Jako malá jsem věřila, že mi z třísky, když ji nevytáhnu včas, může vyrůst strom. Věřila jsem taky, že se všechno může z vteřiny na vteřinu změnit, když najdu výstižné zaklínadlo, správný pohyb, cokoliv, čím bych mohla změnu přivolat.

Abych se stala dospělou, holila jsem si občas imaginární vousy zubní pastou. A do druhého dne mi ve vlasech zůstávaly zaschlé zbytky pasty. Abychom neutráceli moc peněz, zkoušela jsem se umýt v co nejmenším množství vody. A při drhnutí sebe jsem drhla i vanu, aby jí to nebylo líto. Abych mohla chvíli nebýt, když mě máma rozbrečela, schovávala jsem se pod postel. Zůstala jsem tam tak dlouho, dokud jsem si nebyla jistá, že při pohledu na ni nezačnu zas brečet. Abych vyrovnávala opatrnost o rok staršího bráchy, skákala jsem z výšek, běhala pozpátku, jezdila po skluzavce hlavou dolů.

Jáchym ze své opatrnosti vyrostl. Letos v březnu v Sieře Leone chytil svou druhou malárii a nemohl se z ní vykřesat. Přes videohovor mi vysvětloval, jak chodí na infuze do nemocnice a pak leží v hostelové posteli s horečkami a většinu času nemá sílu ani jít si ven pro jídlo. Hliněné zdi, horko, žádná okna, žadné peřiny. Na týden se to zlepšilo, myslel, že už to má za sebou, a pak horečky udeřily zas. Měl zrovna dokončovat investigaci k ilegálnímu rybolovu a chtěl se přesunout do Guiney a pátrat, kam proudí peníze z dotací na lodě, které nikdo nepořídil. Ke konci dubna už se víc jak týden neozval ani mámě, ani mně. Moje máma ale oproti mně měla dar bezstarostnosti. Sama to tak pojmenovala. V těžkých situacích svěřovala všechno Bohu. Až později jsem zjistila, že citovala mystičku Simone Weil, když říkala: Mou věcí je myslet na Boha. Věcí Boha je myslet na mě. Já jsem měla nejspíš jiné dary a bylo na mně je rozpoznat.

Dávno jsem přestávala slepě věřit, že se všechno může změnit lusknutím prstu. Zůstal mi jen smysl pro rituál. Dál jsem věřila na drobné činy pro udržování posvátného řádu a harmonie v mém světě. Dál jsem věřila v nutnost vytvářet předělové události, byl to můj způsob, jak se posouvat dál, jak se něčeho zbavovat, nebo naopak něco získávat.

Proto jsme vyrobily s kamarádkou Jasmínou postavu miliardáře z papírmašé a na večer posledního dubna jsme svolaly namísto čarodějnic pálení miliardářů. Svátek práce den na to jsme chtěly oslavit válením v trávě a koukáním na mraky.

Bylo mi teď čerstvě pětadvacet. Kolem ohniště se plazil břečťan a u plotu se chystal kvést bez chebdí. Začala jsem po dlouhých dvou měsících po zlomenině kotníku znovu chodit bez berlí. S bolavou nohou se můj seznam úkolů smrskl na tři věci: spálit miliardáře, dodělat daňové přiznání a hodně rychle běžet. Byla jsem šťastná, když jsme šly pro dřevo na náš miliardářský oheň a mně poprvé po dlouhé době noha dovolila plynule jít. Představovala jsem si, že za pár týdnů se budu moct plnou rychlostí rozběhnout.

Utíkat.

Bez kulhání.

Bez chebdí není opravdový bez, není to keř. A ten název chebdí má stejný původ jako slovo chamraď. Neužitečné křoví, plevel. Dohledala jsem si to a zapamatovala.

Sešlo se nás deset. Než jsme rozdělali oheň, krájela jsem u nás v kuchyňce zeleninu, co jsme našli v popelnicích. Dál jsem šetřila vodou a taky s jídlem. Řízla jsem se do prstu a navlékla jsem si latexovou rukavici, aby všechny ty okurky a ředkvičky nebyly zakrvácené. Když jsem rukavici sundala, měla jsem na prstech varhánky a mapu ze zasychající krve. Nevěděla jsem, jakou cestou se vydat.

