„Kde je Východ, kde je Západ? Kde je přechod mezi jedním a druhým? Je možné rozumět jednomu bez druhého? Je možné býti nebo míti oboje? Nejjednodušší je držet je odděleně, představovat si, nebo rovnou budovat zeď mezi nimi. Ale co když jeden bez druhého nemůžou existovat? Co když si nemusíme vybírat? Co když je jejich odlišnost důležitá jen ve smyslu geografické definice? Co když existuje festival s hosty, kteří vytvářejí prostory, v nichž neexistuje ani Východ, ani Západ, ale jen lidé a jejich příběhy?“

Aleksandr Hemon takto uvedl první ročník, který ani neměl festivalové ambice, ale kde a priori šlo o setkání s autory u příležitosti oslav 20. výročí existence nakladatelství Buybook. Literární besedy ale vzbudily nečekanou vlnu zájmu, z jedné slavnosti vznikl první mezinárodní knižní festival v Bosně a Hercegovině a Hemonův text z roku 2016 už devět let definuje podstatu této literární události.

Festival BOOKSTAN. NO EAST. NO WEST. organizuje největší bosensko-hercegovinské nakladatelství Buybook a u zrodu festivalu stáli výše zmíněný Aleksandar Hemon, do češtiny dosud nepřeložený, přitom celosvětově uznávaný americko-bosenský spisovatel s ukrajinskými kořeny, a americký spisovatel a literární kritik John Freeman. Cílem festivalu je kriticky reagovat na světové události a zkoumat kulturní i civilizační souvislosti především z místní perspektivy a v terénu stále zjizveném občanskou válkou. Místní autoři mají možnost formovat své zkušenosti v současném světovém kontextu, a stírat tak hranice geografické i časové. Bookstan vypichuje význam lokálního dědictví a kultury, ale především umožňuje zahraničním hostům seznámit se s regionální literaturou, konverzovat bez hranic a nasát sarajevského genia loci, historii rozmanitou, osmanskou, rakousko-uherskou, socialistickou, magickou i tragickou. Sarajevo je v regionu známé jako město upřímné, dětské, bezelstné, důvěřivé, a tak se i přes svou závažnost a hutnou tématiku tento literární festival nesl právě v takovém duchu.

Od 3. do 6. července, během pouhých čtyř dnů, proběhlo v rámci Bookstanu čtyřicet událostí, z čehož část programu byla věnována dětským a mladým čtenářům. Významnou a velmi specifickou součástí festivalu, která ho doprovází už od prvního ročníku, je týden trvající edukativní program „Dílna pro mladé literární kritiky a kritičky“. Na základě zaslaných přihlášek studentů z Bosny a Hercegoviny, Slovinska, Chorvatska, Srbska a Černé Hory, specializujících se na literární a kulturní kritiku, porota vybere dvacet jedinců, kteří se zúčastní sedmidenní dílny s osmi mezinárodními lektory. Autoři a autorky nejrelevantnějších kritik vzniklých v průběhu workshopu získávají Cenu pro mladé kritiky a kritičky, která se předává na slavnostním zakončení festivalu. Zajímavostí je, že současná ředitelka festivalu Lamija Milišić byla právě jednou z účastnic literárně-kritické dílny v roce 2017.

Loni jsem se na Bookstanu vyskytla celkem náhodně, byla jsem tou dobou v Sarajevu, mám ráda jakousi ryzost a upřímnost vyvěrající z tamější regionální literatury a Hasan Zahirović představoval svůj překlad Ostře sledovaných vlaků vydaných nakladatelstvím Buybook, ve kterém vyšel i překlad románu Les v domě Aleny Mornštajnové. Navštívila jsem jen čtyři akce, ale i tak stačily k tomu, aby mě Bookstan nadchl svou přístupností, tklivostí i jemností a abych si přála být znovu u toho. Už loni mě k popisu festivalové atmosféry napadlo jedno výstižné místní slovo tureckého a arabského původu, „sevdah“, označující směsici nešťastné lásky, touhy, melancholie, teskného prahnutí po něčem nedosažitelném, ale zároveň přijetí pocitu nenaplněného štěstí, až jakési lebedění si v neúspěchu. Druhý ročník jsem sledovala svědomitě a i tento rok, u každé události, ať už to byla diskuse s palestinským básníkem, bosenskou prozaičkou a americkým novinářem na téma etických výzev v literatuře v době politického neklidu, nebo Peter Maass mluvil u příležitosti druhého vydání překladu své knihy Love Thy Neighbor: A Story of War, nebo si povídali představitelé satirického kulturního a dnes už kultovního směru New Primitivism, vzniklého v osmdesátých letech v Sarajevu, se „sevdah“ alespoň na chvíli mihnul a tu a tam zasáhl, ale většinou se řádně rozvalil, aby publikum hodinu i víc dojímal i rozesmával.

