Knižní trh je komplexní systém s mnoha aktéry a protichůdnými zájmy. Na jedné straně stojí autoři a překladatelé, kteří se snaží uživit svou tvorbou – nebo za ni být alespoň nějak důstojně ohodnoceni. Ke svému dílu také mají jedinečnou vazbu, záleží jim na jeho vydání.
Mají být autoři vděční za to, že vůbec mohou vydat svou knihu? Honorář u nás není samozřejmostí, pro některé autory může být dostačující samotná publikace. Pro spoustu z nich už ale devadesátková porevoluční radost z možnosti svobodně vydávat opadla – pokud ji zažili. Licenční podmínky se u různých nakladatelů celkem liší a odměny se stanovují různě. Zejména pro začínající autory to celé může být docela matoucí.
Z výzkumu „Jak žijí spisovatelé v Česku“ pořádaného Asociací spisovatelů ve spolupráci s Obcí překladatelů a Překladateli Severu vyplývá, že šedesát procent spisovatelů pracuje často bez honoráře. Pokud ovšem licence přiznává nárok na honorář, někde ho vyplácejí jednorázově, jinde stanovují procenta odvíjející se od ceny knihy. Pro začínající autory to bude méně než deset procent, ti zavedení budou moct získat větší podíl – ti velmi známí kolem dvaceti procent. Kromě toho samozřejmě záleží i na ceně a prodejnosti knihy. Čtenářů vládnoucích češtinou není zas tak moc, zato knížek, ze kterých mohou vybírat, jsou spousty. V roce 2022 vyšlo podle zprávy SČKN přes čtrnáct tisíc knižních titulů a v předcházejících letech to bylo ještě víc. A k tomu cena knížky, která se „má rovnat ceně deseti piv“. Nebo třeba dvou obědů, nového trička.
Když si tyto informace – procenta, čtenáře a cenu – dáme vedle sebe, vyjde najevo, že uživit se psaním je chtě nechtě oříšek. Podle již zmiňovaného výzkumu „Jak žijí spisovatelé v Česku“ má jen pět procent spisovatelů ze psaní pravidelný příjem. Čtyři pětiny si psaním vydělají méně než 5 000 korun měsíčně. Stanovená procenta pro české autory se ovšem zase tak neliší od těch zahraničních, nicméně několikanásobně větší trh nabízí větší možnosti. Nemusí to být hned světové jazyky, stačí třeba polština.
Více než třetinu v Česku vycházejících titulů tvoří tituly překladové – nejčastěji z angličtiny nebo němčiny, dále pak z francouzštiny, slovenštiny nebo japonštiny. Do rozpočtu je tedy potřeba započítat honorář pro překladatele. Ten se může lišit mimo jiné podle jazyka, ze kterého překládají, a sazby jsou stanovené od přeložené stránky. Podle dva roky starého dotazníku spolku Překladatelé Severu byly v posledních letech nejvyšší honoráře za překlad z čínštiny, nejnižší za slovenštinu. Hned druhým nejhůř ohodnoceným jazykem byla angličtina. Celý žebříček se pohyboval v rozmezí 150 až 300 korun za normostranu.
Výzkum Asociace spisovatelů, Obce překladatelů a Překladatelů Severu – jak napovídá výčet zapojených organizací – se zabýval i situací překladatelů. „Jen polovina překladatelů, kteří se uměleckému překladu věnují více než 40 hodin týdně, dosáhne na výdělek přes 30 000 korun měsíčně,“ vyplývá z dat. U těch, kteří překládáním stráví 31 až 40 hodin týdně, už tuto částku přesáhne pouze čtvrtina. Polovina účastníků výzkumu si vydělá překladatelskou činností méně než deset tisíc měsíčně, pro většinu dotazovaných tedy překlad není jediným zdrojem příjmu, osmdesát procent z nich má ještě další práci.
Od začátku roku platí v Česku nulová sazba DPH na knihy, díky které zůstává dříve odváděných deset procent v knižním provozu. Knihy nezlevňují, ovšem zůstává alespoň víc na honoráře, ne? Na podobnou otázku odpovídala v pořadu Akcent spisovatelka a překladatelka Tereza Semotamová:
Zní to krásně, ale neděje se to. Už jen pět procent z deseti se ztratí v provozu a těch dalších pět je něco, o co se dělí celý ten řetězec. Žijeme v éře obrovské inflace. Nulová daň je super gesto státu, že podporuje čtenářstvo a celý knižní trh, ale v té situaci, v jaké se nacházíme, kdy se zvyšovaly ceny energií v posledních letech, byly problémy s papírem, s tiskem, loni se i zdražovala distribuce – což je i nejproblematičtější článek celého řetězce. Neslyším od kolegů, že by se distribuce zlevňovala.