Jedinou jistotou zůstalo, že je mi dobře u ohně mezi přáteli. Peníze a čas ztrácely význam, chystali jsme se s kamarády pálit miliardáře. A ta malárie, Sierra Leone, kuchyně rozprostřené na zemi v ulicích, doktoři bez vzdělání, to bylo tak daleko, tak cizí. Třeba jen neměl elektřinu. Ztratil telefon, ukradli mu počítač. Ozve se brzy, opakovala jsem si.

Mít cíle a držet se jich nikdy nebyla moje silná stránka. Zdálo se k neuvěření, že jsme s Jáchymem začínali ve stejné domácnosti, se stejnými rodiči, na stejné škole, ve stejných deštích a ve stejných kalužích. On žil pro své velké cíle. Vyletět vysoko. Já žila do větru, plachtila jsem. Pamatuji si ale na dva cíle, které jsme si stanovili společně.

V dospívání, když už jsme byli každý na jiné střední škole, jsme se rozhodli, že jediné dvě důležité věci v životě jsou, aby se z nás nestali čuráci (jako z našeho otce) a aby byla prdel (ne jako s naší mámou). Zbavovali jsme se tak obav z promarněných šancí a z předurčení nedostat se dál než ti, s kterými jsme vyrostli.

On byl v Praze, pak v Anglii, Singapuru, Americe, Rusku, Bosně a po ní v Senegalu a nakonec v Sieře Leone. Já jsem měla krátké vlasy, dlouhé vlasy, barevné vlasy, piercing, tetování, psa, kluka, holku, pak zas kluka.

Pro mé pozdější kamarády se stal brácha člověkem, o kterém hodně slyšeli, ale nikdy ho neviděli. Já jsem se pro bráchovy kamarády stala člověkem, na kterého si vzpomněli vždycky, když přišla řeč na anarchismus. Tak si mě zapamatovali z toho, co o mně vyprávěl.

Nedostudovala jsem vysokou, zato jsem se za ty roky naučila otevřít pivo zapalovačem, ubalit si cigaretu se zlomenou rukou, o berlích utéct revizorovi. Žít na pomezí. Vyrůst bez táty. Běhat pozpátku. Zapálit miliardáře.

Myslím, že něčím jako anarchistkou jsem se stala asi v devíti letech, když jsem se jako první z party kluků ze sídliště odvážila přelézt plot luxusní chaty v zahrádkářské kolonii za rybníkem a koupat se v cizím bazénu. Přechodový rituál. Liminalita. Nebyla jsem už jen holka bez táty, byla jsem někdo, kdo mohl dělat vlastní špatná rozhodnutí. A stát si za nimi. Chodili jsme se tam pak koupat pravidelně celé léto. Už jsem nepatřila do našeho bytu v paneláku, zároveň jsem nepatřila ani nikam jinam. Ještě jsem nevěděla, že na to pomezí patřím. Že tam budu spokojená. Ani tady, ani tam.  

Téměř s pravidelností jsme se k našim dvěma stanoveným cílům s Jáchymem vraceli. První krizi měl brácha ve třeťáku na gymplu. Přišel čas zaplatit lyžák a máma byla v mínusu, Jáchym ale sehnal na poslední chvíli peníze od strejdy.

Vy už jste mi ale peníze dával, řekla mu školní účetní s tužkou na seznamu u jeho jména.

Aha, jo, máte pravdu, pardon, řekl on a za ušetřené čtyři tisíce pak zvládl strávit léto v Irsku.

Nikdy nezjistil, jestli někdo musel platit dvakrát, jestli ty peníze někde chyběly. Ujistila jsem ho, že jen srovnal nerovnosti, s kterými jsme se nedobrovolně narodili, že není čurák jako táta. Očistný rituál.