Paralela mezi Gazou dnes a Bosnou a Hercegovinu devadesátých let byla všudypřítomná a nevyhnutelná. Bookstan vždycky reagoval na politicko-sociální dění, takže nebylo žádným překvapením, že v zemi stále ošlehnuté válkou z let devadesátých, bude hlavním tématem válka v Gaze. Každá událost sarajevského festivalu začínala četbou básní ze sbírky Things You May Find Hidden in My Ear: Poems from Gaza palestinského autora Mosaba Abu Tohy. V těchto končinách je půda velmi úrodná pro porozumění válečnému utrpení, a tak se verše plné kulek a krve bez obtíží vklíčily do nitra zdejšího publika. Vzpomněla jsem si na stále přetrvávající potlačování palestinského hlasu v českém prostředí, nedostatek reportáží a informací z válkou zruinované Gazy. Také na naprostou absenci palestinské literatury na letošním Světě knihy. Je to tím, že si lidé v Sarajevu válku pamatují? Že sami před třiceti lety vyčkávali na pomoc ze zahraničí? Že bosenští muslimové zažili ve dvacátém století několikrát něco podobného? Při každém takovém hledání vysvětlení proč, kdy a koho chápat a litovat ale nutně vyvstane zcela zřejmá otázka: copak neumíme soucítit jen tak, protože někdo nevinný umírá? Nehledět na lokaci, náboženství, barvu pleti, politický názor.

Postup Izraele na festivalu odsoudila dcera přeživší holokaustu Amira Hassová, jediná izraelská novinářka, která kdy žila v Gaze. Amira už několik dekád píše pro izraelský deník Haaretz a je autorkou knihy Drinking the Sea at Gaza: Days and Nights in a Land Under Siege. V Sarajevu přijala pozvání zúčastnit se slavnostního představení vydání deníku Z Belzenu: 1944–1945, ve kterém její matka Hana Leviová dokumentuje čas strávený v koncentračním táboře. Hana Leviová se narodila a žila v Sarajevu a její deník konečně vyšel v jazyce, ve kterém byl napsaný. Amira při besedě ale mluvila především o současné situaci v Gaze, o tom, jak je Izrael vůči Palestincům dlouhodobě nespravedlivý a také připomněla jednu podstatnou informaci – zatímco židé byli vyháněni z (katolického) Španělska, Balkán (pod nadvládou Osmanské říše, tedy muslimů) židovské uprchlíky přijímal ve velkém.

Festivalu se zúčastnila i například u českých čtenářů oblíbená ruská autorka tatarské národnosti Guzel Jachina, jejíž tři romány vydalo nakladatelství Prostor, turecká spisovatelka Defne Sumanová, jejíž román Svěřený čas letos vydalo nakladatelství Host, nebo francouzský autor Hervé Le Tellier, jehož román Anomálie vydalo taktéž nakladatelství Host už v roce 2021. O něco zajímavější se mi ale zdá představit pár autorů v Česku ještě nepřeložených. Kromě výše zmíněného jackpotu v podobě Aleksandra Hemona, kterého by se opravdu měl někdo rychle ujmout (třeba v Norsku jeho nejnovější román The World and All That It Holds vyšel v norském překladu jen o pár měsíců později než v originále), palestinského básníka Mosaba Abu Tohy či amerického novináře Petera Maassa bych uvedla i kurdskou Íránku Avu Homu, jejíž román Daughters of Smoke and Fire získal několik cen i pochvalné recenze. Dále bych doporučila několik regionálních autorů a autorek a jejich povětšinou autentická díla (zatímco v Česku se řeší současný vzestup autofikce a autoři spíš obhajují a prosazují tu fikční část, v Bosně a Hercegovině se už od války většinou hrdě hlásí právě k tomu „autu“), ale popravdě mám problém vypíchnout jen někoho, protože jsem zaujatá regionálně i tematicky, i protože některé autory znám osobně. Vyjmenuju proto jen pár z nejpřekládanějších regionálních autorů, kteří se festivalu zúčastnili. Spisovatel oceněný britským deníkem The Guardian Selvedin Avdić uvedl nový román Darka Cvijetiće, který se stal známým a překládaným díky svým prozaickým dílům. Zájem o Darka a jeho texty ale zpětně oživil i jeho starší válečnou poezii. Nový román představil i básník a prozaik Faruk Šehić, držitel Ceny Evropské unie za literaturu 2013, nebo Stevo Grabovac, který právě vyhrál jednu z nejstarších a nejprestižnějších regionálních cen. Snad jedinou výtkou by mohlo být, že se moc pozornosti nedostalo regionálním autorkám a jejich novinkám.

Zakončení festivalu se neslo v duchu posledního románu Aleksandra Hemona The World and All That It Holds, kdy světově úspěšný hudebník Damir Imamović s kapelou zahrál koncert ze svého posledního alba, jenž je jakýmsi soundtrackem k románu a nese i jméno knihy. Aleksandar Hemon zajistil neobvyklé literární intermezzo a četl úryvky, jež texty písní inspirovaly. Damir Imamović povětšinou hraje modernější verzi „sevdalinek“, což je žánr zachycující právě výše zmíněný stav „sevdah“. Závěrečné hudebně-literární představení tak elegantně a stylově zapečetilo devátý ročník této významné knižní události.

Sarajevo na několik dní literárně ožilo a stalo se kulturním centrem regionu, sice v mnohem menším počtu a skromněji, než jak to bývá při dnes už proslulém sarajevském filmovém festivalu nebo populárních koncertech, ale média plná literárního dění, přeplněné knihkupectví Buybook, a především fronty na literární diskuse a setkání s autory jsou jasnou ukázkou toho, jakou úlohu takový bezplatný a vstřícný festival v udržování literární kultury sehrává a proč je potřeba podobně podnětné události nabízet a opečovávat. Pošramocené a stále zraněné Sarajevo otevírající náruč autorům všech národností i náboženství a publikum přijímající různorodost je nepochybný důkaz toho, že literatura bez obtíží překlenuje mosty a umí poskytnout bezpečný mezigenerační i mezinárodnostní prostor. Přitom toho sama vyžaduje tak málo.