Mnoho autorů píše o cestách a jejich příběhy se odehrávají v exotických světových destinacích, byť se příběh těchto končin z podstaty netýká. Velice často motiv není na první pohled zřejmý. Čtenář si pak klade otázku, zda se význam příběhu změní, pokud bude postava stejné otázky řešit ve Zlíně místo Bangladéše. Zdá se, že jde ale o klasické životní dilema; hledáme odpovědi na své otázky všude možně kromě svého nitra. A právě ve svém nitru je nejčastěji nacházíme, když se vrátíme domů, do toho svého Zlína, Mostu, Litoměřic nebo Tábora. Na to naráží v jedné z povídek sama autorka:

Říká se, že na tý cestě člověk najde sám sebe, což jsou nejspíš takový ezo kecy. Jasně, že sama sebe můžeš hledat i doma, mohla bych místo cesty z Irunu do Santiaga, což dělá necelejch osm set kilometrů, osmkrát obejít Prahu a bylo by to stejně dlouhý, ale přece jen to asi nebude totéž, co?
s. 102

Faktem ale je, že s přirozenějším přijetím globalizace pro nás může být nábřeží Seiny, co se vzpomínek týče, stejně nebezpečné jako nábřeží Lužnice. Stejně jako v pohádce o sedlákovi, který zapálil svou chalupu, aby se zbavil bídy, a nakonec ji při pohledu na plápolající plameny uslyšel za svými zády úlevně hekat; své vzpomínky a svá traumata uchováváme uvnitř, v sobě, a modelujeme jimi prostor okolo sebe.

Postavy ve sbírce povídek Kateřiny Rudčenkové (1976) hledají odpovědi na své otázky všude možně. V Turecku, Francii, Rakousku, Španělsku, na LSD tripu, na šamanské cestě, ve tmě, v originálních způsobech sebeuspokojení, v e-mailové schránce bývalého přítele. Možným důvodem putování do alternativních realit je touha najít útočiště. Druhým zásadním motivem je schopnost dorozumívat se a vést dialog. Není výjimkou přímé oddalování tragédie mnohomluvnosti. Postavy řetězí jednu myšlenku za druhou, jen aby oddálily procitnutí v přítomném okamžiku a tím i nutnost střetu s odpornou skutečností. Mnohdy ani nevědí, že jsou přistiženy při lži; o to rozvinutější jejich pohádky jsou.

Začínáme něžně, posezením na zahrádce vídeňské kavárny se sympatickými umělci, později se ale sbírka povídek stává hlubší, provázanější a spirituálnější. Zůstává ale jeden klíčový aspekt: hlavními postavami jsou ženy vedoucí dialog, nejčastěji s mužem.

Nechte k sobě přicházet jen muže, kteří o vás stojí. – Jedno z pravidel této stezky znělo: nebrat, co není dáváno. A. přestala číst maily, které nebyly určeny pro ni, přestala krást cizí soukromí, aby si už víc nekazila karmu.
s. 23

Ženy zkrátka chtějí být milovány. Stýskají si „po životě, který nikdy nepřišel a nepřijde“ (s. 13). Chtějí, aby k nim byl partner upřímný a věnoval se jim. Nemálo z nich má k dispozici dobrého přítele nebo platonickou lásku, která se k ženě chová laskavě, ale přesto ve většině případů k intimnímu sblížení nedojde. Popsané mužské postavy spíše připomínají zoologickou zahradu, zástup spontánních a živočišných jedinců, kteří nechtějí nebo nemohou dostát očekávání svých kamarádek a žen. Chybí jim určitá divokost, působí vyplašeně a často se svou empatií nakládají neodpovídajícím způsobem, jako William z povídky „Zima s Williamem“, jenž dovede silně empatizovat se zvířaty, ačkoli lidmi pohrdá. A ženy tu zpravidla opravdu „neberou, co není dáváno“, ale často je jim to na škodu, neboť se mnoho z nich drží zkrátka bez zřejmého legitimního důvodu. Někdy jsou navíc hranice přátelského a mileneckého vztahu prakticky neviditelné.

