Cením si schopnosti tvůrce pronikat psaním a myšlením pod povrch jevového a vyprovokovávat tím čtenáře, přesněji mě osobně, k přemýšlení než něčím, co s sebou nese určité osobité a hlubší a podnětné poznání. I když s ním nemusím ve všem souhlasit.
Tajný život institucí je próza vyrostlá z osobní zkušenosti. Její motivické jádro se zrodilo před pár lety, kdy autora zaměstnání ve významné pražské – respektive národní – kulturní a literární, paměťové instituci (v textu nazývané Naše malé muzeum) vyprovokovalo k tomu, aby zdokumentoval podivné praktiky jejího tehdejšího ředitele. Představil jej jako giganta pitomosti, jehož způsob myšlení a mluvení vytváří bizarní mezilidské situace a svěřenou instituci devastuje. I Ladislav Šerý (1958) ovšem věděl, že s atakem na jednoho konkrétního, obecně vzato nepříliš významného, prachbídně ouřadujícího dědka na dnešním trhu s českou literaturou nezazáří… a proto výchozí empirický fabulační impuls zabalil do atraktivního hávu. S vědomím, že chce napsat knihu, jež sice nezaujme čtenářské masy, avšak radostně zaboduje u znalců. Nejen u těch, kteří jsou s to evokovanou instituci a jejího ředitele identifikovat, ale i u těch, které potěší, když se dočtou, že za hovno stojí všechny podobné a nepodobné instituce a vlastně celá ta naše rozkládající se civilizace. Neboť samotné požvatlání o prožívané mizérii je něco skoro jako subverze.
… prózu, v níž děj a příběh ustoupí stranou, nicméně která náročnějšího adresáta ohromí vše prostupujícím moudrým mudrováním. Tedy moudrováním. Přičemž produktérem, případně zaznamenavatelem všech těch po-
zoruhodných myšlenek a řečí učiní vypravěče a hrdinu pojatého jako jeho vlastní literární alter ego. Ovšem náležitě ozvláštněné: především tím, že vypravěč bude mladší, než je on sám, takže bude moci z náležitého odstupu nahlížet nejen mladistvé romantiky, kteří stále ještě věří, že lze něco změnit, ale i debilitu životem uondaných starců – aniž by jej ale Šerý připravil o boomerské potěšení neustále nade vším bědovat.
Výsledkem toho je próza v šesti kapitolách pojednávající o tom, jak autorovo alter ego přestálo jeden všední pracovní den, během něhož se (skoro) nic podstatného nestalo – a jestli stalo, tak to stejně nic nezmění.
Je mi přitom skoro líto, že je těch kapitol právě šest, neboť Šerým prezentovaný narativ asociuje strukturu tradičního pětistupňového dramatu. A to i proto, že jeho základním výrazovým prostředkem je dialog, či spíše konverzace.
… tím, že se vypravěč po probuzení z nepříliš povedeného snu (jiné se mu nezdají) vymočí, to na dialog ještě nevypadá, neboť je mu autorem dopřána potěšující samota. Během ranních rituálů se tak čtenář dozví, že jde o chlápka, co měl sice kdysi ženu, dceru, ba i milenku, ale po všech těch trampotách je docela rád, že jsou pryč a má pokoj. Kamarády ostatně zjevně také nikdy neměl, a když, tak patrně takové, co nestojí za vzpomínku. A rodiče a sourozenci? No, nějaké příbuzné má, občas se dokonce mihnou textem… vnímá je však jako otravnou tíhu a celoživotní komplikaci. A to i teď, když otec zrovna tam někde daleko umírá.