Zmiňovaný řetězec je totiž poměrně dlouhý. Kdo všechno se podílí nebo se může podílet na knize ještě před vytištěním? Kromě práce autora a redaktora se také někdo musí postarat o vizuální stránku knihy. Základ, bez kterého to zkrátka nejde, je sazba, grafická úprava a obálka. Pokud má být knížka ilustrovaná, je vhodné také stanovit důstojný honorář pro ilustrátora. Prosím. Koneckonců, současnost je velmi vizuální. To samé platí o překladateli, pokud se jedná o překlad. Důležitý podíl na finální verzi má také redaktor. Pak přichází na řadu tisk. Jakou zvolit vazbu, jaký papír, tisknout černobíle, či barevně? Všechna tato rozhodnutí se promítnou do ceny. A co náklad? „Platí, že čím větší náklad zvolí, tím levnější bude tisk jednoho výtisku a tím více vydělá. Ale pokud to přestřelíte, zůstane vám paleta knih, které nikdo nechce. Přeji co nejpřesnější odhady,“ vzkazuje nakladatelům Jan Andrýsek v textu „Kolik stojí vydat knihu. A kdo na tom nejvíc vydělá“. Tisk je podle jeho propočtů v rozpočtu větší položka než honorář pro autora.
Distribuce – diskutované téma – si vezme polovinu ceny titulu. Část knih si mohou nakladatelé prodat sami, ale k velké části potenciálních čtenářů se bez distributora zkrátka nedostanou. V obou případech se ale hodí investovat také do marketingu, propagace a komunikace, protože kromě příznivců konkrétního nakladatelství, případně edice nebo autora, novou knihu čtenáři mezi tisíci vydávaných knih jednoduše ani nemají šanci zaregistrovat. Ne všechna nakladatelství ale mají rozpočet na reklamu, udržování sociálních sítí nebo na připlacení knihkupectví, aby na novinku nějakým způsobem upozornilo.
Je knižní trh skutečně oborem založeným na dluzích? Tuto otázku položila Olga Pavlova v Kampusu Hybernská pěti hostům debaty „Pijí nakladatelé šampaňské z lebek svých autorů?“ Podle Aleše Lederera z nakladatelství Prostor to pro celou řadu nakladatelů platí, je velmi snadné se do dluhů dostat. Jakub Sedláček z Paseky to zase bere pragmaticky: nakladatelé jsou především investoři – investují do témat a příběhů. Pojem investice se pojí s rizikem, na což má odpověď Juraj Koudela z Absyntu: „Kdybychom se báli rizika, tak tu nesedíme.“ Jeden z největších nositelů rizika na trhu knih je podle něj nakladatel.
V diskusi padlo pravidlo 2:8 či 3:7, tedy že z deseti vydaných knih pouze dvě až tři ekonomicky uspějí. Otázka byznysového a investičního přístupu budí emoce. „V první řadě bych svou nakladatelskou činnost nenazval byznysem,“ ozývá se Petr Januš z nakladatelství Rubato. Umění, hodnoty a byznys – trojice, kterou bychom radši nespojovali. Víme, jak poznat a měřit ekonomický úspěch, ale definovat úspěch z hlediska uměleckého a společenského už je složitější.
Jaký je rozdíl mezi koníčkem a nakladatelskou praxí? Pro Absynt byznys znamená dělat věci profesionálně, vydávat tituly, za kterými si stojí, ale být profesionální zejména v té fázi, ve které se své knihy snaží dostat k lidem. Což se zřejmě daří. „Nevidím rozpor mezi koníčkem a nakladatelskou praxí. Je to full time job. Sledování prodejů a rozvahy, kolik výtisků udělat – tomu se nevyhnu,“ dovysvětluje Petr Januš. Což je samozřejmě hezký přístup, se kterým souzněli i ostatní účastníci debaty – v níž ovšem byla zastoupena samá střední a malá nakladatelství.
Malá nakladatelství stojí proti ekonomické síle vydavatelských domů, jejichž praxe se i vzhledem k velikosti musí lišit. Bylo by redukující stavět na jednu stranu pracovníky vydavatelských domů jako bezcitné byznysmeny a na druhou stranu malé nakladatele jako arbitry kvality a vysoké kultury. Pravda ovšem je, že pokud stavíme vedle sebe přehlcení trhu novými tituly a kupní sílu čtenářů, menší nakladatelé se pohybují v desítkách novinek ročně, zatímco vydavatelské domy v řádu stovek. Největší Albatros Media obvykle vydává přes tisíc titulů ročně.
Vydavatelské domy jsou z ekonomického hlediska jistě ve výhodě, větší obrat znamená mimo jiné taky víc peněz na propagaci, menší obavy z toho, zda ten který titul neuspěje a podobně. Nemá smysl bavit se o tom, kdo vydává jakou kvalitu, protože nakonec stejně rozhoduje čtenář, co si koupí. Malí nakladatelé – ale i malí knihkupci – jsou nicméně velmi důležití, diverzita je pro kulturu zásadní. Regulace není cesta, zůstává tedy propagace a podpora institucí, škol a zejména čtenářů samotných.
