Přitažlivost

Říká mi, že měl křídla.
To jsou ty jeho narážky
na přerostlé lopatky na mých zádech,

které vždy vystoupí, když napínám svá ramena. Vidím svého otce,
jak šplhá po zrezivělých hřebech telefonního sloupu
vyměnit pojistku

a trmácí se k okraji střechy s vědry s dehtem.
Je nádherný, jeho tělo září v slunečním svitu,
když na náš dvorek padá den.

Jemně mi ruku položí na má pokleslá
nemotorná ramena, druhou na mou hruď,
aby mě napřímil.

Uvnitř: George Gaines v graterfordském vězení, 1981

Tečka měsíčního svitu
ukotvena v mřížoví okna a za ním
pole, vzdálený a ještě nestvořený, zcela nezasloužený svět.

Noc, zeď na čtyřech stranách.
Pach moči na záchodě. Dole křik.
Z kousku trubky uřízl okraj, aby bodl do temnoty:

Obstarat nářadí, vyšetřit hodiny, to trvalo celou věčnost,
ale pokaždé se vrací zpět
pouze k sobě, cele, té přitažlivosti proudící jeho rukama.

Rybí trh

Proklej nás, jestliže my jsme prokleli
rybáře, táhnoucího
modré plachty k tržišti

onoho pátečního večera
u oceánu, a vichr
v přístavu, bezvýznamný

jako kapesník
a vzdálený, kromě pachu,
jenž je… nebo jsou to

jeho ruce? Miluju jeho ruce.
Jiná kůže
na jeho kůži, v paměti

jako dobrý vtip
a stejně vulgární
oči, studničky soli,

jež hledí, dokonce když zvedá
svůj nůž, aby je jindy
vyřízl.

Z mého okna na Janáčkově ulici

Chuť dechu na skle: zima.
(Spíš ji přežije vrána než ty.)
Za tím vchodem se přou jazyky,
dáma a muž v domácích šatech.
Celé ráno jí na parapetu vadly zlomené fialky.
Narovnává je, když zmírají.

Krásná

Naučil jsem se trylkovat „r“ v názvu Krásná
s Ferdou, jehož tvář byla sama vráska,
skleróza v ratejně jeho mozku
jako raněná křídla krákavé vrány.

Roky prchaly podle programu: právě teď
v té vísce s názvem Krásná.
Vyslov mé jméno s „r“,
pravil Ferda

v krčmě ve srázu nad skrýší žida,
zavrženou v ohni smrti.
Nedá mi to neříct,
rozum to nikdy neustojí.
Jazyk místa v čase.
Roky poručily: Vyraz.
Místo toho však Ferda řekl:
Vyslov mé jméno.

Outsider

Se zpěvem při práci
její prsty pročísly

mé ještě zvlhlé vlasy.
Na můj krk

a rovnoměrně na tvář v zrcadle
nanesla krém.

Vnořila čepel
do vody a zvedla ji.

Očima se mě zeptala,
jestli je vše v pořádku.

Diskrétnost

Bydlí v bytě hned vedle.
Tenká zeď v činžáku,
jejž navštěvují šlapky a opilci.

Půlnoční cvaknutí
jeho lampičky,
zatímco já si čtu nahlas v koupelně slečnu Emily,

stránky šustí,
když je obracím. Možná
mě slyší,

(„Toť chvíle z olova“)
když se v něm lidé ve spánku líně převracejí.
Zvedá se z rozvrzané postele a do rukou bere šaty.

Vzdálenost mezi nulou a jedničkou

Nastal čas masopustu.
Led a pozemek továrny,
veselí unáší funící černé pruhy dýmu…

Hudba zabíjačky.
Má láska rukama míchá krev.
Jiní čistí dlouhá modrá
střeva ve vánici
plná drobných kamínků.

* * *

A byla zahrada
až dosud zarostlá jmény.
Totéž bych mohl říct nám:
kde jednou střed
byl středem, jenž mi chyběl,
tam teď tomu místu říkáme první láska,
hlas mezi
kompozicemi stínů
nebo nad telefonem zmizelý měsíc.
Chci to vyslovit přesnými slovy,
pojmenovat to a zmocnit se toho.
A tak tu nastala první chyba.

* * *

Na stole soška Marie,
obklopená špačky,
novéna ke svatému Judovi,
pronášená po devět dní.

Byl jsem to já, kdo položil růži dovnitř tvého těla.
Husy kejhající pomalé adagio,
svítání, měsíc vepsaný křídou.

Slunce

Pochopili to pouze asketi.
Říká se, abys byl jedním z nich, musíš
sám ze sebe stvořit slunce.
Celé tělo v ohni, asi
takto. Všeho se zbav,
jen ne touhy zapomenout na tento svět.
Musíš nechat kolem sebe projít
letní dívky. Jednoho dne
se přistihneš, jak skládáš svou smrt
jako roztrhanou mapu, a další den
se tam ocitneš, na dosah
slunce. A jestli je necháš jen tak projít, ty krásky
přestanou tě poučovat o životě či smrti.

Prozření

Probrala se ještě opilá a zjistila, že se všechny její věci
taky probouzejí. Když otevřela oči,
civěly na ni fotografie a přehozené punčochy.
A to vše na ni zíralo: včela
na parapetu. Džíny,
které ze sebe shodila. Ošoupané, na podlaze ještě zívající
střevíce, odkopnuté stranou. Protivný
budík na plné pecky vyřvával a naháněl strach…

Rychle ho zaklapla. Pak už věci běžely
podle navyklého řádu. Nebyl žádný důvod
cokoliv měnit. Měla se s tím
smířit, když se na ni v noci znova sápal. Odvrátila
od něho oči, jako by ji kdosi znásilnil.

Robert Frost

V třiatřiceti jsem znovu objevil Frosta.
Promlouval ke mně přesně jako otec.
Do třiatřiceti měl jsem pocit, že znám Frosta
nazpaměť. Stačil další rok a všechny
významy se změnily. V tom věku můj milý otec
žárovkou vykouzlil v garáži svatyni.
Spravuješ mi šípy, co jsem zlomil. Lepíš
zlomené části. Spojuješ je v rukou
takhle, dvěma pěstmi. Provázkem omotáš každý
zlom, aby lepidlo drželo. Říkal jsem si:
Odnesu je na smetiště, abych skryl stud.
Stačí. Lepidlo dobře drží. Dává smysl.
Pevné šípy letí tam, kam zamířím.

Verše na rané pokoření v životě Johna Donna

V sobě zmatek – ještě když byl jako
chlapec v Londýně na nedělní mši,
katolický kluk, a čekal v řadě před křížem
na biřmování – věděl, že to vše nebylo
nic než tajemství a závoj
lidské hanby. Když se však biskup sehnul
a udeřil ho do tváře, otřásl se a padl
do vesmírné díry.
Vyzařovalo to ze srdce Krista.
Padal do jícnu toho surovce
a ještě později, už jako muž v krizových letech,
si to pamatoval. Toužil osvobodit
Kristovo ztýrané srdce, tam, kde bylo přibito.
Protože ho díra mohla spolknout, poklekl.