Můj počítač je sedm let starý repasovaný kousek odepsaný manželovým zaměstnavatelem, to nové auto také patří manželovu zaměstnavateli a jeho užívání pro soukromé účely je nejistý zaměstnanecký benefit, výběrovou kávu si kupuju domů, protože do kavárny bych si na ni nezašla, nemám na to,

píše Dorota Ambrožová v článku „Máš na to? A nemyslím talent“ (Tvar 11/2025) spolu s výčtem dalších příkoří, kterým tato autorka musí čelit: je odkázaná na finanční podporu od manžela, občas nemá na zaplacení záloh na sociální a zdravotní pojištění, a navíc nedokáže pomoct dvojici palestinských mladíků, kteří ji požádali o podporu na facebooku.

Zamáčknu slzu a jdu namířit zkoumavé spisovatelské okno na vlastní mrzkou literární existenci: mám na kontě šest knih, jichž se prodaly desítky tisíc kusů, zejména zpočátku se těšily přízni literárních kritiků a vysloužily si překlady do zhruba patnácti cizích jazyků. A přesto jsem nedávno musela nastoupit do kolbenky: před rokem a půl jsem začala vyučovat na základní škole, nejdřív na částečný a teď už skoro na plný úvazek spolu s třídnictvím. V praxi to znamená, že si často musím kvůli své „druhé“ práci (a té třetí, již představují překlady) přivstat, do školy si nosím notebook, o volných hodinách a na pedagogických radách čile datluju a večery a část víkendů a dovolených rovněž trávím u počítače. Někdy je toho opravdu hodně. No a co.

Jistě, moje žákyně Daniela, která ode mě na konci školního roku vyfasovala neklasifikaci z angličtiny i němčiny, z mého nástupu do pracovně-výrobního procesu určitě není nadšená, někdy i já sama lítostivě počítám ztráty: méně literárních akcí a zanícených diskusí se spřátelenými i znepřátelenými spisovateli, méně propařených nocí (obzvlášť mrzutá skutečnost) a v podstatě žádný volný čas. Co mi naopak nechybí, je neustálé bědování mých literárních kolegů.

V naší republice není ani jeden metr čtvereční, na kterém by nehořekovalo české spisovatelstvo. Důvodů k lamentování se najde opravdu hodně: tu je to nespravedlivý knižní trh a jindy zase ministerstvo, které nedostatečně podporuje kvalitní kulturu, komise, jež na mezinárodní knižní trhy nominují druhořadé autory, veřejnoprávní média, která literaturu neodborně reflektují, a kromě nich i proradní spisovatelští kolegové – zejména ti komerčně úspěšní, již kvalitnějším autorům ubírají zasloužené místo na výsluní. Třeba Kateřina Tučková si díky osobním konexím neprávem odnesla Státní cenu za literaturu a taková Alena Mornštajnová na to jde ještě rafinovaněji: nejenže svými líbivě vykonstruovanými knihami zastiňuje mnohem lepší kolegy z kulturního světa, ona jim navíc krade i jejich vlastní příběhy (pseudoaféra s výtvarnicí Toy Box). To, že nejen díky těmto úspěšným autorkám si nakladatelé mohou dovolit vydávat málo výdělečné knihy, se široce opomíjí. Dále tu máme necitlivé literární ceny: jmenujme zejména letošní kontroverzi rozvířenou básnířkou Irynou Zahladko týkající se Ceny literární kritiky, v rámci níž si laureátky mohly odnést mj. odměnu v podobě literární rezidence v Mikulově. Jaká drzost!

Bohužel, dovolím si podotknout, jsou tyto nářky velmi často spojené s bývalými a současnými funkcionáři z řad Asociace spisovatelů. Nejsem její členkou, a tak se mohu jen domýšlet, co se v ní děje. Z vnějšího pohledu však stále více nabývám dojmu, že se její členové učí hlavně flusat na cíl. Například nedávno v souvislosti se zmíněným skandálem ohledně odměny za Cenu literární kritiky Asociace bryskně reagovala zveřejněním dotazníku nazvaného „Je rezidence skutečně vhodný nástroj podpory spisovatelstva?“ (rozumějte: kdyby někoho z vás náhodou napadlo, že ano, příslovce „skutečně“ vás nasměřuje ke správnému názoru). Kdyby se Asociace spisovatelů neztrácela v podobných neproduktivních prudách, mohla by začínajícím nadějným spisovatelům, ke kterým jistě patří i Dorota Ambrožová, vysvětlit, že na sociální a zdravotní pojištění si mohou aspoň po určitou dobu „vydělat“ prostřednictvím tvůrčích stipendií od Ministerstva kultury. Stojí to sice dva až tři dny spalující zlosti při vyplňování mimořádně vypečeného formuláře, ale výsledkem je několik desítek tisíc na kontě. Z knih půjčených v knihovně dostává autor sice malý, zato však zaručený příjem – stačí se přihlásit k Dilii. Ne všechna nakladatelství odírají spisovatele tak, jako to dělají ta v područí našeho největšího nakladatelského domu a distribuční sítě v jednom. A kromě toho by Asociace mohla svým členům přiznat, že přivýdělek k literární činnosti není české specifikum, ale ve světě běžná praxe, a že procenta z prodejů se zásadně neliší od těch, jež dostávají autoři okolních zemí.

V příspěvku na facebookové stránce Doroty Ambrožové konstatuje jakýsi neposedný rýpal, že většina „českých knih za to literárně ani nestojí“. Manžel Doroty Ambrožové to sice přímo neodmítá, ale dodává: „protože to [spisovatel – pozn. aut.] psal jako koníčka a ne full-time“. To je vskutku zajímavá a nosná myšlenka. Koneckonců jakých skvělých knih jsme se mohli dočkat od takového Hrabala či Kafky, jen kdyby nemuseli chodit do práce. Já v této souvislosti důrazně žádám Kryštofa Edera alias Daniela Muknera a podobnou chásku, aby případné další výtky na mé budoucí knihy nesměřovali proti mně, ale proti trhu a vládě. Sorry, já musím fachčit.

Dovolím si spolu s Adamem El Chaarem („Fotrování Doroty Ambrožové,“ Tvar 13/2025) tvrdit, že psaní rozhodně není volnočasovou aktivitou, natožpak koníčkem. Podmiňovat literární tvorbu finanční odměnou a nárokovat si plat, obzvláště po jediné napsané knize je – a tady mi na pomoc opět přispěchá má nebohá žákyně Daniela se svým oblíbeným výrokem – lowkey delulu. Autentické psaní navzdory tvrzení Doroty Ambrožové nevzniká a ani nemůže vznikat jinak než z vnitřního popudu. Spisovatel píše pořád, a to i když nepíše. Ani netušíte, kolik krásných vět se dá zbastlit při opravování písemek.

Dorota Ambrožová ve svém článku volá po „otevřené diskusi o udržitelnějším modelu pro literární provoz“. Sice při tom opomíjí, že tato diskuse je dávno vyšklebená jako vrata od stodoly, ale budiž, naskakuji na její apel a prosím Asociaci spisovatelů, aby se přestala hašteřit a neustále na někoho ukazovat prstem a místo toho se zapojila do konstruktivní diskuse, jejímž výsledkem bude přispění k řešení současné skutečně ne úplně spravedlivé situace. Třeba se pak i vyjasní otázka, která mi dlouhodobě vrtá hlavou: co vlastně celý den dělá spisovatel na plný úvazek?

Asociaci spisovatelů vděčíme za projekt Spisovatelé do knihoven a za prosazení – jakkoli okleštěného – statusu umělce. A co dál?