Čas od času zaznamenám nářky rodilých mluvčích češtiny, že některá slova užívaná jinými mluvčími neexistují. Dohady o bytí či nebytí určitých slov (případně též konkrétních tvarů) mohou být plamenné skoro jako kdejaké debaty politické nebo náboženské. Jak by však tito lexikální skeptici odpověděli na zdánlivě banální otázku, co to znamená, že nějaké slovo existuje? Preskriptivně smýšlející jedinci by pravděpodobně tvrdili, že existující slovo je takové, které má své heslo ve slovníku. Tento názor by nás ale dovedl pouze ke klasickému problému, zda byla dřív slepice, nebo vejce. Na druhou stranu ani při čistě deskriptivním přístupu k jazyku nelze za regulérní slovo považovat jakýkoliv slepenec hlásek či písmen, kterému by daný mluvčí svévolně přisoudil libovolný význam. Pojďme tedy trochu slovíčkařit a prozkoumat, co dělá slovo slovem a jaký je význam významu.

Terminologie je páteří každého vědního oboru, protože exaktně definované termíny a jejich znalost jsou základním předpokladem úspěšné odborné komunikace, ať už se týká výzkumů teoretických, či aplikovaných. Lingvistika samozřejmě není výjimkou, a dokonce by se dalo říct, že by v oblasti terminologie měla jít dalším vědám příkladem, protože kdo jiný by měl ovládat umění definic lépe než lingvisté? Avšak podobně jako u ostatních oborů také zde často platí, že čím obyčejnější je pojem, tím komplikovanější je ho terminologicky přesně zkrotit. Ukázkovým příkladem je právě slovo, o němž Nový encyklopedický slovník češtiny uvádí, že to je

intuitivně vymezená základní jazyková jednotka, ponechávající si významovou vágnost běžného jazyka i při pokusech o terminologizaci.

Tato intuitivnost se zakládá především na zvukovém (pauzy mezi skupinami hlásek) a grafickém (mezery mezi skupinami písmen) členění sdělení, ale roli hrají také další faktory. Lingvistika proto místo vágního pojmu slovo ve většině kontextů pracuje s termínem lexém (případně lexikální jednotka), což je abstraktní jednotka zahrnující všechny své konkrétní podoby, včetně víceslovných tvarů (např. lexém číst a tvary četla jsi, budou číst atd.). Strukturovaný soubor všech lexémů určitého jazyka se označuje jako lexikon (používaný též jako synonymum slovníku) a disciplína, která jej zkoumá, se nazývá lexikologie, přičemž ta má ještě mnoho subdisciplín.

Ze strukturní perspektivy představuje lexikon pouze jednu ze čtyř základních rovin jazykového systému, avšak ve srovnání s fonologií (zvuková rovina), morfologií (tvarosloví) a syntaxí (skladba) je zdaleka největší „materiálově“, neboť tvoří cca 99,9 % všech formálních jazykových jednotek. Kromě svého rozsahu je lexikon zcela zásadní pro každý jazyk (oproti morfologii, kterou některé jazyky prakticky neznají) také z toho důvodu, že lexémy jsou prvotními nositeli významu a, jak připomíná doyen české lexikologie František Čermák,

význam a potřeba jeho přenosu je zdaleka nejdůležitějším důvodem, proč jazyk vznikl a proč lidé spolu komunikují: při komunikaci si sdělují především významy.

Pokud jste se někdy potřebovali v cizině domluvit místní řečí, kterou jste téměř neovládali, pravděpodobně jste si příliš nelámali hlavu s gramaticky správným skloňováním, časováním a slovosledem, ale prostě jste za sebe naskládali slova nesoucí jádro sdělení. I primitivní vyjádření typu „obchod kde“ nebo „kolik peníze“ totiž dokážou v patřičném situačním kontextu splnit základní komunikační cíl.

Na otázku, co dělá slovo slovem, by se tak dalo trochu zjednodušeně odpovědět, že jeho podstatou je ustálený vztah mezi formou a významem. Pojem forma je zde poměrně jasný, jedná se o psanou nebo zvukovou podobu dané jednotky. Avšak s pojmem význam je to opět trochu složitější, dokonce i když pomineme jeho úlohu ve vědách, jako jsou logika, filosofie či právo, a budeme se věnovat pouze významu v rámci lingvistiky, kde se jím zabývají zejména sémantika a pragmatika. V dalších odstavcích se pokusím stručně popsat základy těchto disciplín a načrtnout hlavní rozdíl mezi nimi. Nebyli bychom ale na poli humanitních věd, kdyby se oba přístupy daly vždy jednoznačně rozlišit a oddělit, natož aby se všichni učenci shodli na používání jednotné terminologie (proto se některé z následujících termínů mohou v různých odborných textech užívat jinak).

Sémantika studuje význam v jazyce obecně, tj. ve všech jeho částech, přičemž její těžiště tvoří sémantika lexikální, jejímž základem je tzv. konceptuální význam. Ten pokrývá věcný obsah lexému, tedy jeho vztah k té mimojazykové skutečnosti, kterou přímo označuje. Přeloženo do lidštiny: lexikální sémantika se ptá, co nějaké slovo přesně znamená, na což dává odpověď typicky formou slovníkové definice (např. lexém jelen a jeho definice v Akademickém slovníku současné češtiny: velký lesní býložravý savec s krátkou srstí, jehož samci mají mohutné paroží“). Konceptuální význam je vždy přítomný a zároveň není závislý na kontextu, a tak díky jeho znalosti u jednotlivých slov lze z jejich kombinací odvozovat významy celých vět i textů.

Kromě konceptuálního významu lexém může (ale nemusí) mít také jeden či více podtypů významu asociativního. Právě ty lze považovat za jakousi spojku mezi sémantikou a pragmatikou, neboť se sice vážou ke konkrétnímu lexému, ale jsou podmíněny kontextem (jazykovým, situačním, kulturním atd.). Pragmatiku zajímají účinky těchto „skrytých“ významů v sociálních interakcích, a tudíž se ptá, zda dané sdělení v konkrétním kontextu neznamená něco víc, nebo dokonce něco úplně jiného, než co bylo explicitně řečeno. Místo definitivní odpovědi ale nabízí spíše různé více či méně vhodné možnosti interpretace. Např. výrok „venku mrzne“ nemusí být jen konstatováním stavu venkovní teploty – při pronesení v předsíni před odchodem z bytu bude zřejmě znamenat „přioblékni se“, zatímco ve větraném pokoji půjde spíše o vybídku „zavři okno“.

Význam je v jazyce jedním z nejpozoruhodnějších fenoménů. Je zřejmě nejdůležitější složkou komunikace, ale zároveň je ve srovnání s formou mnohem těžší jej uchopit a shodnout se na něm. Synonymie, homonymie, polysémie, významové vyprázdnění, přenosy a posuny, obrazná pojmenování, fráze, idiomy – to vše a mnohé další jevy ukazují, jak dynamický je vztah lexikonu a sémantiky a návazně též pragmatiky. Tento neustálý pohyb na jednu stranu možnosti komunikace obohacuje, na druhou stranu vytváří prostor pro nedorozumění, ba dokonce pro manipulaci prostřednictvím jazyka. Ale to už zabrušuju do vod analýzy diskursu, o té zas někdy jindy…