Hodina občanské výchovy

Paní učitelka přišla o šest minut později. V jedné ruce šálek kávy, ve druhé talířek se štrůdlem, tísnící se pod lavinou moučkového cukru. Nebylo potřeba cokoli vysvětlovat, hodinu začíná a končí pedagog, nikoli rozjívené žactvo.

„A zdravit mě bude kdo?!“

Žáci se postavili.

„Sednout!“

Žáci se posadili. Paní Kantorová taktéž. Zakousla se do štrůdlu, zapila jej turkem. Říhla si. Školník Bechyně začal za zpěvu národní hymny pod okny sekat trávník.

„Tak snad někdo to vokno zavře, ne?“ švihla pohledem po Hromádkovi, jemuž přiřkla funkci vrchního zavírače.

Miloš Hromádko, nejotylejší člen třídy, čtenář fantasy a sběratel čínských hůlek, s nimiž se pokouší prokouzlit do Bradavic, se po chvíli vyšoural z lavice a okno zavřel.

„Měli jste úkol, ne? Tak se na to vrhnem. Kdo chce začít?“

Pohledy těkaly z oka do oka. Nervozita by se dala krájet na plátky a prodávat v bistru pro emocionální upíry. Nikdo se – jako obvykle – ke startu neměl.

„Valenta!“ vyjekla učitelka.

„Jo?“

„Já neučim zeměpis, abys se mnou takhle mluvil!“ zařvala tak, že jí skoro vypadly oči z důlků. „Zopakuj zadání a začni! Po tobě Málek, Škoda, Horváthová a Novotná!“

„Dostali jsme za úkol napsat, kde se vidíme za deset let. Já budu dokončovat lékařskou fakultu a pravděpodobně se vydám cestou kardiologie.“

Kantorka Kantorová se škodolibě zakřenila.

„Já budu s kolegy zakládat architektonické studio,“ řekl Málek.

„To já s kolegy založím advokátní kancelář,“ řekl Škoda.

Kantorka Kantorová se snažila výsměch skrývat, a tak vydlabávala rozinky ze štrůdlu a namáčela je do kávy.

„Já už bych za sebou ráda měla studium pedagogické fakulty a hledala uplatnění v nějaké škole pro děti se speciálními potřebami,“ řekla Horváthová.

„Já budu dokončovat stipendijní pobyt ve Spojených státech. Pak se vrátím, abych uzavřela studium ekonomie, a poté se vrhnu na politickou kariéru,“ řekla Novotná.

Kantorka Kantorová stačila dojíst štrůdl a dopít kávu. I lógr spolykala. A zalykala se smíchy.

„To si ze mě děláte prdel, ne? Nezbláznili jste se trochu?“ odložila hrnek a napřímila se. „Vy jste asi zapomněli, kdo jste a kde žijete.“

Dramatická pauza.

„Málku, kde pracuje tvůj táta?“

„On teď zrovna nepracuje,“ odvětil Málek.

„No jasně že ne, je teď zrovna už osm let na podpoře! Škoda?“

„No?“

Učitelka k němu doskočila nečekaným žabím skokem a jednu mu pleskla.

„Můj táta už nežije, vždyť to víte.“

„To ale neznamená, že se mnou nebudeš jednat s úctou, ty troubo! Na co umřel?“

„Na alkohol.“

Učitelka se vítězoslavně zaculila.

„Novotná, co tvoje máma?“

„Naše maminka se živí jako prostitutka.“

„A otec?“

„Tatínek jezdí za hranice vykrádat kamiony,“ doplnila žákyně Novotná.

„Výborně, výborně!“ tetelila se Kantorová blahem. „Nepředpokládám, že by se někdo z vás zajímal o scientologii, vy holoto, ale ta mluví jasně. Žijete v zemi, kde takřka neexistuje sociální mobilita, kapišto? To znamená, že pokud se tady Andrea narodila jako dcera prostitutky, pravděpodobně sama umře jako prostitutka. Možná na AIDS, možná na uškrcení bavorským důchodcem. Takže představa, že z tebe bude nějaká radní pro místní rozvoj, případně náměstkyně pro památkovou péči, nedej bože ministryně zdravotnictví, je skutečně absurdní. Možná si ho od tebe čas od času nechá nějakej hlavoun pěkně překouřit, ale to bude tak maximum tvýho kontaktu s politikou. Pochopili to všichni?“

„A paní učitelko?“ přihlásil se Dobrovský.

„Co?“

„Nechodíme do školy právě proto, abychom se z těchhle kořenů vytrhli? Neměla by nám škola poskytnout ten pomyslný sociální výtah, který nám pomůže překonat strasti nižší střední třídy a posunout nás v žebříčku společnosti výš? Mohli bychom třeba intenzivně posilovat a obohacovat svůj kulturní kapitál, a tak zvyšovat svoje možnosti na pracovním trhu.“

„Co tady na mě machruješ, ty kapitáne?!“ soptila Kantorová. „Copak nedělám, co jen můžu, vy bando negramotnejch polosirotků?“

Kantorová namočila mazací houbu do své moči a hodila ji po Dobrovském. Ten se jí vyhnul.