Nejspíš nikdy jsme nepatřili tam, kam jsme se narodili. Já tomu dívčímu tělu, těm očekáváním. Jáchym zas té absenci očekávání. Štvalo nás, že občas přemýšlíme jinak, a jindy nás štvalo, že tak přemýšlíme jen občas. Byli jsme dva sourozenci bez táty, co po večerech čekávali dole u paneláku, až jim máma z balkónu hodí klíče, aby se dostali dovnitř. Chodívali jsme hrát fotbal za každého počasí. V dešti se na polyuretanovém hřišti tvořily kaluže a my z nich stříleli góly do branek bez sítí a honili balón v okrasných záhonech u cesty. Vůně levandule. Kouřili jsme tajně máminy cigarety a kradli jsme v hračkářství, co by nám jinak nikdo nekoupil. Náš malý oslavný rituál. Sourozenci z paneláku. Bez chebdí. Chamraď.

Máma mi odpustila všechny cigarety sebrané bez zeptání i ten propálený koberec po babičce. Možná máma patřila právě tam, do toho paneláku. Té vůni levandule. Máma se vždycky snažila dělat pro nás, co mohla, možná nám ale ublížila tím vším, na co nezbyl čas nebo peníze, nebo možná síla. Zvykla jsem si, že se nesměje mým vtipům, a začala jsem víc a víc poznávat, že její víra a bezstarostnost nejsou jen nahodilé odpovědi na těžkosti, které ji potkaly. Volaly jsme si teď s mámou každý týden. Radila mi i teď, jak podat daňové přiznání. Než si daňové přiznání podá mě (nezasmála se).

Jen muži v naší rodině za nic nestáli a občas jsem si byla jistá, že Jáchym odešel tak daleko, aby se tomu osudu vyhnul, když ne geneticky, tak aspoň geograficky. Náš děda si nechal vyvěštit u kartářky, že bude mít dvě ženy a s nimi samé syny. Když se narodila máma, sbalil si kufry, že není jeho, a už se neukázal. Náš táta umřel na infarkt, když mi byly tři roky. Viděl mě prý dvakrát, jednou brzy po narození a podruhé, když se s ním máma rozváděla. Jáchym od něj po rozvodu dostal spoustu dárků, tehdy mu nevadily a hned raději zapomněl, od koho jsou. Později, mohlo mu být možná čtrnáct, utopil, co zbylo, ve vaně a následně pohřbil v kontejneru před domem. Měl na prstech varhánky, jak ty věci topil, jak je dlouho držel v rukou mokré. Naštvalo mě, že neměl potřebu šetřit vodou jako já. A taky to, že já jsem jako holka od táty nedostala nic, co bych mohla obřadně zničit.

Nevím už, jestli věřím ve svůj vlastní osud. S Jáchymem jsme měli děravou víru oba, akorát jsme si vybrali odlišné způsoby, jak se s tím vyrovnávat. Brácha žil od střední v Praze, od osmnácti v Londýně a nakonec přesídlil do Freetownu v Guinejském zálivu. Já jsem žila na různých místech, střídala školy, práce, vztahy. Potřebovala jsem nejspíš neustále něco cítit. Strčit v dešti hlavu pod okap. Jet hrozně rychle na kole. Jít spát po hrozně dlouhém nespaní. Spadnout z pódia a zlomit si ruku. Mít holku a pak ji nemít. Mít kluka a pak dva a pak ani jednoho. Zapomínala jsem, jakou radost umí dělat odlišnost ve světě rostlin, když dvě pampelišky spojí svůj stonek v jeden, jednodomé jinany, co si nechají vyrůst samičí větev, aby mohly plodit. Byla jsem polámaná. Srůstaly jen kosti. Chyběl mi Jáchym. Chyběl rituál odloučení.

Neviděli jsme se přes dva roky. Naposled to bylo o Vánocích. Koupil mi malou knížečku od Édouarda Louise s názvem Boje a proměny jedné ženy. A když jsem četla, jak píše své matce něco jako dlouhý dopis a vyjmenovává, o co všechno ji připravilo prostředí, ve kterém se ocitla, kolik jí toho vzalo manželství s agresivním mužem, jak se na ní provinil systém a společnost, poprvé jsem tomu přestala bezpochyby věřit. Až když mi chtěl někdo v knize potvrdit, co jsem si dosud myslela, zdálo se mi to přehnané. Začala jsem přemýšlet nad tím, že přece opravdu nejsem jen výslednicí okolí a okolností. Ty dva roky se kolem mě pořád něco dělo a já už si ani nepamatovala, kterou ruku jsem měla kolikrát zlomenou. V tom všem jsme si občas s Jáchymem volali. Dlouhé videohovory. Propojení dvou světů a křísení toho starého společného.