Spíš mi připadá, jako bych se milovala s bratrem nebo jiným příbuzným, jako bychom se dopouštěli incestu, protože v našich aktech nacházím víc přátelství než vášně, a že bychom si k tomu klidně mohli zároveň uvařit čaj a posnídat.
s. 57

Snahu najít společné komunikační vzorce symbolizuje v několika místech právě jazyk. Jazyk může být důvod, proč se komunikace odvíjí určitým způsobem, umí člověka zmást, nebo naopak prozradit; dokáže být domovem jako v povídce „Jeden trip v životě Konstantiny“; její život se změní právě ve chvíli, kdy si uvědomí, že všechno je jen koncept a že jazyky samy nejsou dost silná jistota na to, aby se na ně dalo spoléhat jako na aspekt domova.

Mezi povídkami vyčnívá – v samém středu knihy – ta s názvem „Jak se Agáta stala herečkou“. Agáta, se kterou se nesetkáváme poprvé, je vyzvána, aby napsala velmi specifickou hru,

hru, kde ony budou hrát hlavní role. Chtěly, aby se konečně role obrátily, a nyní ony byly hlavní hybatelky děje a hrdinky, kdežto muži by zastávali ty jejich dřívější podružné a ozdobné role milenek, múz, barmanek, lolitek, matek, lazebnic, uklízeček a krásných mrtvých, nebo ještě lépe przněných obětí
s. 94

Představení však nakonec završuje diskuse několika mužských postav, které se navzájem blahosklonně poplácávají po rameni.

Kateřina Rudčenková je také autorkou poezie a dramat. Všechny tyto žánry se v přítomné sbírce povídek promítají, ať už prostřednictvím postav, které se věnují divadlu a hudbě (autorka sama v anotaci přiznává, že postavy jsou určitou verzí jí samotné, tudíž se dá předpokládat, že to budou osobnější příběhy), nebo jejich projevem – dlouhé pasáže v přímé řeči můžou evokovat divadelní přednes. Tím se dostáváme zpátky ke zmíněnému „oddalování tragédie“ obtížně přerušitelnou mnohomluvností. Monolog, zvlášť ten květnatý a detailní, prodlužuje napětí, ale zároveň dokáže nepřímo charakterizovat mluvčího a předat mnoho vtipných, ale i filosofických náhledů na různé situace:

… je tam ten problém, že vždycky znova narazíš sama na sebe. Chci jít a aspoň na chvíli na všechno zapomenout, i na Pavla, i na práci, už mám dost toho, jak mi neustále všechny přístroje hlásí přeplněnou paměť, počítač, mobily, čtečka, tablety, já mám taky přeplněnou paměť a votravuju s tím snad někoho?
s. 103

Mezi řádky tak autorka naráží na problémy současné generace i na důvody frustrace jejích příslušníků.

Ekologickej žal občas taky trošku cejtím, a taky ekonomickej a ekumenickej, jsem žalama a žalmama úplně prolezlá. Ale pro jistotu jsem si před odchodem z domu udělala avokádovej toust, abych neměla hlad, a kdyby náhodou v Mexiku zavřeli mafiánský a avokádový plantáže a mělo by to být naposled, protože mně avokádo fakt chutná, a když si nemůžu dovolit koupit byt a za chvíli nebudu mít ani na nájem, koupím si aspoň tuhle drahou zeleninu nebo ovoce nebo co to je, že jo.
s. 106

V postavách Kateřiny Rudčenkové se tak trochu najde každá žena. V horším případě také nějaký ten muž. A všechny postavy napříč gendery, pohlavími, sociálními statusy zakusí snahu orientovat se ve vlastní beznaději, ze které sice neexistuje vždycky snadná cesta ven, ale občas stačí prostě jen najít správné vodítko.

… vesmírná blaženost, z níž jsme vzešli, tušíme ji, ale naše omezené vědomí nám brání se s ní zpátky spojit, to až po smrti. Snažíme se alkoholem, sexem, psychedeliky, a to se daří na omezený čas, a pak zas úzkosti, bolesti, problémy, pochyby, konflikty…
s. 122