Je mi přitom otázkou, zda vypravěčovo osamění je Šerému ideálem, nebo jen nástrojem umožňujícím rozehrát zkoumání sebe sama; řečeno s Ivanem Vyskočilem, uvést do chodu dialog s vnitřním partnerem. Případně možností skrze postavu vypravěče explikovat vlastní meditování nad vesmírem. – Prostor k němu si ostatně autor vytváří i tím, že své alter ego nechá následně do zaměstnání putovat pěšky Prahou. Vypravěč tak sice chvilku strádá s ostatními v metru, pak ale vystoupí a svobodně šlape městem, jež miluje. Neboť únikem do něj zdolal trapnost a přízemnost maloměsta, do něhož se narodil. Osvobozující síla Prahy je ovšem jedinou pozitivní myšlenkou v jeho hlavě, jinak zcela prolezlé jistotou, že vše vždy bylo, jakož i je a také bude, špatně. Hnusně bylo za komunistů, v devadesátkách – a hnusně je i teď, kdy ony krásné staré časy definitivně mizí.
… pokračuje i poté, co dorazí do dejvické budovy, kde musí nějakou dobu „prokrastinovat u kompu“ neboli simulovat práci, za niž je placen – a současně jen tak pro sebe a pro čtenáře štkát. Protože vše je tak nějak nablblé, do života se nám stále víc cpou počítače a také AI, revoluce v osmdesátém devátém byla k ničemu, celá ta demokracie je na nic, západní civilizace se definitivně rozkládá a mentálně a mediálně zacykluje, žádný nadřízený nedělá nic správně, sport je důkazem úpadku kultury, ovládají nás mafiáni, volby jsou průser a není nic horšího než selský rozum pitomců. Nehledě na to, že se liberalismus vymkl z kloubů a každý si myslí, že má pravdu.
Vypravěčův dialog se sebou samým tu tak přerůstá ve festival nekonečného lamentování. Nepřekvapuje mě tudíž, že se to zadní strana knihy snaží „nadlehčit“ tvrzením, že jde o záměrnou a nadsazenou travestii. Obávám se však, že tomu tak není, neboť autor sice na čtenáře s nadšením hrne rozmanité nářky, avšak překročit rovinu jejich evidence nedokáže.
Což se naplno se projeví v ústřední části prózy, v níž se jeho alter ego konečně setkává s fyzickými lidmi. Jeho pozice jako člověka a vypravěče se přitom mění: nad moudrlantem totiž začíná převažovat pozorovatel a příležitostný komentátor promluv, dialogů a pragmatických i názorových střetů tak, jak je vedou ti druzí.
… oběd se spolupracovníky, na němž je vypravěči dáno poslouchat, že by bylo dobré sepsat petici proti řediteli: starému dědkovi, jehož sebevědomá zhovadilost naši instituci ničí.
V krizi pak tato potenciální vzpoura proti mocným přeroste v prostřední části knihy, čili na stránkách, jež lze číst jako již zmíněnou dokumentaci pitomosti reálně existujícího funkcionáře. Jde totiž o dosti reálný záznam pracovní schůze, během níž je čtenáři názorně předvedena neschopnost ředitele svěřenou instituci vést, ale i jeho talent žvanit a nic podstatného neříci – a manipulovat se zaměstnanci tak, aby neohrožovali jeho postavení.
Do přímého slovního souboje s tímto vzorovým reprezentantem moci přitom autor vysílá vzpurného mladíka, který se nebojí překročit mocensky vynucované hranice zaměstnanecké loajality a věci pojmenovává tak, jak jsou. Vypravěč mu sice zjevně fandí, nicméně nadále se stylizuje do role téměř nezúčastněného komentátora, který do střetu raději přímo nezasahuje. Onen mladík se ostatně jmenuje Matěj, podle hebrejštiny je tedy „darem Božím“, v češtině ovšem asociuje spíše bezelstného, až zmateného popletu.
… revolucionáře se starou konzervou zosobňující všechny chyby systému zákonitě přichází peripetie. Mající zprvu podobu zaměstnaneckých úvah nad bizarností toho, co jsme na schůzi zažili – a jak dál. Což podpoří odhodlání onu kýženou petici opravdu napsat a nadřízeným poslat. Už proto, že ta ředitelská příšera má nadále tendenci nutit poddané k poslušnosti, a proto svého statečného oponenta Matěje po schůzi deptala.
S vypravěčovým popracovním přesunem do legendární restaurace Na Slamníku se ale autorská výpověď postupně posunuje od tematizace výchozího konkrétního případu/příkladu k rozebírání mnohem povšechnějších témat a k moudrovacímu dialogu, jenž má prezentovat mnohost a rozmanitost názorů a soudů formujících naši přítomnost.