Povídali jsme si o tom, kam teď směřujeme, a povídali jsme si často o mámě, o dětství, o nás. Někdy to bolelo tím něžným způsobem, spíš jako vzpomínka na odřené koleno než opravdu odřené koleno. A jindy nás to přenášelo kamsi daleko od všeho světského, jako když jsme doma na zvonek zvonili vždycky třikrát pro štěstí, aby máma byla doma a hodila nám dolů klíče. Jako když Jáchym topil věci ve vaně. Jako když já pak o to víc šetřila vodou. Možná jsme si s Jáchymem skrz převyprávění našeho dětství dopřávali soucit s námi samými.

Řekl mi o tom, jak se málem utopil v bahně na hranicích Gambie a Senegalu, a řekl mi, kdo na něj mířil pistolí. Bylo snazší to všechno slyšet, když jsem věděla, že to dopadlo dobře, že se mu nic nestalo.

Foukal vítr a kouř z ohně se nám hnal do očí bez ohledu na to, kolikrát jsme se mu snažili uniknout. U ohně jsme se takhle všichni sešli naposled na moje narozeniny. Věštila jsem si tehdy z karet kouzelných delfínů a mořských víl, kde člověku nemůže vyjít nic špatného. Nic, kvůli čemu by v budoucnosti mohl opustit rodinu.

Teklo mi z nosu a začala jsem smrkat do rukávů. Někdo mi podal látkový kapesník, prý až mi dojde místo na rukávech.

Až budou rukávy víc smrkat do mě než já do nich, ozvu se, řekla jsem.

Seděli jsme u ohně jako nějaký prastarý kmen a bylo nám dobře. Dneska jsem si při lámání klacíků na podpal zadřela třísku. Schválně jsem ji nechala být. Malý strom, co nevyroste, ani na to už jsem totiž nevěřila.

Přemýšlela jsem, jestli se krajina může vepsat do člověka stejně silně, jako se občas člověk vepíše do ní. Zahrádky a bazény za plotem, rybník a dětské hřiště, branky bez sítí, náš panelák, náš balkón. Někdy ve mně rostla bolest, na kterou Jáchymovi a mámě nezbylo místo, jejich bolest. Rituál odpouštění. Zkoušela jsem zjistit, jak svou minulost nepopřít, ale zároveň nezůstat její obětí. Jak opustit dětství a svůj první domov, a přitom je nezapřít. Nedokázala jsem vymyslet, jak rozpoznat ten předěl, kdy dospělá ještě nejsem a kdy už ano. Nevěděla jsem, na kterém břehu jsem. Ani tady, ani tam.

Jáchym dost možná pořád ležel v horečkách v nějaké hliněné chýši. Kapačka visela na zahnutém hřebíku. Smál by se, kdybych mu vyprávěla o našem pálení miliardářů posledního dubna. Byla bych jeho malá sestra anarchistka, byl by můj velký brácha novinář. Možná už jsme oba byli dospělí po svém. Rituál přechodu na druhý břeh.

A miliardář se měnil v popel, už z něj zbyl jen drát a pár očouzených kousků papíru. Rituál zbavování se.

Zazvonil mi telefon. Máma mi volala, že se Jáchym konečně ozval. Leží v nemocnici, týden prospal, neschopný vzít telefon do ruky. Už je mu líp.

Máma se mě ptala, co dělám a jestli už mám zdravou nohu, přišla prý zrovna z kostela.

Děláme oheň s kamarády, pálíme nějaký bordel, řekla jsem a začala se s ní loučit.

Hned jsem se připojila na internet. Brácha mi napsal před pár minutami. Hned jsem odpověděla a poslala mu fotku z pálení miliardářů. Rituál uzdravení.