
Sotva vylezu z nádraží, hned se prodírám dotěrným větvovím.
Hotovo!
Přehodím tašku na druhou stranu.
Ruce do kapes, dál už je to z kopce.
Na dlažkách to klouže, dekor plivanců a vajglů pomalu srůstá s podložím,
nacucaný baráky snad vsákly už i ty mrtvoly ze smetiště dějin.
Proti mně stoupá shrbená existence.
Na očích popelníky, matné temeno okupuje posledních pár vlasů,
v náručí chová petku koly jako novorozence s ještě neušlou duší.
Jazykem zkoumá vzduch a s výrazem blažených dál míří do ráje.
Pane, nemate cikaretu?
Kolosální ženská metr krát metr zvedá dva prsty před pusu.
Havlovo gesto na půl žerdi.
Nemám.
Pane a nemate deset korun?
Mrknu na hodiny na věži.
Deset. Akorát.
Za chvíli bude tma.
Z otevřenýho okna je slyšet křik a elektrická kytara.
Přehodím tašku na druhou stranu.
Za roh a potom nahoru.
Ještě kousek a ve dveřích mě pohltí páteční vřava.
A pak už bude všechno OK.
Reportáž
Byl tam ten brejlatej chlápek, co furt opakoval Vzpomínáš? Vzpomínáš!?
a Dlouho jsem žil s blechama…
Vzpomínáš?
Lezl mi tím na nervy.
Ten kluk s tím da Vincim byl teda třída – a poprosím další slajd…
a jak se dostal na další level, protože nakreslil plevel.
To byla fakt hlína.
Navštivte Karlovarský kraj!
Ten kluk je borec!!!
V Jáchymově to máte úplně naživo, jako by válka ani neskončila…
A až začne další tak – nějak to tam říká.
Bylo tam taky pár intimností.
Yoko Ono je už prý dospělá…
Ta holka je vážně kus!
Na kafi
Asi přišla už dřív.
Má stejný afektovaný gesta.
Koleno jí poskakuje pod stolkem,
směje se a koulí očima nad hrnkem s kafem.
Dělá se jí druhá brada, ale vypadá pořád skvěle.
Má krásnou pleť, a to se mi na ženskejch vždycky líbilo
(na ženský mě fascinuje hlavně jemná pokožka).
Zapálí si tenký bílý cigárko, prvně s ním klepne o popelník
a pak se klepání synchronizuje s nohou pod stolem.
Přijdu blíž. Usměje se na mě.
Tak, a teď to hlavně neposrat.
Kapela
Raz dva, raz dva tři čtyři!
…… .. …… .!
Zpěvák se pohupuje do rytmu
a pódium z překližky se pod ním silně prohýbá.
Z kapsičky na upoceným tričku si zapaluje cigáro.
Šlukne, vyfoukne kouř.
Sveřepej výraz kytaristy značí pekelný soustředění
a z křečovitý grimasy loudí první tóny.
Rozjede se hypnotický tempo,
najednou neexistuje čas.
Parta pralidí právě čaruje.
Sen
Jedeme v autě.
Já řídím a ty sedíš vedle mě.
Něco ti vysvětluju a ty trpělivě posloucháš, mlčíš.
Kam jedeme?
Pak říkám něco pěkného.
Nevím přesně, co říkám,
ale je to něco, co si představuju, že v tuhle chvíli řeknu,
abych ti dokázal, kdo vlastně jsem.
Protože se skoro neznáme.
Znám jen svoji představu o tobě
a znám tvoje oči a tvůj pohled.
Je pořád stejný i po dvaceti letech.
A když konečně pochopíš, usměješ se na mě
a hodíš mě zase zpátky.
Jedeme domů?
Ne, jsme doma.
Jsme doma a lekáme se jeden druhého.