Začíná to rázně: vypravěčovou (potažmo autorovou?) úvahou, zda jejich problém s ředitelem nemá hlubší příčiny, totiž zda se instituce typu Našeho malého muzea už nepřežily… Deklarovanou způsobem, jenž recenzenta Ondřeje Horáka ponoukl k podnětné myšlence, že „Tajný život institucí Ladislava Šerého potvrzuje, že k erárnímu cecíku je přisáto příliš mnoho ambiciózních a neschopných s funkcí a taktéž zbabělých nemakačenků“ („Udělej něco pro stát: nesplachuj!“, Mladá fronta Dnes, 8. 11. 2025, příloha Orientace, s. 8., dostupné též na lidovky.cz). A proto je načase snížit státní rozpočet tím, že přestaneme našima prachama podporovat tak bezvýznamné a zbytečné instituce. Přičemž Horák neváhá adresáta informovat, že Šerému jde konkrétně o Památník národního písemnictví.
Nedivím se tomu, protože ani samotného Šerého jím tematizovaná instituce příliš nezajímá. Nebo alespoň nechce své literární dílo zatěžovat otázkou, zda je k něčemu dobrá a zda by případně mohla fungovat lépe. Jako zajímavější se mu jeví, když vypravěč, statečný ňouma Matěj a jejich kamarád David (levičák odhodlaný slovně zaútočit na všechny Goliáše) Na Slamníku moudrují o čemkoli a o ničem. Před čtenář se tak protáčí kaleidoskop plkání o válce, Rusích a Ukrajincích, o léčitelství, tlustých lidech a zdravotnictví, o starých lidech, co by měli hned jít od válu, o ekologii, kapitalismu a korporátech, o bohatých a chudých, penzistech a zdrojích, konkrétně i obecně, o strachu lidí, o jistotě, že vás tak jako tak vždycky někdo vojebe, o supermarketech a nadbytečné spotřebě plastů, o vývoji civilizace, Peteru Brookovi, kořistnictví, ozbrojených chlapech a politicích skutečných i podlých, o sociální nenávisti, demokratické oligarchii a lidské hlouposti, o sněhových vločkách a wokerech, otrocích a otrokářích, jakož i o konci lidstva v důsledku nástupu vše devastující techniky…
A když si k nim přisedne postarší žvatlal jménem Jaromír, prezentující spíše konzervativní postoje, autor může přihodit i úvahy o víře a nevíře ve vědu, o technofašismu, potenciální občanské válce v USA, o farářce, co miluje Okamuru a brojí proti přistěhovalectví, ale také o spotřebitelských zvycích a konzumaci či o lidské energii, kterou rodí každodennost… atd. atd. atd. atd…
Ještě štěstí, že vypravěčovi v pravou chvíli zavolá bratr a oznámí mu, že otec umřel, čímž se text na chvíli odkloní ke vzpomínkám. Nicméně za moment vypravěč už zase sedí u piva a poslouchá, zda je, či není dobré onu protiředitelskou petici napsat a podepsat. A zda nebude – kdyby se stal zázrak a ti mocní tam nahoře by ho odvolali – ještě hůř. Protože pak by nás sem určitě přidělili ještě většího debila. Neboť právě toto je utajovanou podstatou systému a jím spravovaných institucí.
Šerého knize ovšem nechybí ani něco jako tragický happyend. Vypravěč dopije a vrací se domů, aby se před usnutím rozhodoval, zda se k té lamentační vzpouře proti řediteli přidá. Moc se mu do toho nechce, protože celoplanetárně nevěří v pozitivní změny, tak proč se angažovat. Pak mu ale dojde, že by neměl po práci s kým popíjet, a skoro jako by se v něm probudilo cosi jako kamarádství. Poslední slova textu proto znějí:
Zítra to spustíme. Zítřek je naše alibi a naše naděje, k čemu jinému se máme upínat? Věř zítřku a dnešek ti bude odpuštěn. Amen.
