***
Město se vyznačovalo
náhodně rozmístěnými kontejnery
které se v nepředvídatelných intervalech
plnily stavební sutí
a bílým kokainovým prachem
vylámaných sádrokartonů

Platil
přísný zákaz kouření
v celém areálu bůhví čeho
aniž by hranice takto vytyčených
kmenových teritorií
byly zřejmé třeba jen těm
kteří je stanovovali

Z odpoledního spánku
jsme se probudili ještě unavenější
bylo vedro k zalknutí
a ženy s odhalenými rameny
kladly své vláčené pohledy
do říčního proudu
obezřetně jak past

Jistě že jsem zaznamenal
kradmé pohyby
za řídkou moskytiérou
posledního srpnového dne

Jak jinak bych přišel
ke všem těm slovům
která jsem zapisoval
s urputnou pečlivostí
abych je kdykoliv mohl
zopakovat přesně ve stejném pořadí?

***
Na počátku
byl paradoxně
některý z myslitelných obrazů konce

Ne konkrétní představa
spíše jen připuštění možnosti jako takové
nízký průlet nad temným nezmapovaným územím

Jas v korunách stromů
se chvěl jediným dlouhým tónem
plynu hnaného do hořáků věčných ohňů

Slova
na škále světla
splývala s příšeřím starých kvelbů
kumbálů plných nepotřebného harampádí
floskulí a frází

A ústa
ne nepodobná širokým hrdlům
po léta oprašovaných zavařovacích sklenic
bobtnala rosolovitými novotvary
zajíkavých koktavých přeřeků

Tak v praxi vypadá konec dobrodružství
kolaps vlnové funkce v přímém přenosu
makabrální tanec amplitud pravděpodobnosti
ve kterém se i tento
jako čistě intelektuální konstrukt budovaný žalozpěv
nezadržitelně stává hořkým pláčem
nad postavou svého vlastního tvůrce

***
Hovořit o tichu
jako o puklině
kterou na povrch vyhřezávají
skryté vrstvy izolace

O tichu v dlouhých halách na předměstí

O jalovém dozrávání
v ethylenové atmosféře

Představoval jsem si
jak andělé v kruzích klesají
do prázdných ulic města

Jak se v táhlých spirálách snášejí
k rozzářeným oknům bytů
nanejvýš jen lehce omámeni
sladkou vůní svíčkové
ve stoupavých proudech
nad výduchy kuchyňských digestoří

Představoval jsem si
nehybnost mrtvého moře
když ostří sekery je již přiloženo
ke kmeni stromu

Nehybnost
jako jedinou modlitbu
nad lysým temenem
všemi opuštěného kopce

Kdo mohl tušit
že mlčení bude zprávou
na kterou jsem čekal

***
Pozdilo se
a ve zbytcích světla bylo vidět
jak hlídku nad kmeny borovic
přebírá noční směna

Těkavé třepotavé trajektorie
tolik nepodobné
precizní práci ptačích křídel

Jakási z toho pramenící dualita
se rozevírala
nad postupujícím šerem
kreslila zlatý řez nad ulitou večera
stáčející se
do nevyhnutelnosti své vlastní geometrie

Každá vzpomínka
byla reflexí sebe sama
každý okamžik
zrcadlem nastaveným
zrcadlu své vlastní touhy

Takže čas
na písčitém břehu
jen nerozhodně přešlapoval
v optickém klamu dvou proti sobě postavených
symetricky obrácených řad identických entit

Pozdilo se
a případný dialog
se musel odehrávat
vysoko nad slyšitelnou částí spektra

***
Opuštěné hraniční přechody

Vyvrácené závory
na pomezí snů a bdění

Sraženiny
v krevních řečištích nocí
rozpouštěné
infuzemi chladu koupelnových dlaždic

Ten
kdo se prodírá
spícím bytem jako deštným pralesem
kdo se po pás brodí
olejnatými lagunami letité příchylnosti
vestavěných skříní
a plovoucích podlah
v paměti dosud podržel
krátký okamžik pokřivené pýchy
na stanici podzemní dráhy

Ten dosud cítí
jak někde pod povrchem
cosi o cosi vytrvale tluče

Něco uvolněného
co bylo vždycky
fixováno v pevné poloze
o něco vzpříčeného
co se celá léta
pohybovalo volně

Ten člověk

Kdyby mi nebyl
tak neskonale podobný
klidně bych to mohl
být i já

***
Tohle je křehké příměří
mezi krabicemi na klobouky
a fíbrovými kufry
na dně šatních skříní

Tohle je morseovka letního deště
vyklepávaná velkými kapkami
do talířů s bublaninou
do sklenic bezové šťávy

Nikdo mi nevěří
když říkám
že jsme viděl bílé zvíře
mihnout se za černými stíny prvních stromů

Nikdo mi nerozumí
když mluvím o průhledech jinam
o cestách na druhou stranu

Ale já tam byl
za pečlivě poskládanými svetry
a voňavými komínky ložního prádla

Byl jsem tam
a vrátil jsem se zpět

***
Jsem popravčí četou
bludných morénových balvanů

Jsem Nepřibližuj se ke stínům
neboť stíny se přiblíží k tobě

A budou postávat
v odlehlých koutech chodeb
a budou v dlaních rozpačitě žmoulat
vysoké chlupaté čepice
slunečního svitu

Jsem posledním stojícím mostem
na cestě ke konci imaginace

Už dávno jsem vyzradil
všechna svá tajemství

A to co rostlo
mezi rezavými kolejemi
seřazovacího nádraží
byl zase jen plevel

Básně pocházejí ze stejnojmenného rukopisu.