Mostecký rodák Daniel Hradecký (1973) debutoval před dvaadvaceti lety jako básník a vydal již vícero knih veršů, souběžně s nimi však publikoval také prozaické texty, a za povídkový soubor Tři kapitoly (z roku 2020) dokonce v soutěži Magnesia Litera obdržel Literu za prózu. Mimochodem připomeňme, že krátce před ním byli touto Literou oceněni Pavla Horáková a poté Jiří Kratochvil, vskutku nižádný začátečník – a po Hradeckém se ocenění dočkali Stanislav Biler a Viktor Špaček, potom i další.

Poezii však severočeský poeta ani náhodou nepověsil na příslovečný hřebík a před několika lety se pokusil o nikterak moderní a až vůbec nikoli postmoderní žánr románu ve verších s pramálo jemnocitným názvem Silážní jámy. Čas plynul, Hradecký má už za sebou abrahámoviny, v jeho případě již nejde o novou tvář českého básnictví, nýbrž o specifickou osobnost. Nepochybně to potvrzuje též autorova sbírka nejnovější, jeho větší skladba (nebo poéma? či pásmo?), tentokrát nazvaná Náměstí Práce. Ta je momentálně nominována pro změnu na Literu za poezii.

Zůstaňme ještě u nadmíru závažné záležitosti: zda totiž sbírka Náměstí Práce může být dostatečně a přesvědčivě charakterizována svým žánrovým určením, když jde mimo veškerou pochybnost o velice hybridní útvar. Má leckteré atributy, které by ji umožňovaly pojmenovat jednou ze tří navržených možností: v jejím případě se totiž vskutku dá mluvit jak o poémě (arci nikoli o klasické poémě), tak povšechně řečeno o básnické skladbě, ale rovněž o pásmu svého druhu, ačkoli dozajista nemáme na mysli avantgardními impulsy diktované pásmo apollinairovské. Dále je možné konstatovat, že jde o sice neexperimentální, zato o výrazně epické tvůrčí sdělení, a právě tomuto zacílení může odpovídat i případné žánrové pojmenování. Nebo bychom mohli hovořit o veskrze aktuální, ne-li dokonce o „angažované“ poezii, leč pozor: tato autorova knížka je datována již listopadem až prosincem 2022, nejde o žádnou reflexi kupříkladu volebních kampaní. Zato nejspíše o velké nadčasové Žaluji.

Také se ale v anotacích básníkovy sbírky objevila ještě jedna charakteristika, která představuje spíše nadsázku svého druhu, než abychom ji naráz přijali jako bernou minci. Dočítáme se totiž, že Náměstí Práce není nic jiného než „extra svižné pásmo“. Pásmo povýtce ano, poněvadž jde o kompaktní, v rámci dílčích autorských promluv spontánně navazující výpověď, zdalipak extra nebo neextra, to vyznívá jako nicneříkající slovo nikoli do pranice, takže nakonec se jako jediný smysluplný přívlastek může zdát ono „svižný“. Není jistěže svižnost jako svižnost: nemějme pocit, že obzvlášť „svižné“ nebo „extra svižné“ jsou kupříkladu sarkastické imperativy či invektivy z pera pisatelova, sebemrskačsky apelujícího „pojďme se nazdařbůh zradit“ nebo „pojďme se nazdařbůh ztratit“, tudíž se „přidat k opovrhovaným blbcům“ (s. 16). Ani v negativistickém tvrzení na téže straně, že slova přece překážejí a to že je jejich primární úkol, nijakou svižnost vskutku nespatřujeme.

Všelijaké žánrové pochybnosti nad tímto dílem Daniela Hradeckého však pravděpodobně budeme moci snadno rozptýlit, když se na kterémkoli místě začteme do jeho výtvoru. Například na s. 35 poeta píše či básní, že

bohové závidějí lidem
jejich inherentní smrtelnost, co taky jiného,
když smrt je vždy tak solidní štof a zadarmo,
naopak z nesmrtelnosti jde na člověka nesmysl a mráz,
Ich bin das immerzu ans sterben denken, říkám si s Inkou
Bachmannovou, do níž bylo tak dávno tak krásně snadné
zamilovat se, do dávno mrtvé cizinky, dávno před všemi
válkami, které nyní hrozí rozložit naše dožívající mozky
na propocené cucky padající na hubu před hubou cara
s. 35.