„Já jsem se vás nechtěl dotknout, paní Kantorová…“

„Paní učitelko Kantorová! Paní učitelko!“ pištěla paní učitelka Kantorová jako kůže na pánvi wok.

„Já si myslím, paní Kantorová,“ zapojil se Šlehofer. „Že spolužák Dobrovský naráží na skutečnost, že nemáte vysokoškolské vzdělání.“

„Já jsem studovala vysokou školu života, vy trotlové! Začínala jsem ve varně pervitinu, pak jsem se naučila čepovat pivo a u toho piva jsem jednou sbalila vašeho pana ředitele, vy nuly!“ plakala již Kantorová smutným pláčem ženy na prahu klimakteria a za prahem mentálního kolapsu.

„To všechno my samozřejmě víme,“ podotkla Vávrová. „Uvědomujeme si, že to možná kvůli historickému a politickému kontextu jinak nejde. Žijeme v kraji, kde je takřka polovina předmětů na základních školách neaprobovaná.“

„Co do toho pleteš aerobik, ty malá rouro?!“ běsnila Kantorová s pravou rukou v řitním otvoru.

„To kupříkladu znamená, že učitel tělocviku vyučuje fyziku. Na což nemá aprobaci, chápete?“ explikovala žákyně Veselá. „A to je ještě ten lepší případ.“

„Jááááá jsem chá-pa-vá, ty-y couro-ro-ro, já jsem – já jsem – pochopila pě-nu od pi-va!“ snažila se vysoukat ze sebe Kantorová, zatímco pojídala vlastní výkaly.

„Ale taktéž se může stát, podobně jako ve vašem případě, že nás občanskou výchovu učí člověk, který má výuční list z oboru kuchař-číšník,“ zapojil se Macháček do debaty. „A to se pak snadno stane, že místo sociologie řekne třeba scientologie.“

Kantorová už byla kompletně nahá a pomazávala se vlastními exkrementy.

„Bohudík má támhle Jonáš doma po dědovi extrémně bohatou knihovnu, kde trávíme všechen volný čas,“ ozval se poprvé během hodiny Benda. „Takže jsme měli možnost potkat se s díly všech možných mistrů od Aristotela přes Nietzscheho až po Arendtovou.“

Kantorová vypadala jako nepříliš povedený pokus o kostým medvěda na maškarní bál.

„A hodně nás bavil Albert Camus,“ přihodil Vaněček.

Kantorová otevřela okno.

„A Mark Fisher,“ přihodila Zdeňková.

Kantorová skočila školníkovi pod sekačku.

„Takže,“ zvedl se Gubiš ze židle a stoupl si před třídu. „Pojďme si říct něco o tom, co Mihaly postuluje o povaze štěstí.“

Pod okny stále zněla národní hymna.

Inženýrská odysea

„Musíme si promluvit, Adame.“

Adam si s rodiči ale povídat nechtěl. Nedávno dostal novou hru na playstation a stále se mu nepodařilo ji dohrát. Což ho dohánělo k šílenství.

„Ano, mami?“ snažil se Adam předstírat, že je velmi nad věcí.

„Doufám, že víš, že ty a tvoje sestra jste naše poklady,“ začala matka.

„A že pro vás děláme první poslední,“ přidal se otec.

„Jistě,“ kvitoval Adam s falešnou samozřejmostí.

„To, že máte doma herní konzoli, že už jste viděli moře, dokonce několikrát, že chodíte na nespočet kroužků, které vám ani moc nejdou, a možná vás dokonce otravují, což je ale nutné si osvojit, takovou tu resilienci, rozumíš…“

„… prostě se máte jako čuníci v prasečáku, nevím o nikom v ulici, kdo by měl hokejovou výbavu, bicí soupravu, elektrickou kytaru, leguána, mraky kartiček hokejistů, gramofon…“

„… a to všechno jenom díky naší poctivé práci. Víš, já a tvoje matka jsme vysokoškoláci.“

Otec s matkou si předávali štafetu slov jak parta bezdomovců láhev piva u nádraží.

„A to nám poskytuje mnoho možností, jak vás zaopatřit.“

„Já i Sára jsme za to moc rádi,“ pokusil se Adam ukončit konverzaci, neboť předpokládal, že tohle je cíl celé debaty.

„Jde o to, že ne všechny děti mají takové možnosti, aby jim rodiče kupovali počítačové hry, ve kterých se vraždí, prodávají drogy a zbraně, znásilňuje v autě a kdovíco ještě.“

„A s takovými dětmi, s chudými dětmi, chodíš do třídy, Adámku.“

Adam nesvedl reagovat. Těkal pohledem z matky na otce, z otce na matku. Netušil, co se děje.

„Musíš vědět, že ne každý otec je inženýrem ekonomie.“

„A ne každá matka je inženýrkou architektury,“ nedala se zahanbit matka.