… je na vás. V zásadě jsou dvě možnosti: buď jako projev totálního optimismu, nebo naopak jako maskovanou ironickou skepsi.
Rozmanitost způsobů, jak Šerého prozaickou (jakoby) travestii recipovat, interpretovat a hodnotit, je v ní ostatně zjevně zakódována. Šerého moudrování se totiž pohybuje na hraně mezi něčím, co adresáta může oslovovat jako umělecky zajímavé a myšlenkově podstatné sdělení, a sledem vyprázdněných žvástů, které lze těžko dočíst. To si patrně při psaní uvědomoval i sám autor, a proto do svého textu vložil nejednu pasáž, v níž je ústy vypravěče přímo pojmenována zbytečnost produkovaných slov – zjevně v naději, že popsání slabiny předejde případným výhradám čtenáře a tímto je anuluje.
Skutečnost, že byl Tajný život institucí nominován na ocenění Magnesia Litera, ostatně prozrazuje, že se Šerý trefil a vydal text schopný zaujmout renomované a kompetentní znalce, nadšené jeho schopností parádně moudrovat. – Já sám za sebe se však musím přiznat, že mne tento typ výpovědi neoslovuje. Takže poté, co jsem poměrně rychle naznal autorovu tematiku, techniku a poetiku, mi k dočtení knihy stačilo rychle přeskakovat mezi odstavci a stránkami. Protože písmena a slova na nich vytištěná se mi jevila předvídatelná, nudná a redundantní.
Ne že bych měl problém s tím, co autor a jeho alter ego hlásají: i já jsem přece naprostý boomer, schopný se s autorem předkládanými soudy a odsudky věcně víceméně ztotožnit. Můj problém je, že od literatury jako umění očekávám víc než jen skladiště již mnohokrát a mnohými recyklovaných slovních vyprázdněností.
Cením si schopnosti tvůrce pronikat psaním a myšlením pod povrch jevového a vyprovokovávat tím čtenáře, přesněji mě osobně, k přemýšlení než něčím, co s sebou nese určité osobité a hlubší a podnětné poznání. I když s ním nemusím ve všem souhlasit.
Malvern
Suma sumárum: Pánkův román je náležitě jiný a zvláštní. Je napsán způsobem zaumným, který ale má tu výhodu, že čtenáře nenutí, aby to dokola se točící žvatlání četl celé. Důležitější je, že díky němu před ním koluje plejáda kriticky až katastroficky nahlížených a více či méně zajímavých témat. Provázaných dnes tak postmoderně moderní vírou v to, co chci, která nadto každému čtenáři, tedy literárnímu znalci, dává možnost najít si to své oblíbené: něco, co jej osobně sere.
Součástí autorova textového zakoušení sebe sama jsou proto četné návraty do minulosti, přesněji k příznačným epizodám z otcova života. Jejich cílem je s jistým ostychem polemizovat s jeho náboženským založením, respektive s rodinnou tradicí, která mu velela být evangelíkem, ale také zpřítomnit a předvést otcův náhled na smysl literatury a literární tvorby.
Oceňuji autorčinu snahu balancovat na hraně mezi vyvoláváním každodennosti a odhodláním ji rozkrývat skrze vyfabulované příběhové perličky, jež by měly čtenáře provokovat k uvědomění hlubšího rozměru smyslu našeho pobývání na této planetě. Zda ale toto v českém literárním kontextu když už nevybuchne, tak alespoň zacinká, neodhadnu. Sám za sebe přiznávám, že mi na poctivém psaní Simony Bohaté chybí drobátko více nadhledu, humoru, a hlavně spontánní ironie.
Opravdu nevím, zda je literatura dnes udržitelná. Nicméně fakt, že slovní projevy jejích příznivců jsou schopny ji kdykoli přivést k sebevraždě, je patrný.
… číst? Prostě proto, že ani psaní nemusí být navzdory autorčině skepsi pokaždé na hovno… alespoň pokud dobře volená slova mají schopnost myšlenkově pronikat pod povrch jevového… byť jen v náznaku a mnohdy jakoby mimochodem…