Před dvěma lety vyšel v nizozemském originále román Budu žít (Ik ga leven) od mladé autorky s tureckými kořeny. Získal prestižní literární Cenu Nizozemských železnic a několik dalších cen, mezi nimi Cenu Pima Fortuyna. Sama Lale Gül však po vydání čelila pronásledování a výhrůžkám a musela se skrývat. Její knize přísluší v nizozemské literatuře jedno prvenství: uvádí na scénu mladou muslimku, která toho všeho má tak akorát dost a míří k vzbouřeneckému gestu – odložit šátek.

Román se nepochybně zapojuje do vývojové linie typické pro psaní po přelomu tisíciletí jedním svým výrazným aspektem: autobiografičností. S tou Lale Gül nedělá žádné tajnosti, v rozhovorech a svém veřejném vystupování se hlásí k tomu, že titulní „já“ je referenční, že kniha vychází z jejích vlastních zážitků a myšlenek. Proto není třeba se dlouze zamýšlet nad způsobem konstruovanosti subjektu hlavní hrdinky a nad tím, v jakém vztahu je zrovna v této relaci složka autobiografická a autofikční; mimochodem, toto slovo se, pokud vím, v ohlasech na knihu téměř nevyskytuje, což nejspíš vypovídá víc o pojmu samotném než o typu literatury, kterou má označovat. Ale to jen na okraj. Jediný fikční prvek, který máme jako čtenáři k dispozici, je jméno hlavní postavy: Büsra.

Sníženou ambici vytvořit vybroušený umělecký text a dát přednost spíše autentickému vyznění prozrazuje i kompozice a styl. Text je rozkomíhaný a tvoří jej pletenec kvazi deníkových záznamů, zaznamenaných dialogů, popisů dějů, úvah, výkladových pasáží, meditací, dokonce ve formě básní. Nezřídka vypravěčka – příběh se odehrává v ich-formě – začne o něčem a plynule přejde do něčeho úplně jiného, od jednoho náhodného motivu se odpíchne k úvaze, od jiného ke vzpomínce. Nejlépe je to vidět na struktuře kapitol; text je sice na nějaké kratší či delší číslované útvary členěn, ale až na výjimky není příliš jasné, podle jakého klíče. Ono to nakonec nijak neruší, ale je třeba si na tento způsob psaní, blížící se až mluvenému, ba tlachavému projevu, kterým autorka snad vychází i vstříc čtenářům mladší generace, trochu zvyknout. To mu usnadní také určitá jazyková nehledanost, Lale Gül píše se sympatickou bezprostředností a nevyhýbá se přitom ani sarkasmu, vulgaritám nebo černému humoru.

Matka a dcera

Kdo tak učiní, může se soustředit na to podstatné, co Lale Gül Büsřinými ústy sděluje. To hlavní, kvůli čemu se kniha čte a kvůli čemu sklidila tolik ocenění, je pochopitelně téma. Dvacetiletá Büsra popisuje do detailu způsob své existence v rodině migrantského původu v Nizozemsku. Je to zkušenost problematická na několika rovinách, protože hrdinka je coby přistěhovalkyně, dítě a žena v jedné osobě vždy ta poslední, na jejíž zájmy se bere zřetel. To platí, ať to vezmeme z kterékoli strany. Büsra představuje typickou zástupkyni druhé generace migrantů; v antropologii se definice přistěhovaleckých generací liší, zde nám postačí vědět, že žije ve společné domácnosti s babičkou a rodiči, ale sama se už narodila v Nizozemsku. Pokud jde o jazyk, ovládá nizozemštinu na úrovni rodilé mluvčí, takže na ni připadá úloha tlumočnice pro méně jazykově vybavené členy rodiny; řadu věcí ovšem nedokáže pojmenovat v turečtině. Sleduje pořady v televizi v obou jazycích, sama vnímá jako obohacující, že dokáže fungovat ve dvou jazycích, neboť si uvědomuje, že jazyk není pouhým dorozumívacím prostředkem. Matka na druhou stranu mentálně nikdy ve skutečnosti Turecko neopustila a má za to, že nizozemština patří do školy, kdežto doma se má mluvit turecky.