„Já budu jednou taky inženýr, slibuju!“ vyblekotal ze sebe Adam, doufaje, že slibem nezarmoutí.

„Jak moc se kamarádíš s Nikolou?“ nechala matka Adamův pokus bez reakce.

„S Nikolou?“

„S malou Vackovou. Jmenuje se Nikola, ne?“

Adam jen neznatelně kývl hlavou na souhlas. V takovéhle chvíli by nebyl schopen vzpomenout si na vlastní příjmení.

„Její maminka není inženýrka ekonomie,“ řekl otec.

„Ani architektury,“ dodala matka.

„Troufám si tvrdit, že nemá ani maturitu.“

„Zato má tři děti a každé s jiným pánem. A ani jeden z těch pánů se ke svému potomkovi moc nehrne.“

„My to nehodnotíme. Každý hraje žolíky života s různými kartami.“

„Uživit tři děti, sama, navíc každé s jiným genofondem, to není vůbec jednoduché.“

Adam si strašně přál zavřít se v pokoji, střídavě mačkat šipky a geometrické obrazce na joysticku a bezhlavě kolem sebe střílet.

„Život a jeho strasti občas člověka zavedou do uliček, do kterých by za běžných okolností ani za mák nevkročil.“

„Pokud samozřejmě není inženýrkou architektury,“ připomněla matka svou superschopnost.

„Jak moc se orientuješ v pornografii, Adame?“ otázal se otec jakoby nic.

Adamovi začaly téct slzy. Neměl to pod kontrolou. Mozek se mu vařil, čelo měl opocené.

„Není potřeba z toho dělat vědu, synu, já ve tvém věku jsem už pravidelně onanoval. A rozhodně jsem neměl takové možnosti jako tvoje generace!“

„A já už v té době věděla, že budu architektkou,“ kasala se matka.

Bylo slyšet otáčení klíčů. Sestra se zamkla ve svém pokoji.

„Zkrátka a dobře, matka tvojí spolužačky Nikoly natáčí porno, Adame. Chtěli jsme, abys to věděl.“

„Určitě ale není inženýrkou porna, to podle mě neexistuje,“ odtušila matka.

„Navíc nejde o obyčejné porno.“

„To teda rozhodně ne!“

„Jak – jak to ví-te?“ nechápal Adam.

„Včera nám to strýček Robert přinesl na videokazetě.“

„Strejda… Robert… on vám to…“ zarazil se Adam. „Vy jste se na to dívali?!“

„Když se matka spolužačky našeho syna uchyluje k takovým činnostem, musíme mít přehled.“

„Obzvlášť pokud jde o fekální porno německé produkce.“

„Fekální? Co-co je to fekální?“ neudržel Adam zvědavost na uzdě.

„To je, když se v tom příběhu kálí, močí, zvrací…“

„Tohle – tohle paní Vacková dělá?“

„Úplně všechno,“ pousmál se otec a pokračoval: „Celý příběh začínal celkem nevinně. Paní Vacková a nějaká její kamarádka jedli pizzu, kterou pro ně koupil jakýsi vysoký a blonďatý Němec.“

„Na té pizze byly černé olivy, to já bych nemohla,“ řekla matka znechuceně.

„A celý příběh končil tím, že ten Němec chtěl svojí pizzu zpátky. Ve zkratce.“

Adam začal nabírat.

„Resilience, Adame, resilience!“ povzbuzoval Adama otec.

„Potřebujeme, aby sis o tom s Nikolou promluvil.“

„Cože?!“ hysterčil Adam.

„Víme, kde se to natáčelo, ale nevíme, kdo přesně to produkoval,“ explikoval otec.

„Já už se pak s těmi lidmi nějak domluvím, maturovala jsem z německého jazyka a na fakultě jsem absolvovala několik zkoušek v němčině,“ vychloubala se matka.

„Mami,“ plakal Adam.

„Snad toho po tobě tolik nechceme?“ zvýšil otec hlas. „Hrát si hry, nosit drahé hodinky, mít boty za několik tisíc, to se panáčkovi zamlouvá, ale když má jednou něco pro rodiče udělat on, tak je najednou problém.“

„Takhle jsme tě přece nevychovávali,“ kroutila hlavou matka.

„My si prostě jenom myslíme, že bychom to s maminkou zvládli líp,“ konstatoval otec.

„Já jsem inženýrka architektury. Rozumím prostoru a vím, že i scéna onoho příběhu by mohla vypadat líp,“ zasnila se matka. „Některé detaily by pak mnohem víc vynikly.“

„A já bych coby inženýr ekonomie mohl zařídit, aby byl celý projekt výnosnější, ale současně s nižšími náklady,“ přidal otec svou trošku do mlýna.

Ze sestřina pokoje se čím dál hlasitěji ozývala hudba. Adam měl stažený hrudník, nedokázal se nadechnout, před očima se mu začalo zatmívat.

„Tak co, Adame, jdeš do toho?“