9. 12. 2013
Vzbudila jsi svého démona, ale ještě jsi neviděla ďábla, který je zaklíněn v mé bytosti.

12. 12. 2013
Ve středu Světla je Tma, a co se zdá černé, je nepřekonatelně jasné, zářivé.

7.–8. 1. 2014
Třetí noc v řadě, právě sedím na posteli, v hlavě prázdno, a přece zbývá tolik napsat! Přetékám…

8. 1. 2014
Život je graf Fce.
Y = ?
X = ?
Nelze jinak zaznačit, co se mnohý snaží pochopit.
Ve spáncích mi buší tlak toku myšlenek, které se derou na povrch. Zaznamenávám jednu za druhou.

13. 1. 2014
Slunce svítí
venku!
Proč nejsme venku?
Proč jsme zavření
za několik
tenkých
předsudků?
Pusťte mě
ven!
Chci cítit slunce na kůži.
Chci cítit vánek ve vlasech.
Ne psát
za oknem.
Procházet se
záplavou světla,
vzduchu.
Prodírat se
svěžestí
nevšednosti.
Zlomím vaši realitu!
Zničím vaši normalitu!
Slunce svítí
venku.
Proč nejsme venku?
Udělat něco,
cokoliv.
Manifestovat svoji
abnormalitu.
Utéct ven,
do slunce.
Ve středu těla z betonu je vklíněná
Přírodní –
Přirozená –
Mysl.

14. 2. 2014
Arthur Rimbaud:
Přišels z dálky, odejdeš do všech stran
a osvícené jako deset měsíců rudé noci.
Na shledanou zde, kdekoli.
Naší tvorbě schází dokonalá hudba.

15. 2. 2014
Týden za týdnem, týden za týdnem. Počítám hvězdy, jednu za druhou. Čas plyne, hodina za hodinou. Nezbývá než vyjít ven…

16. 2. 2014
Těkám, trhám se. Propadám se, zavalila mě síla života, valící se přese mě, proud dravé řeky, snaží se mě utopit. Vyrazil jsem na nájezd proti zažitému postupu při setkání s nepochopitelným. Moje křížová výprava vede do srdcí mých bližních, které bych měl milovat jako sebe.
Co je to, kdo je to, že mi zaráží nože do spánků?

17. 2. 2014
Existuji za mlhou, pozoruji, zaznamenávám. Produkuji čiré kapky substance snů, cítím praskliny, snažit se zaplnit je zbytečné, vše se trhá.
Stojím sám v poli, uprostřed pole. Praskám, syčím, cítím to. Sedím na podlaze, uprostřed podlahy. Utápím se, nestačím plavat proti proudu. Je to krásné, všechno. Je to těžké, bez tebe.

Zlo, zběsilost.
Bolest kvůli násilí,
jed nebo ostří
nože –
krev teče.
Zápach mršiny,
maso vnitřností –
smrtmi.
Roztrhané duše,
rozsápané tváře –
noc přijde.
Zpřetrhané svaly,
zpřetrhané sny –
tady, teď.

21. 2. 2014
Nepřítomný Nepříčetný
Neschopný sčítám vteřiny jedna, dvě, tři,
čtyřicet pět,
šest tisíc sedm set osmdesát devět

25. 2. 2014
Každé ráno poté, co jsem vytržen ze snu, přemýšlím, s kým bych mohl sdílet sebe, a narážím. Ti, kterým šeptám, pro tu dálku neslyší nic. Každý večer sedávám na římse okna a včera můj křik protínal hustou noc plnou tmy. Rozsévám zrní šílenství, ale života. Krásný den, sedím na římse okna a dnes budu žít.

27. 3. 2014
Procházím rozkvetlým sadem
Vidím modrý strom
Pozvání
Ale had nikde
Není kdo by pokoušel
Plazím se okolo kmene,
vzhůru po kmeni,
vzhůru ke koruně
Cítím volání dálek,
v žilách mi buší oheň
Myšlenka ostřejší nože
mne odřízla, kdysi
Vítr plný dálek,
křičí, když vidí nové
Oči plné mlhy, odraz duše,
prázdný?
Strach. Tma ne. Už nikdy ne, teď už
ne. Hlava plná země
Není dost místa
Čekat
Čekat
Potom si všechno povíme: všechny sliby lásky, které kdy byly slíbeny, všechny pravdy a všechen čas, všechna místa. Jsme z daleka a máme všechen čas, náš čas.

6. 4. 2014
A já, městem, s uschlou růží
A já sám až na růži dva dny schnoucí
A já
A růže a vzpomínky
A já, zahalen do závoje vzpomínek
na ústech polibek
A já, cítím se jak to moře, co namaloval Schiele
A já, a vím, že Timshel – – – Jsi mohoucí
A já s růží
Jsi moje láska
Můj život, moje smrt
Jsi moje umění
můj den, moje noc
Jsi moje radost, můj smutek
nemám
kudy kam, tam
ne
Tady? Sám
Jsi tatam
Včely pořád létají
a nepřestal jsem se bát
zlýho Leva
Pořád chci být
radši silný, unést
všechna naše loučení
a nezlomit se, jak tvoje uschlá růže
Slova se mění,
aspoň
nepřestávám cítit tlukot tvého srdce