Při četbě čtvrté básnické sbírky Josefa Kučery (1978) Papírový dům jsem si – nevím proč – vzpomněl na slavnou Wordsworthovu definici poezie coby „emoce v klidu vzpomínané“. V originále je použito slovo recollected, což lze také přeložit jako „znovu shromažďované“. Modernistické velikány Eliota a Pounda ta definice dráždila, ale podezírám je, že byli ke svému romantickému předchůdci, jemuž vděčili za objev „hovorové řeči“, přece jen poněkud nespravedliví. Wordsworth ji nepronesl v papučích u čaje, ale vepsal ji do slavné Předmluvy k Lyrickým baladám, když mu bylo třicet. Onen klid možná nakonec velký básník první generace romantiků vyslovil v poněkud hlubší tónině. Je to klid, který umožňuje se soustředit na samotné bytí. A právě tento klid – chvějivý a tekoucí současně – sálá z Kučerovy sbírky: „Když se dotkneš na správném místě / teče jako klidná řeka.“ (s. 11). S anglickým romantikem ho nakonec ještě pojí, že v tomto klidu se vynořuje a následně hněte hluboké cítění. A současně jsou znovu shromažďována patra paměti, vrstvy vědomí, protože osobní vzpomínky jsou

skleněné baňky
plné vzácného vína
s. 16.

Jinak pochopitelně Kučeru s Wordsworthem nespojuje vůbec nic. Jeho poezie je zcela soudobá a plyne spíše po imaginativní linii. Jemné, křehké a současně barvité obrazy připlouvají v civilní a tlumené formě, ale v jiskřivosti této obraznosti lze nalézt i zastřené stopy dědictví předválečných avantgard. Pokud mi Kučerovy básně někoho skutečně – ovšem spíše vzdáleně – připomínají, pak mého milovaného Jamese Wrighta. Kučera totiž podobně jako tento zasněný opilý samotář umí hrotem představivosti vyčarovat krystalické obrazy, jež světélkují, lesknou se jako jarní pupeny na vlhké větvi, řežou diamantovou přesností, ačkoli nikdy zcela neopouštějí civilní sensibilitu: „Je noc a den, // je den, co připlul cíniemi a neodchází, / na práh položil mokré ořechy, / nechal dveře dokořán, v síni zasněžené šlápoty / a popel z kamen. // Třešňové listí hořelo ve větvích řeky.“ (s. 35) Do této básně jsem se zamiloval jako první, je krásná jako jemně drsný japonský papír waši.

Připlouvají-li mi na mysl analogie s jinými básníky, neznamená to, že tato poezie šustí papírem – není vyčtená z knih, ale vydechovaná ze života. Pokud Dům z papíru přece jen šustí, pak proto, že jeho listy hýbe vítr poezie. Je to erotické obcování s papírem pokrytým písmeny: „Hřbet knihy se hladí o naši dlaň. // Stránky listují našima očima.“ (s. 46) Kučera je básník, který umně ovládá řemeslo, zároveň se však nebojí nechat se vést – má očividně vztah k tradici poezie, a přesto ji neuctívá muzeálně, nýbrž dialogicky.

Místy přímo rozmlouvá s poezií samotnou, což je jeho veskrze romantický rys. V titulní básni ho sama poezie vyzývá, aby vyprávěl, co není: „štětcem kreslená slova / slova, co hoří, když jim řekneš“. Stává se jakousi japonskou mistryní, před niž musí básník předstoupit v kimonu, s pokorou žáka, aby se učil „třít tuš o kámen“, táhnout štětcem zároveň s lehkostí a přesností. Tato „asijská“ optika však není pouhou estetickou figurou či exotickým gestem. Je to způsob, jak znovu sjednotit slovo a přírodu, vědomí a tvar, dech a znak. V Kučerových verších se poezie vrací k prapůvodnímu gestu tvoření: z jejich slévání se rodí zázrak, okamžik slova coby živá kamej.

Nelekni se, až tě obroste mech,
až ti z prstu vyraší zelená snítka listu,
nakreslíš trávovým písmem znak hory a deště,
napíšeš déšť, do řeky vejdeš kamením a pěnou,
na zahradě zasadíš růžové pivoně.

Jeřábi si na břehu v lískách
složí křídla do oblačné terasy.
s. 60

– z básnického slova se obnovuje svět. Konečně cítíme, jak dýchá.

Je to místy až nemístně krásná kniha. Zdá se, že za tímto decentním lyrickým ustrojením se skrývá důvěra ve slovo a obraz, i když se objeví i záblesk, že „báseň je nemoc / naštěstí velmi vzácná“ (s. 15). Radost z poezie, která obývá bezčasí. Byly doby, kdy jsem měl za to, že toto bezčasí je problematické, avšak dnes jsem přesvědčen, že právě čirý lyrismus, odvaha věřit poezii, je v tomto soumračném věku veskrze odvážným aktem lidství, které se odmítá vzdát citu. Kučera nejen že věří poezii, ale především básnickému obrazu, protože „Někdy se stane, že obraz pozoruje nás, / našima očima…“ (s. 45). Jeho důvěra v imaginaci je na jednom místě dokonce tak troufalá, že si Kučera dovolí projevit jakousi prvotní nevinnost představivosti. Co jiného ale nás dnes může zachránit? říkám si při četbě jeho básně inspirované Lennonovou písní „Imagine“: „Představ si, že tato válka není, / že vzduch je chladný a stromy nereznou. // Projednou, ne víckrát, představ si: / že vše, co vidíš, je teď, / že slova, která slyšíš, něco znamenají […] Představ si projednou, že Bůh žije, / ať už v jakékoliv formě, / že tě poznává, když jdeš přítmím nemocniční chodby.“ (s. 14)

V papírovém domě lze být šťastný, lze tu mít „zvláštní radost žít“ (s. 61).  Tato citace verše velkého italského lyrika dvacátého století Sandra Penny vyjevuje, že radost z poezie je zvláštní radostí z žití. Kučeru a Pennu propojuje jemná melancholie, která prostupuje jejich básnické světy, i ten místy „japonský“ charakter jejich výrazu, i když se ho každý z nich zmocňuje po svém. Možná především prchavost a snovost zdejšího zvláštního žití, která tyto lyriky napříč časem spojuje. I proto se ve sbírce sbíhají všechny časy, aby v nestřeženou chvíli zazněl zenový úder a rozezněl se gong, který v ozvěně navrací čas. Kolik pak unese naše přítomnost? Možná Kučeru tolik těší umění poezie, protože báseň má magickou moc okamžik našeho žití zachytit pár tahy:

Otočit se
ráno
ke korunám stromů,
kde zpívají ptáci.

Teď.
s. 27

Kučerův básnický klid není prost vnitřních dramat. Jsou ale tlumená, zamlčená, šeptající, jejich básník je do světa „vržen s křehkou ozvěnou jako prázdná kostka cukru / do prostoru letištní haly“ (s. 47). Intimita jeho světa, včetně té milostné, není nijak egocentrická, tento básník zná z první ruky „negativní schopnost“ (John Keats), umí mizet: „Nahlédl jsem do dutiny stromu / a stal se zbytečným, // něco mě odválo a zahloubilo do kořenů.“ (s. 68)

V této zmatečné soumračné době je každé setkání s čirostí tak trochu zjevením.