macl_ondrej
Češi a humor
Ondřej Macl

Aligátor (variace na scénu z Tylova Rozervance)

Tak svým způsobem jsou všechny knížky kapitalistické, že ano. Vezměte si jenom výraz knižní trh. Vtip je ale v tom, že většina básníků se po roce 89 snažila být apolitická. Po vzoru bájných předchůdců věřili v samotnou poezii.

Beletrie – Drama
Z čísla 9/2020

Scéna v knihkupeckém krámě. Za pultem knihkupec heká nad nízkými tržbami. U stojanu s pohlednicemi se turistka rozhoduje mezi pohledem I love PragueI hate Prague, kousek za ní klečí starší pán s hlavou zabořenou v křížovkách a nad stolkem s bestsellery okouní klučina, který se tu jen ohřívá při čekání na tramvaj.

Po chvíli vejde do krámu venkovan, člověk jadrný – ani filosof, ani hlupec, plný zdravého rozumu, v rukou dvě plné igelitky s nákupem.

 

– Prosím vás, dcerunka bude mít narozeniny.

– A kolik je dcerunce? Radši by pohádky, komiksy, fantasy, komiksy pro dospělé nebo už severské detektivky?

– Víte, v tom já se moc nevyznám. Já četl jen od Pohlreicha Dokonalý steak, zato mladá ta čte odmala. Zbylo nám totiž po strýčkovi podkroví plné knih, tak se nám tak jako vymkla. Letos se dokonce přihlásila na studia do Prahy, na srovnávací literaturu. S tím se jen těžko srovnávám. Dovolili jsme jí to, až když se rozešla s tím pitomcem od sousedů.

– Dcerka je hlavička! To bychom snad mohli vybrat i nějakou teorii, filosofii, sociologii…

– A nemáte spíš něco hezké české?

– Myslíte-li nějakou národní klasiku jako Máchův Máj, tu najdete tamhle v té slepé uličce.

– To zas ne. Kdo ví, co všechno už z minulosti nezná. Copak máte ze současnosti?

– Inu, vycházejí prvotřídní romány o holocaustu, socialismu, občas i nějaká postmoderna, prózy o národních křivdách, vztahových problémech, útěcích do přírody…

– Ona utíká spíš do města. Nevychází i něco jakože zajímavého o každodenních věcech? Víte, aby jí to neublížilo, ale ani neurazilo, aby se jí to prostě nijak nedotklo.

– Máte na mysli současnou poezii. Naprosto bezpečné čtení a zároveň na úrovni. Promiňte, obsloužím jen tady paní s pohledem, mrkněte se zatím tamhle do té banánovky. Sám nevím, zda pro ni najdu místo v regálech… So what did you choose, madam?

– A postcard „I am Prague“, sir.

– Ah…

(venkovan se prohrabuje v krabici) Reál, Krooa Krooa, Nikde není řečeno, Vykřičník jak stožár…

– Here is your EET. Enjoy your trip!

 

Turistka poděkuje a ztratí se mezi regály.

 

– Tu Inventuru si radši schovejte jinam, kdyby přišla kontrola.

– Prosím?

– Ale nic, ničemu nerozumím, a to koukám jenom na štítky. A hele, Kapitalistické básně? A na předku jaderná elektrárna? To jako vážně?

– To je agitátor. Je to už starší věc, ale byl jeden z prvních.

– Vždyť v tom jsou nějaké kvízy!

– Užívá vcelku zastaralé avantgardní metody. Důležitá je ovšem ta angažovanost.

– V poezii? Vždyť takové politické říkačky, to jsme tu mívali za Husáka jako denní chléb. To se jako teď změnilo znaménko?

– Tak svým způsobem jsou všechny knížky kapitalistické, že ano. Vezměte si jenom výraz knižní trh. Vtip je ale v tom, že většina básníků se po roce 89 snažila být apolitická. Po vzoru bájných předchůdců věřili v samotnou poezii.

– No, a tak to má být, ne? Já když dělám silnice, jsem prosím stavbyvedoucí, tak taky věřím v práci samotnou, jinak bych ji nedělal. Když tvrdne beton, věřte mi, že je to alchymie.