V knižním provozu se potkávají různé zájmy a názory, neustálé napětí je v podstatě nevyhnutelné. Napětí, debata a ustavičné balancování – to je pro živé a vyvíjející se odvětví podstatné. Kniha je vnímána jako nositel historie, identity, díváme se zpátky i dopředu, co po nás dalším generacím zůstane. Možná by stálo za to soustředit se na přítomnost, jak ji literatura reflektuje a zda má prostor tuto svou roli naplňovat. Kdyby bylo jednodušší živit se psaním, možná by tuzemská produkce také vypadala jinak. Není ale jednoduchých odpovědí.
Mezi vycházejícími knihami nejsou jen samé novinky, část produkce tvoří také nová vydání starších děl, mezi nimi i těch, na která se už nevztahují autorská práva. Ta trvají sedmdesát let po smrti autora. Vliv na knižní trh mají i klasiky a kanonická literatura, jejíž best of vystavují knihkupectví, aby je náhodou kolemjdoucí maturanti nepřehlédli. A tak se Máj dočkal kolem tří set vydání.
Máte pocit, že autoři nerozumějí nakladatelské práci? To je otázka na čtenáře tohoto textu. A také se na ni zeptala Olga Pavlova v Hybernské přítomných nakladatelů – z odpovědí vyplynulo, že vysvětlovat autorům, co to obnáší, je úlohou nakladatele. Mají však na to prostor? Chtělo by to nějakou brožurku, nakladatel 101, komunikační manuál. Rozumět knižnímu trhu je docela věda a existují různé perspektivy a pohledy, které se nemusejí nutně vylučovat.
Knižní trh je komplexní systém s mnoha aktéry a protichůdnými zájmy. Na jedné straně stojí autoři a překladatelé, kteří se snaží uživit svou tvorbou – nebo za ni být alespoň nějak důstojně ohodnoceni. Ke svému dílu také mají jedinečnou vazbu, záleží jim na jeho vydání. Na druhé straně jsou nakladatelé, kteří se snaží uspět v náročném ekonomickém prostředí a zároveň plní roli jakéhosi knižního kurátora. Mezi nimi se nacházejí distributoři, knihkupci a v neposlední řadě čtenáři, kteří rozhodují o tom, jaký titul si mezi všemi možnostmi vyberou.
Proto je knižní trh v neustálém pohybu a napětí mezi různými cíli a zájmy. Je důležité, aby se o něm vedla otevřená diskuse a aby nevymizela snaha dál hledat cesty, jak zlepšit situaci všech aktérů. Bylo by příliš velké sci-fi bavit se o minimálním autorském honoráři? Je to práce a práce obvykle mívá stanovené minimální ohodnocení. Jak podpořit malá a střední nakladatelství a knihkupectví? Jak podporovat v knižní produkci víc kvalitu než kvantitu? Tak tedy ještě jednou alibisticky: není jednoduchých odpovědí. Jedno snad ale říct lze – knižní trh je důležitou součástí kulturního života a zlepšení situace autorů, překladatelů a nakladatelů vede k větší diverzitě a kvalitě knih, což by mohl být cíl spojující všechny zmíněné aktéry.
(Autorka je studentka žurnalistiky)
Na otázku, jak distribuují knihy ke koncovým čtenářům, odpovědělo v roce 2022 Cechu nakladatelů 48 nakladatelství následovně: přes 90 % má vlastní e-shop, z velkých distributorů vede Kosmas s více než 70 %, velké množství dotazovaných také knihy posílá do světa na veletrzích a festivalech. Vlastní kamennou prodejnu má jen osm z nich.
Vlastní knihkupectví si Iveta s Marií nemohou vynachválit. V takovém knihkupectví vlastně vědí o každé knize a kontakt se zákazníky je daleko užší a osobnější, do takového prostoru se lidé rádi vracejí a získat jakýsi vztah ke stálým zákazníkům je také daleko snazší než v nějaké obrovité prodejně s mnoha prodavači střídajícími se na směny.
Jsou to krásné světy a stejně tak krásné a intenzivní prožitky. Je zážitkem se těmi světy procházet, potkávat se s postavami, smát se s nimi nebo smutnit, milovat je. Je to neobyčejně živé a souznějící.
Přestože publikum Sorokina uvítalo živým potleskem, bylo vidět, že se mu do toho dnes moc nechce. Mluvil pomalu; než začal formulovat, každou odpověď nejprve poválel po hemisférách, stavěl tak přesnost nad rychlostí, přestože času nebylo nazbyt; věděl, že na tom, co řekne, záleží a stojí za to věnovat slovům chvilku koncentrace i za cenu pomlky v místě, kde sál očekává burácet tón.