Matka nevystupuje v románu jen jako zastánkyně migračního milieu, která se odmítá socializovat, natož integrovat – což je protagonistčino další bolestivě prožívané téma, ale když ještě zůstaneme u rodiny, je matka prostě a jednoduše ztělesnění všeho zlého; tyranka, „nemoc, proti které nevyrostlo žádné býlí“,

ženské, islámské vydání Stalina, Chomejní s vulvou, despota islámského fašismu, ledová, nemilosrdná

osoba, která „neustupuje ze svého teritoria ani o píď“, nediskutuje, ale „má názor“, trpí obsedantním lpěním na čistotě a pořádku a na dodržování pravidel a hrůzou ze společenské stigmatizace. Jak asi tušíme, být v muslimské rodině dcerou je nezáviděníhodné a Büsra nelituje námahy ani prostoru nás o tom podrobně zpravit; počínaje drobnými křivdami ve sporech o to, kdo a kdy smí nebo nesmí zapnout a vypnout televizor, a konče všemožným upřednostňováním bratra, který

domácí povinnosti nemá žádné a může si koneckonců dělat, co chce, protože má penis.

Toxický vztah dcery k matce je spleten z matčiných osobnostních rysů a patriarchální struktury, v níž má starší generace automaticky pravdu a té mladší přísluší jen šoupat nohama. Na jednom místě je vyhrocena v teologúmenu: děti, které se nechovají podle představ starších, žijí v hříchu, jejž přenášejí na rodiče jako jakýsi reverzně dědičný hřích.

Dobrý Bůh to tak zařídil

Büsra ovšem není ateistka. Je si vědoma rozdílu jak mezi upřímnou vírou a nadějí a institucionalizovanými praktikami, tak mezi kulturní praxí a koránskými předpisy. Její meditace a přemýšlení o Bohu zaujímají velkou část knihy. Jejich leitmotivem je, že učení islámu je dobré, ale že se hodí pro úplně jiný časoprostor, než ve kterém sama žije.

Myslím, že existuje mnohem víc muslimů než lidí, kteří upřímně věří v Alláha. Mnohem, mnohem víc.

Vadí jí přísnost pravidel, přehnaná role hierarchie v islámské společnosti, disciplína, výchova strachem, vyloučení (z) diskuse. Hlavní rozpor, který islám vnesl do jejího života, však spatřuje v jiném sváru než v tom generačním. Obsahem její víry je to, že člověk je strůjcem svého osudu, respektive že má svobodu volit z mnoha možností. To však Alláh netoleruje:

Pro Boha jednotlivec neexistuje. […] Víra v kolektivní vinu okrádá jednotlivce o jeho individuální nevinnost. Proč se kolektivních cílů dosahuje vždycky na úkor jednotlivců?

Anebo o pár desítek stran dále: „Dobrý Bůh zařídil všechno tak, aby svobodný jedinec svobodný nebyl.“

Tento povinný kolektivismus má ovšem spletitější kořeny; muslim žije pro svou čest (jak uvidíme dále, to je u ženy obzvláště nebezpečná půda), jinak mu hrozí vyobcování – o jeho osudu fakticky rozhoduje společenství. Na život dospívající ženy má kolektivismus rozkladné účinky, i kdyby jen kvůli tomu, že pro ni prakticky neexistuje soukromí, protože všichni, zejména příbuzní, mají pocit, že mohou do všeho strkat nos. Společenskost se v tomto prostředí snadno zaměňuje za vměšování se do záležitostí druhých a představuje normu, kdežto její nedostatek se bere jako samolibost nebo známka chladné povahy.

