O Vlastovi Burianovi se traduje, že trpěl depresemi, excelentní americký komik Robin Wiliams před pár lety spáchal sebevraždu. Jaký jste vy, když zrovna nestojíte na jevišti?

Ano, o komicích se říká, že jsou smutní. Ale možná to bude složitější. Když píšu knížky, což je introvertní činnost, které se věnuju v soukromí, jsem vážný, ale večer na jevišti se rozjedu. Nebo třeba v hospodě s kamarády se taky odvážu, ale pak doma… Zkrátka v životě jste v různých situacích.

Ale je pravda, že celkově jsem spíš introvertní. I když netrpím přímo depresemi, moje přítelkyně by vám řekla, že v soukromí se mnou legrace moc není. A měla by pravdu: doma vždycky zalezu do pracovny a jsem rád sám. Ale i když jsem s lidmi, jsem většinou spíš takový pozorovatel, který vstřebává vjemy a naslouchá. Je to inspirativní, vždycky se dozvím něco nového. A smutný a melancholický jsem celkem často, ale nebráním se tomu, je to normální pocit, co patří k životu, o to víc zase jindy můžete být veselý.

Jaká je vaše první vzpomínka?

Hm… Takovouto otázku mi ještě nikdo nepoložil. Já mám hodně vzpomínek z dětství, různé vzpomínky ze Strašnic, kde dodnes žiju. A z chalupy mám taky vzpomínky, ale která je úplně první, to fakt nevím. Možná ta, jak jsem byl doma – to mi byly tak dva roky – a můj brácha se pokakal. Je o dva roky mladší než já, takže mu musely být zhruba dva měsíce. A přišla máma a řekla, že si ty bobky v postýlce srovnal podle velikosti.

Jaké jste měl dětství?

Krásné. Vlastně jsem z něho dodnes nevyrostl. Jezdil jsem od pěti let na tábory, to mě celoživotně dost ovlivnilo, protože tam byla parta a přátelství. Dodneška mám kamarády z té doby. A získával jsem tam první podněty i ohledně poezie, protože se tam hrály trampské songy, a mě vždycky zajímaly u písniček texty. Já si pamatuju, když někdy v devadesátých letech, to jsem chodil na knihovnickou školu, začal internet a na něm začaly být stránky různých kapel. A já si tam vždycky nejradši četl texty těch písní. Od některých skupin jsem třeba ani neznal hudbu, ale jenom texty a bavilo mě si k nim tu hudbu představovat.

A pak scénky u táboráků… Vždycky jsem vymyslel nějakou scénku a měl jsem s ní strašný úspěch. A taky mě bavilo v tom kolektivu dělat nejrůznější vtípky. Všelijak jsme žertovali, fantazie se rozjela… a to mně vydrželo dodneška. Sice se tím dneska už dávno živím, ale zároveň je v tom pořád přítomno to kamarádské… Proto mám taky rád, když jdeme s klukama do hospody: všechny ty vtípky, často i trošku infantilní, celou tu hospodskou zábavu v partě.

A hodně jsem v dětství četl. Vlastně skoro furt.

A vaši nejoblíbenější autoři oněch dob?

Já četl všechno. Samozřejmě dobrodružné knížky… což mi mimochodem vydrželo dodneška, můžu vám ukázat, že tady mám s sebou zrovna v tašce Zamrzlou loď kapitána Flinta.

Jé, tu jsem jako kluk taky četl. Mimochodem edice KOD byla celá skvělá.

To byla! Proto jsem se taky nedávno rozhodl, že si musím všechny kodovky dosbírat. Takže co mi z té edice chybí, si teď kupuju po antikvariátech, abych ji měl celou. A ty, které jsem jako dítě nečetl, si teďka čtu, jako třeba tu Zamrzlou loď…

My jsme doma měli velkou knihovnu. A já jsem vždycky byl strašně rád s klukama z party, ale taky jsem byl vždycky strašně rád doma sám, takhle to mám v sobě dodneška. Doma jsem se jako malý kluk vždycky s velkým potěšením koukal na tu knihovnu, jak tam jsou ty knížky vyrovnané. Dodneška si pamatuju, jak šly ty názvy za sebou. Ústa slunce, Sto tváří lásky… Ústa slunce, jak jsem zjistil později, byl výbor poezie ruských děkabristů, a Sto tváří lásky byl výbor milostné poezie. A mě bavilo ty knížky zkoumat, brát si je do ruky a číst, takže jsem v dětství přečetl spoustu knížek pro dospělé.

A s ohromnou radostí jsem si hrál a vždycky jsem si uměl hrát sám. Něco jsem si přečetl a pak jsem si na to hrál. Takže já jsem třeba ve čtvrté třídě objevil knížku Skalpel, prosím a hned jsem se chtěl stát doktorem. Věřil jsem, že budu doktorem, a pořád jsem si na to hrál. A hrál jsem si důkladně: doma jsem pořádal pro kamarády symposia a dělali jsme operace mozku… Na plastickou gumu jsme nakreslili mozek, vydlabali jsme díry – a pak se vyndal nádor a zase se to zapláclo plastickou gumou. A zároveň jsem o tom psal i knížky. Psal jsem odmala, napsal jsem třeba takové sešity, kde jsem měl příběhy z operačního sálu.

Máte je?

Mám. Tyhle věci si pečlivě schovávám. Nedávno jsem ten sešit otevřel a je tam vidět, jak jsem okopíroval v deseti letech všechno, co šlo okolo mě, protože tam bylo třeba napsáno: „Doktor Strossmayer se podíval na asistentku a řekl: Skalpel,
prosím.“ Všechno, co jsem kde četl nebo viděl, jsem dal do téhle povídky.

A taky jsem v dětství jezdil strašně rád na chalupu. My jsme nejezdili někam do zahraničí, pro mě jsou nejlepší vzpomínky, jak jsme byli u dědy na jedné chalupě v Holostřevech, u babičky na druhé chalupě v Chrástu, což bylo u Vltavy na Orlické přehradě, a pak na táboře. A furt jsem si na něco hrál nebo jsem si četl. To bylo moje ideální léto.

Kdy jste poprvé vystoupil před lidmi jako komik?