Panuje obava, že spirituální praxe může svobodu tvorby limitovat. Obava oprávněná a na příkladu třeba Francise Jammese, velkého francouzského konvertity ke katolictví, zřetelně doložitelná. Přesto jsou tvůrčí typy, jejichž obraznost či motorické dění právě duchovní ohledávání a následná cesta naopak rozněcuje, posouvá, vede. Vždyť co by byl Reynek bez Krista nebo Jirous, zvaný Magor, bez Panny Marie?

Nemálo podobných svědectví obsahuje antologie české duchovní lyriky Krajiny milosti. V linii vinoucí se řekněme od Jana Kameníka přes hermetického D. Ž. Bora k théravádovému Lukáši Marvanovi přichází se svou čtvrtou sbírkou Ladislav Puršl (1976). Básník, v jehož poezii najdeme silné odpichy křesťanské, židovské, z oblasti magie, astrologie a nyní z širého světa dharmy, konkrétně (na záložce zpřesněno) z vadžrajánového buddhismu a dzogčhenových praxí. V Puršlově případě však nejde o vývoj jednoduše lineární, nýbrž spíše o krouživý, spirálovitý pohyb („Házím meč do jezera, vracím se na začátek“, s. 59). A dlužno dodat, že ač ke svým knížkám dovede být sympaticky sebekritický, například v rozhovoru s Ladislavem Zedníkem (Tvar 2/2014) k prvotině Paměť vody („Snivecky zatěžkaný přístup“), každá z nich v něčem tají básnické svědectví hodné – slovníkem Petra Krále či Stanislava Dvorského – básnických objevů.

Nicméně pravda je, že místy působí, alespoň pro mě, zatemněně… unikavě… Byť s nápadnými motivy prohlédání, procházení (bytem, řekou, večerem, nahotou, zrcadlem, stromem). A jde patrně o věrohodnou básnickou poctivost, jež autora přivádí k propátrávání východní meditační zkušenosti. Nicméně po zenově oprošťující sbírce Záznamy, v níž – ne bez sebeironie – „Mantra řeči roztáčí / slovo pavouk dokola, / až zůstane jenom kolo, / až zůstane jenom síť“, hned s otevřením následného titulu Různá není překvapí, až zarazí nezvyklé úvodní věnování: „Pro Almu, která je…“ Proč? Proč básník svou malou dceru takhle ujišťuje? Nebo znejišťuje… Možná to ozřejmují počáteční verše na straně 34:

Nezměnilo se vlastně nic
stalo se jen něco mezi ničím předtím a ničím potom

Jako nebyl předtím
není ani teď

Jsou to různá není.

Bylo nebylo, od předcházející vydané sbírky uběhlo třináct let. A poprvé v Puršlově knize nenacházíme rozčlenění na cykly, což navenek vzbuzuje zdání jisté celistvosti. Příběhovosti. „Muž si prohlíží plátkový sýr jako by vybíral pohlednici“, začínáme číst a přes dva verše „a myslí že na něco myslí“ (s. 5). Sedí v nějakém hostinci: „a ty už je opravdu sereš / tím svým věčným / jedním druhým třetím čajem“ (s. 6). Rozhlížíme se s ním po krajině kolem Řípu, kde kdysi „napadaly katany blesků / že zemědělské stroje zářily do tmy / jako rentgenové kresby / pod vyhaslými sopkami“ (s. 7). Nasloucháme jeho dědovi, jenž „jako by jedním okem / chodil ve starých mýtech“ (s. 21), jenže mezitím se pomalu, ale jistě dostáváme k introspekcím typu:

Postupně vše
co jsi byla mizelo

Mizelo přesto
mizelo kvůli mizelo protože

Stále tam jsi
ale tam není směr

Stále tedy jsi
ale už jen jako čekání

Nejsi nic jiného
nejsi nic druhého nejsi nic

V ničem jsem tě už
nenašel a ne že jsem nehledal

Mé hledání
našlo mne aniž by někam šlo
s. 13.

– Ocitaje se tak v jakési poetice ne-já. Takže tam, kde kdysi autor umně spřádal texty pomocí přivlastňovacích zájmen a nečekaných personifikací, odosobňuje. Kde nás zasahoval metaforou, pozůstává u přirovnání. Kde prošíval rýmy, popisuje.