Kromě toho Büsra palčivě pociťuje ve společenství ovládaném tradiční zbožností nedostatek radosti ze života. Nechápe, proč se pořád něco nesmí, proč lidé v jejím okolí mluví jen „o Alláhovi, o smrti, o onom světě a především o pekle“; úspěchy jsou buď pouhé splněné povinnosti, a tedy není důvod je oslavovat, anebo něco, co vzbuzuje strach: lidé se bojí, že to dobré, co je v životě potkává, bude zase ztraceno, ať už kvůli nepřejícím lidem, nebo vinou Božího zásahu, který přece trestá. Avšak Büsra pochybuje o tom, že by

Bůh stvořil svět plný lidí, kteří jsou odsouzeni k věčnému peklu.

Nežádá nic jiného, než aby jí dovolil svobodně se ptát, přemýšlet a pochybovat, v čemž bychom byli v pokušení zahlédnout až jakési sókratovské zablesknutí.

Symbolem tohoto islámu, který obírá člověka o jeho svobodu, je jí šátek, jejž si poprvé uvázala v třinácti letech, když se stala z biologického pohledu dospělou ženou, podle tutorialů na YouTube. Jeho symbolický význam je naprosto stěžejní, i když v posledku věří v reformovatelnost islámu, pomůže jí v tom paralela s raným křesťanstvím: i tam ženy prý kdysi nosily něco jako burku, takže „lze obrátit list“.

Národ, obec věřících, exotika?

Nizozemsko má právem pověst otevřené společnosti, která je na jinakost zvyklá. Možná proto překvapí některé reakce okolí, jež Büsra zaznamenává jako citlivý seismograf; od těch koloniálně blahosklonných, westsplainujících (na něž reaguje zuřivým „já jsem se tady ksakru jednou narodila“) až po ty méně příjemné – pohledy čumilů, když se prochází se svým nizozemským partnerem na veřejnosti ruku v ruce, pokřikování i vyslovené útoky. Těžko říct, zda autorka chce promyšleně modelovat nějaké sociologické pozice, ale představování jednotlivých postav jako nositelů různých názorů a odhalování jejich rozpornosti a směšnosti je její oblíbenou metodou; otec Büsřina partnera je například voličem krajně pravicové, protimigrační strany, ale synově přítelkyni opakuje floskule o kulturním obohacení. Něco podobného si Büsra vyslechne i od partnera, jenž k ní drží řeč o tom, jak západní společnost sama sebe zrelativizovala a oslabila. Na druhou stranu si Büsra svou jinakost uvědomuje i jako přednost – jako číšnice exotických rysů v restauraci, kde pracuje, dostává největší spropitné. Dlouhá řada podobných rozporuplných zkušeností v ní vzbuzuje právě tak rozporuplné pocity; není si jistá, co ji má vlastně těšit a co je pouhé pokrytectví podobné tomu, s jakým vládní agentury ve jménu tolerance sponzorují náboženské organizace šířící pravý opak.

Svoje ovšem dostanou i samotní Turci. Jakou roli vlastně hraje v jejich sebepochopení etnická perspektiva? Dozvíme se, že u nich prý „platí národnost a rasa za posvátné“. Až šokující jsou otevřené popisy toho, jak si členové turecké komunity představují loajalitu v nové domovské zemi – loajalita má patřit údajně „islámskému světu“. Büsřina matka – sama migrantka, podotkl by snad detailista – si stěžuje, že asimilace Turků v Nizozemsku je příliš hluboká a postupuje moc rychle. Hodně instruktivní je v tomto smyslu poněkud zdlouhavý, ale informačně cenný rozhovor – snad přepsaný podle skutečnosti? – Büsřiných spolužáků s migrantskou historií i bez ní, vedený v teenagerském slangu protkaném berberskými, arabskými a anglickými slovy, na školním výletě do Říma. V něm padne řada zajímavých postřehů v žánru „obrazu druhého“ z perspektivy migrantů. Podle těchto postav se zejména Západ potřebuje sám uzdravit z kolonialismu, a tedy není možné od něj nic moc očekávat; totéž ale platí o jejich původně domovských zemích v Asii a Africe, které by byly bohaté, kdyby si ovšem osvojily jiný přístup ke statkům: zatímco bohatství Západu vzniká díky přerozdělování, chudoba Afriky je vinou koncentrace majetku v úzkých mocenských patrech. Dodejme, že u nás ve střední Evropě by z takové myšlenky ještě dnes, na začátku čtvrté dekády po pádu berlínské zdi, leckteří dostali infarkt. Každopádně, uzavírají naši výletníci, ať si Západ svoje problémy vyřeší sám, Východ má dost svých a my můžeme zůstat klidně neloajální.

