Básnická sbírka, která v názvu obsahuje slova doma a bezpečí? Jsou to podstatná slova, máme k nim silný vztah. Dějinnými pohyby v první čtvrtině 21. století je už dnes ve střední Evropě vůbec nevnímáme tak samozřejmě jako, řekněme, na přelomu tisíciletí. Přesto je domov pro většinu z nás jakousi konstantou, místem, kam se můžeme vrátit, kam se dá zalézt. Pro básníka Petra Ligockého (1990) je domov v nové sbírce výchozím básnickým materiálem. Domov soustřeďuje často i velmi protikladné lidské typy, přináší radosti i trápení v soužití, obnažuje generační souvislosti. Z domova se nemůžeme úplně vyvázat a v jeho stěnách zůstávají přítomní i ti, kdo už tu fyzicky nejsou s námi.

Ligocký ve svém zkoumání těchto věcí pracuje s událostmi, jichž byl patrně svědkem či přímým účastníkem (viz osobní věnování konkrétních básní dědovi Josefovi nebo mámě), ale básnicky od nich vytváří potřebný odstup svým přemýšlivým, civilním výrazem, který z pouhého popisu či prožitku konkrétní události činí komentář k významu události. Zároveň se tak básník vyhýbá pasti, kterou umělecké čerpání ze zkušenosti vždycky v jistém ohledu je. Když se věc podaří, text pak nese hodnotu i pro ty, kdo se jeho inspirací neúčastnili. Na půdorysu Ligockého básní můžeme ve většině případů podrobit reflexi vlastní rodinnou historii.

Páteř knihy tvoří tři dějové linie označené „Pupus“, „Ictus“ a „Pro avus“. Jejich jednotlivá čísla jsou značena římskými číslicemi – smysl číslování se nezdá příliš jasný, snad kromě základního smyslu orientačního. Každá linie obsahuje jiný počet básní, „Ictus“ dokonce nezačíná ani číslem I – můžeme se jen dohadovat, zda byly chybějící básně napsány, ale zůstaly nezařazeny.

Všechny tři linie vedou po mužské straně příběhu: sledujeme zápasy tří generací mužů v krajině Těšínska. Nemusí v nich jít nutně vždy jen o jednoho a toho samého chlapce či muže či starce, spíš se zde shrnují určitá svědectví, životní kapitoly v „herních“ třetinách mužského života. Texty často čerpají z životního stylu v regionu, dotýkají se ubíjející dřiny, typických zálib i typických neřestí; rozhodně se zde nezobrazuje idylický svět ani se nebuduje hrdinský mýtus. Není co závidět, snad s výjimkou občas prosvítající mezilidské vřelosti – která je ale na počty přečíslována záznamy zápasů o místo ve světě.

„Protože byl ve třídě nejmenší / pořád ho bili // a tak zkoušel karate kug-fu / a další podobné kroužky“ (s. 12). Dospívání chlapce v muže je zrádné, plné sebeiluzí a selhání, která Ligocký poctivě zaznamenává a předkládá. Básně „Pupus I–XVI“ ukazují, že nějaký nepřítel je tu vždycky a často jím je člověk (dítě, chlapec, mladý muž) sobě sám. Životaschopnost zaměňovaná za žádoucí „nasvalenost“, úniky do herních vítězství na plejáku a nakonec pád do rutiny pracovního a rodinného života, kde se jen trpně čeká na to, až dítě i žena usnou (s. 52). Tato pasáž sbírky ukazuje největší schémata – příběhově i jazykově.

Když ho ve čtvrťáku najednou nechala
nevěděl co se sebou
s. 32.

Chce se téměř říci, že je to výrazově young adult poezie, stížnost na nespravedlnost světa (nejsem krásný, holka mě nechce, práce mě nebaví). Nezralost hrdiny, který především řeší jen sám sebe a nevyhnutelně ještě tápe v životě, tu zřetelně vystupuje. V konstrukci sbírky jsou to spolu s přírodními miniaturami východního střihu texty, kde si lze odpočinout, pousmát se, anebo hrdinu lehce politovat – ale tady ještě nejde o život.

Naopak otcovská linie „Ictus X–XVII“ nás ani sebe nešetří. Jak zápasí a kým ještě vůbec je člověk paralyzovaný po mrtvici? Básně věrně zachycují nemocniční realitu, ochrnutí řečového centra. Ligocký zapisuje zoufalství, které taková paralýza představuje pro nejbližší. Ukazuje se, že poezie je pro takové svědectví obzvláště vhodná. „NA-NA-NA NA-NA NA-NA-NA / vysvětluje mi táta nervózně / že k večeři nechce ani párky ani paštiku“ (s. 48) Text nanejvýš stručný, ale kolik toho v něm je řečeno!

V průběhu čtení se střídmé skici formativních prožitků a událostí stávají jakýmsi větším plátnem, objevuje se zamýšlený celek. Také volba držet se (až na několik zmínek) pouze mužů ve sbírce funguje – násobí napětí, které proplétání tří výchozích linií mezi sebou vytváří. Rozumíme, že to není ignorance či potlačování role žen v rodině. „Pro avus I–XI“ je patrně nejbohatším příběhem – možná proto, že v něm je nejvíc cítit souběh dějin velkých i osobních.

Bylo to poprvé
co jste se od konce války
vydali s Moranou k potoku
s. 13.

Masiv času. Drobné triumfy návratů ke zvykům, které musíme obnovit, protože jsme přežili, vystupují z těchto básní velmi přesvědčivě. Postava děda je oporou této rodinné kroniky. Jeho zájmy, jeho schopnosti („Svými velkými / sukovitými dlaněmi / jsi dokázal udělat / snad všechno na světě“ – s. 31), jeho životní verva projevovaná mimo jiné neúnavným chovatelstvím váže druhé dvě linie knihy k sobě. Ano, s postupem času mu nevyhnutelně ubývá sil – a ani to básník nesmlčí. V silné básni „Pro avus XI“, věnované dědově smrti, můžeme číst poslední věc člověka zachycenou s velikou jímavostí. Ligocký zde účinně kombinuje záznam lidské konvence – pronášet útěšné banality nad mrtvým – a osobní pozorování skutečnosti, plynoucí z hluboké vnitřní účasti:

s růženci v rukou
zpívaly o tom
jak ti bude v té studené a černé zemi
už konečně dobře
[…]
v té studené a černé zemi
do níž ses v průběhu života
stihl zasít takřka celý
s. 61.

Při čtení postupně objevujeme všechny podoby jednoho muže. Kontrastní, nelíbivé podoby. Pupus je zároveň Pro avus, a bude-li osud zvlášť nelítostný, možná i příští Ictus. Tato nesnadná věc se ve sbírce vůbec nemusela podařit, ale promyšlená kompozice ji skutečně dokáže zhmotnit. Jádro tkví v autorově poctivosti, v ochotě přiznat všechny části příběhu. Muž a jeho trnité hledání tzv. mužnosti. Muž a jeho schopnost hluboce se do něčeho zažrat a vydupat to ze země. Muž a jeho pozornost k detailům ročních období. Jeho otravná zahleděnost do sebe. Jeho slabošské úniky před realitou. Jeho mimořádná citlivost tváří v tvář utrpení.

Podoby, kterým držíme palce, i podoby, které nesnášíme, se neustále křižují v místě knihy, jako by se jinak setkávaly doma u rodinného stolu. V rodinném fotoalbu. V rodinné hrobce. Doma v bezpečí.