To konstatoval básník již před několika lety, a jsme-li vskutku čím dál víc, rok za rokem, chorobně obklopováni uvedenými cucky padajícími na hubu, kdo by mu neodpustil láskyplné přejmenování Ingeborg Bachmannové na tolik důvěrnější Inku: z toho na čtenáře nejde nesmysl ani mráz. Jenže:

Jenže z tohoto nedlouhého úryvku (podobné bychom mohli uvádět a citovat téměř donekonečna) se může zdát více než patrné, že sbírka Náměstí Práce není víceméně nic než báseň v próze sui generis. Pochopitelně báseň záměrně polobásnivá, veskrze depoetizovaná, od počátku v intencích autorovy eruptivní poetiky zavrhující vše lyrické i kvazilyrické. Text proměňující žánr básně v próze v nekonečnou promluvu či dokonce ještě nekonečnější rozhorlenou tirádu, pranýřující veškeré řády i neřády současného světa i soudobé lidské situace. Tudíž je možné pokračovat v tázání, co může být nejbytostnějším tmelem zmíněné lamentace, zda se dá označit kupříkladu i za sršatou, nelítostnou a neslitovnou filipiku, před níž neobstojí pranic. Coby rádobyspásonosná potom zůstává už jen vize, že jakoby znenadání a z nějakého mimoprostoru by snad povstal „nejeden zavržený básník a bude s námi v časech nejzajímavějších změn“. Zatím však Hradecký nelení a neúnavně sepisuje vlastní súry.

Ani súry však nemohou být nerozčleněné, proto je básník a prozaik postupně rozdělil do devatenácti básnicko-prozaických rozjitřených a rozhněvaných promluv, v nichž nazírá společnost, dějiny a různá individua stále pesimističtěji a stále bezútěšněji. Přiznává sice, že „svět mimo člověka je v pořádku“ a je „skvěle vyevolvován a vymendelován“, jenže jedním dechem ve své rozsáhlé filipice dodává, že naopak

bezradný lidský svět není v pořádku
s. 17.

Příležitostně se Daniel Hradecký odvolává i na slova klasiků, vesměs to ale jsou výroky pramálo potěšující či povzbuzující. Nikterak nepookřejeme ani po letmo vysloveném masochistickém sdělení a zjištění, kdy s přesvědčivou nadsázkou řečeno stále úderněji platí, že básník nikdá nebývá mladý. Arciže ani sám autor. Ve sbírce Náměstí Práce v žádném případě pak nejde o tak či onak reflektovanou generační revoltu: na ni už není čas ani pro ni nejsou podmínky. Prostor může mít jen poezie všedně antilyrická, obžalobná, flagelantsky úsečná.

Ať potom začneme číst kteroukoli z devatenácti promluv a ponoříme se do toho nikoli skandalózního, o to však přesvědčivějšího nehysterického kvílení v prozaické básni, v každém z nich, ačkoli zpravidla v poněkud odlišné temporalitě, budeme svědky autorových nepřestajných lamentací nad minulým, přítomným i budoucím světem. Jeho zprozaizovaný básnický nářek je naprosto neutěšený a o žádnou útěchu v jeho nazírání současnosti nejde a jít ani nemůže. Vše též navíc prostupuje hluboký, přímo propastný smutek: nebýt záměrně převažující civilní roviny, byli bychom zřejmě ve velkém pokušení charakterizovat Náměstí Práce jako novodobou poetickou tryznu skládající se ze samých položalmů. Nepotřebujeme být zvlášť jasnozřiví, abychom mezi řádky i přímo v rámci bědného kvílení rozpoznali chmurné předpovídání blížících se pohrom. Z tohoto hlediska se dá sbírka Hradeckého vnímat i jako svébytný manifest předapokalyptické poezie, s věšteckou silou ovšem sepsaný už před několika lety.

Zdá se též namístě vzdát hold postřehu, že autorovo Náměstí Práce z určitého hlediska není nic jiného než příslovečnou jeremiádou, a v konkrétním případě jeremiádou nad padlou dobou. To je řečeno nadmíru výstižně, s určitou obměnou bychom však také mohli mít za to, že jde o neutěšené básnické plačky nebo o básníkovy plačky. Neboť z pohledu Daniela Hradeckého se vše vůkol v našem časoprostoru jeví jako nenávratně naděje zbavená a o humánní lidství připravená pustá země. Ta pustina podle autora pohříchu tkví i ve všudypřítomné a vševyvracející pusté ignoranci.