A vůbec se zdá, že přibývají místa, kdy se báseň navzájem neproniká či po zvýrazňujícím utkvění v závěru oslabuje („Zkamenělé / zčernalé / tepny té úzkosti // co bydlí hluboko uvnitř“, s. 18); případně už jsme ten výjev někdy zahlédli („Okamžik / kdy se kořeny / potkávají s korunou“, s. 15). Leč proč takhle šlapat básníkovi na paty, když předně kritikovým „úkolem je hodnocení sil“ (A. Vyskočil). A je tu verš: „Chce říci ticho bez toho slova“ (s. 67), jehož ponor ze sebe už nedostanu. Jenže jsou tu též záměrně přetížené teologické takty básně „Teologie na dobrou noc“: „Leštění vybroušeného prořezaného definovaného konceptu nikdy / nevedlo ke kýženému výsledku / výsledkem byl vyleštěný vybroušený prořezaný definovaný koncept“ (s. 58). Ale taky podivuhodně vyvřelá sedmistrofová báseň o symbolicky osmi tažených verších „Tehiru“: „V prostoru tančících písmen jsme bez rukou / osahávali modulováním rtů jejich tvary / zatímco naše těla se třásla prostupujícím jasem / převívajícím buňky těla jak pouštní písek / v prostoru tančících písmen jsme bez nohou / zavíjeli páteř do středu těla / zatímco naše mysl se rozestupovala potencovanou ozvěnou / extatických hlásek mizejících v březích rostoucího světla“ (s. 53), jakožto odlehčené podoteky:

Básně už nepíšu
Mám se moc hezky
s. 5.

Prostě háže to ze „stránky“ na „stranu“. Raději a bezpečněji pozůstat v čtenářském zátiší. Jenže právě až s formulováním čteného do slov (včetně podtrhávání, prošeptávání, zpochybňování) jako by se „ticho“ těch veršů otevíralo… Obzvláště v kultuře tak zaměřené na „je“ či „já“, jak „není“. A ne že by dosud u nás například o takzvaném „hledání opory v podobě referenčního bodu / o který se v závrati zachytí pohled“ (s. 64) nikdo nepojednal („mou mysl zaplňuje bod. nesvítí“, M. Koryčan, báseň „dhjána“); nicméně ne v takovém souputnictví, sou-prázdnění: „nechala svou propast propadnout / sebou naskrz do závrati samotné / smíchala svůj pád s prostorem / a uvolnila se tam“ (s. 65).

Zdaleka však nemohu vyznat, že by mě sbírka zasahovala veskrze. Nepůsobí už sice unikavě, naopak, tíhne, jen někdy jakoby zastřeně, přes clonu. Ale nemyslím si, že je to pro některé kabalistické či jiné východní pojmosloví, postoje, sny, odkazy. Poezie, ať už jakákoliv, přece způsobí něco, že ji čteme zároveň v sobě. Že je najednou všude… jako láska. Chci upřímně prožít: „a společenskou místností / do výšky stoupá / hluboký vychovatelův smutek“ (s. 10) – ale nerozesmutňuje mě to. Pozorně vnímám zakončující dvojverší: „Klouby a kosti toho / kdo spí od nepaměti pod povrchem“ (s. 20) – ale proč bez zpozornění?

Vyšel jsem ven a v mlze
mi byla nejbližší
nejvzdálenější hvězda
s. 27

– nejde jen o poznání?

I volný verš, přijde mi občas, postrádá kýženou nevyhnutelnost, kratší báseň zase jedinečnost utkvění, když už ne punc smrštění (cimcum). Ale ať je tomu jakkoliv – jak známo a jak máme s Rilkem v sobě – „verše jsou zkušenosti“. Nejen autorské… A vnitřním, kořenovým guruem básnické podmíněnosti, karmy je zase jenom poezie, natož že by se básnické samádhi obešlo bez sjednocení se čtenářem, pravda, i s jeho „není“.

Nemohu tudíž nevyznat: za mnohá z nich jsem Puršlově knížce (mimochodem za podpory čaro-ilustrací Marie Ladrové!), vzpírající se obvyklému dualistickému hodnocení („už v sobě žádné nahoře nemělo / nemělo v sobě ani žádné dole“;

smáli jsme se tomu co je to vlastně vypadat
s. 75,

ztichle vděčný.