Být ženou? Hanba

A protože Büsra pracuje v gastru, může popisovat i dlouhou řadu dalších interkulturních aspektů společenského života, jako jsou třeba mechanismy flirtování a seznamování v restauraci. Téma se tím samozřejmě nevyčerpává a pro nemuslimského čtenáře jsou velmi poučné podrobné insiderské informace o tom, jak fungují další kroky: randění, chození a sex. Ten je například vyloučen kvůli fetišismu, s nímž tradiční islámská společnost lpí na hodnotě panenství. Předmanželský sex se rovná znásilnění (což by také stálo za hlubší rozbor: u znásilnění z podstaty věci vyplývá, že na někom bylo vykonáno násilí, ale v tomto případě vinu nese oběť); přijít o panenství před svatbou se rovná „hanbě“ a rodinné tragédii (Büsra to glosuje:

Naši muži si vybírají ženy jako auta: devízou je nula kilometrů na tachometru

a přidává pasáž o tom, kolik muslimských dívek podstoupí operaci panenské blány). Büsra vzpomíná, jak jí matka jako malé holčičce zakazovala jezdit na kole, aby náhodou nedošlo k nějakému porušení vlivem pohybů na sedle. O několik set stránek dál následuje silná scéna, v níž se Büsře jedna ze spolužaček svěřuje, že má své poprvé už za sebou, ale je paralyzovaná strachem, co tomu jednou řekne její ještě neznámý budoucí muž.

Figura „co tomu kdo řekne“ je jedním ze zničujících účinků povinného kolektivismu a zdrojů Büsřina hněvu na celý svět. Neustálý tlak na sebeobhajování je tím hořčejší, že je vyhrazen téměř pouze ženám. Klíčovým slovem je zmíněná hanba.

Často jsem měla v životě pocit, že být ženou je hanba, kdežto chlapci byli vybízeni k tomu, aby si svoje mužství užívali,

shrnuje to Büsra. I s tím kontrastují pasáže, v nichž bez obalu popisuje objevování vlastní sexuality a s ní spojené moci ženy nad mužem.

Nulový bod vývojového románu

Po tomto poněkud vyčerpávajícím souhrnu jednotlivostí, které jsou v textu v souladu s jeho neučesaným stylem roztroušeny porůznu a jen postupně se skládají v celkový obraz hrdinčiny mysli a nitra, můžeme uvažovat o celkové dramaturgické linii. Je zde sice přítomna, ale není snadné ji vypreparovat. Dějový začne být text zhruba v první třetině, kde při pozorném čtení objevíme okamžik, kdy Büsra začíná o tom, v čem žije, vážně pochybovat: na zmíněném římském výletě se od spolužáků dozví, že homosexualita není nemoc a nemá se odstraňovat lékařskými postupy. Dějový oblouk se klene k závěru, v němž dojde ke kýženému obřadnému odhození muslimského šátku; Büsru to sice stojí lásku a partnerský vztah, ale i to má v komplikované stavbě bildungsrománové složky knihy své místo. Důležitá je však ještě jedna věc: teprve ze zpětného pohledu si plně uvědomíme, co nám autorka chtěla sdělit všemi těmi dlouhými a komplikovanými úvahami a popisy na hraně didaktismu. Ve skutečnosti se zde totiž popisuje těžký emoční zápas s okolím i se sebou samou; s loajalitou, s vnitřní autocenzurou komunity, s předsudky, s pokrytectvím. Tahle životní dráha nebyla vůbec snadná – a je moc dobře, že umělecká literatura nám dává možnost si o tom udělat hlubokou a podrobnou představu, jdoucí daleko za klišovité a většinou velmi zkreslené názory o tom, co to ten (evropský) islám vlastně je.