– A ti mladí by vám namítli, že ale svým betonem zasahujete do krajiny, a že jestli plníte nějaký svůj osudový úděl, tak byste ovšem měl reflektovat i jeho širší dopady. Nejenom něco vytvořit, a pak dát ruce pryč, aby si to žilo vlastním životem.

– Jenže o tom ta moje práce je, plnit zadání. Mí zadavatelé ze společnosti Universal Construction dobře vědí, co dělají, a krajina se bránit nebude.

– Věřte nebo ne, poslední dobou se také hodně mluví o ekolyrické či environmentální poezii, skrze kterou nás oslovuje sama příroda.

 

Pán s hlavou v křížovkách dostane krátký epileptický záchvat.

 

– Čili jestli to chápu správně, tak tihle básníci, tihleti agito, agitátoři hájí různé politické zájmy… pročpak nejdou rovnou do politiky?

– Zaprvé jimi preferované strany buď vůbec nejsou, nebo jsou hluboko pod pět procent. Politická scéna se jim jeví jako nepřátelská, básník si připadá být vyloučen. Cítí se jako cikán, muslim nebo gay, přestože i vypadá stejně jako my, má rodinu a chodí do práce. Uznávám, že je to kapku romantická představa. Bývali i básníci, co naopak přitrubovali mocným, dnes to ale přebrali spíš zpěváci, sportovci a herci.

– Co se jim děje, proboha, tak hrozného?

– Dobrá otázka. Řekněme, že mají pocit, že svět ztratil smysl, Bůh je mrtev, láska umřela, kapitalismus je zlo a planeta má taky namále. A ti z básníků, kteří tohle neprožívají a jenom si tak hrajou s jazykem, jsou podle nich přezíraví sobci.

– Ale copak oni si také jen nehrajou v konečným důsledku s jazykem?

– Jak se to vezme. Myslí si, že jazyk pro ně není všechno. Tedy že důraz na nějakou magickou, posvátnou svrchovanost básníka je už přežitý; jazyk je pro ně spíš jakási chobotnice, jejíž chapadla prorůstají lidmi, městy i krajinou. Reakční kritici jim zatím vyčítají, že vlastně žádná velká poezie v jejich jméně nevznikla, že jsou povrchní, nezralí a já nevím co. Tak je to ale vždycky, když se objeví znamení skutečné síly, ve světě plném mentálního betonu.

– Na beton mi laskavě nešahejte.

– Sotva s tím začali, už je to špatně. Ten sklon měřit básníky podle jejich zásluh a nikoli podle jejich snů nás jednou zahubí do jednoho.

 

Lelkující klučina vyběhne ven na tramvaj, ta ale projede bez otevření dveří.

 

– Vy vtipálku, tak víte co, dejte mi něco od těch agi, agito…

– Chcete říct – agitátorů??

– Ha, agitátor, aligátor! Takhle si je vštípím do paměti, podle krále bažin. Lepší, když se k nim dcerunka dostane přese mě než potom přes nějaké cucáky z Prahy.

– To jste mě překvapil. Myslíte to vážně?

– Co já myslím vážně, to je beztak té naší bestii jen pro smích. Dovolte mi, ať ji jednou překvapím. Stejně jsem ji už ztratil, co se týká myšlének. Být po mém, koupím jí montérky a ať jde míchat maltu. Pokud se ale rozhodla zabloudit, jen ať si to užije. A jestli je tohle teď to nejdravější v literatuře, která celá mi připadá na houby, sem s tím. Už jenom pro ten její pocit údivu, už ten mi za to stojí! Myslí si, že bych ji nejradši zasypal cihlama – a já jí dám knížku, cha! Tak honem, prosím, ať se už nad sebou nedojímám, rozmrazují se mi kuřata.

Chviličku.
Načítá se.
  • Ondřej Macl

    (24. 12. 1989, Hradec Králové), studuje autorské herectví na DAMU. Za debut Miluji svou babičku víc než mladé dívky (Dauphin, 2017) obdržel Cenu Jiřího Ortena. Následovaly variace na Jiřího Žáčka ...
    Profil

Souvisí