Vždycky se trochu leknu, když si mě někdo chce přidat na LinkedIn. Každé další spojení představuje další potenciální ostudu. A jéje, zase jsem to zanedbala a nic nepostla! Nebo hůř – jednou v noci mi přišlo vhodné publikovat jakýsi překladatelský vtípek, kterému rozumím jen já, a nechala jsem ho napospas komukoli, kdo by snad projevil zájem o mou profesní identitu. Ještě nedávno jsem se na svém nepoužívaném profilu honosila snůškou náhodně naklikaných absurdit. Definovala jsem se jako agentka úklidu ve společnosti „Doma“, specializující se na mediace sporů. Jenže pak jsem začala potřebovat trochu víc práce, možná víc zakázek, možná sem tam něco jiného než obvykle, a došlo mi, že tenhle puberťácký přístup možná není nejstrategičtější. Co víc, nejenže si budu muset lacinou ironii nechat od cesty, ale budu se skutečně muset začít snažit.

Zatímco totiž běžné sociální sítě, tak jako život sám, absorbují jak angažované uživatele, tvůrce a dodavatele obsahů všeho druhu, tak pasivní konzumenty, kteří tak jako já síť použijí nanejvýš jednou za čas jako prostor pro drobnou inzerci, na LinkedInu se pasivita nesluší: před potenciálními zaměstnavateli, kolegy, spolupracovníky či klienty nemůžeme působit jako lajdáci, zde musíme být energičtí, pečliví, strukturovaní, přítomní, zasíťovaní a úspěšní. A tyto vlastnosti nelze demonstrovat jinak než pravidelnými příspěvky. Sdílíme milníky na profesní cestě. Dojemné okolnosti. Výročí. Děkovačky. Spolupráce. Vzrušení z work in progress. Vášeň pro to, co děláme. Tajemná setkání, z nichž ještě něco bude (a kdo je zvědavý, musí stay tuned). Jak by se také o čemkoli z toho někdo mohl dozvědět, pokud bychom to nevystavili do výkladní skříně zužitkovatelné části své osobnosti.

Na tomto místě se patří dodat, že jsem překladatelka nejčastěji literárních textů a také pracuju jako koordinátorka ve státní kulturní organizaci. Mezi moje kontakty, které tak obdivuju, patří další překladatelky a překladatelé, autorstvo, kulturní organizátorky a organizátoři. Ani já si určitě nemůžu stěžovat na nedostatek příležitostí k tvorbě obsahů. Jenže kde se vzaly, tu se na mě snesly a pevně mě sešněrovaly zábrany. Když zůstanu u překladů, je pravda, že jsem měla v poslední době velké štěstí pracovat na textech různorodých a mimořádných, které mě nadchly. Tak co, není to věc na LinkedIn? Jenže pak to přijde: nechlubím se cizím peřím? Nepřivlastňuju si tu knihu moc? Neinterpretuju ji špatně, pokřiveně nebo povrchně? Není ostuda, že jsem nevystudovala translatologii a nedokončila doktorát? Co když jsem ji nepřeložila dobře nebo v ní zůstala nějaká hrozná chyba, o které nevím a na niž se přijde až kvůli tomuto příspěvku? Můžu se chlubit, že jsem knihu přeložila, když si mě „objednalo“ nakladatelství a dostala jsem zaplaceno? Nepřijde se na to, že touto ducha povznášející aktivitou částečně saturuju svou potřebu obživy, což je z principu problematické? Vždycky se najde nějaký důvod k obezřetnosti. Uf! Stejně jako jiné sociální sítě není LinkedIn nic pro váhavce.

No nic: s lehkým pocitem studu odklikám všechny žádosti o spojení a v duchu si odpřisáhnu, že budu LinkedIn zásobovat víc. Vždyť přece sem tam také něco dělám. Nejsem tak úplně marná. Minimálně pracuju dnem i nocí, často až dokud mi prsty na klávesnici nezačnou psát úplné nesmysly (nejsem si ovšem jistá, jestli by se zrovna tohle na LinkedInu vyjímalo). A pak, občas, ve mně zahlodají pochyby. Jen jestli nejsem doopravdy trochu marná. Trochu líná. Trochu zaostávající za vytrénovaným krokem doby – moje chabé imago to jen po zásluze odráží. Staré známé komplexy ze sociálních sítí se zde namísto zevnějšku a osobního života vztahují na ten pracovní. Pak se ovšem v duchu okřiknu. Možná že druzí také nejsou úplně dokonalí, jen jsou dobří ve vytváření iluze – měny doby. Naučili se hovořit selfie jazykem bez přízvuku.

Jak nad tím tak přemýšlím cestou domů přes centrum Prahy, míjím čtyři mladé turistky fotící se společně před Národním muzeem. Večer je pozdní, zebavý a utlumený vlhkým sněhem, který přes den napadl. Dívky dávají hlavy k sobě a fixují mlčky displej, jejich štronzo působí na tom ztichlém, jindy tak rušném místě až posvátně. Usmívají se jen zlehka a jejich sofistikovaný makeup plný kreslířských triků vytvořených pro jiné osvětlení působí podivně geometricky, jako válečnické líčení. Vím ale, že výsledná fotka bude působit úplně jinak: jejich čtyři hlavy blízko sebe, vřelost, kamarádství, štěbetavost, společná zábava. Čárance bílou tužkou na nose splní ze správného úhlu přesně svůj účel. V tu chvíli se nálada jeví spíš posmutněle. Kdy se vlastně ustoupilo od úsměvů odhalujících zuby? Od nástupu selfies? A bylo to proto, že z bezprostřední blízkosti nevypadají zuby často nejlíp? Anebo proto, že sami na sebe se nechceme a nemůžeme dívat radostně?

Kromě LinkedInu jsem vyzkoušela také Tinder. Účel je zdánlivě jiný, ale základní princip podobný – i zde jde o budování obrazu, o narcistní komunikaci. A také směnu, obchodní vztah, pasování sebe sama na zboží. Na LinkedInu prodáváme své schopnosti, zde, ach bože, sebe jako – co? Člověka (hier bin ich ein Mensch)? Na obou platformách se přitom vyskytují stejné strategie, jsou tu uživatelé agilní (popsat co nejlépe parametry produktu, odlišit se jemnou, nepřehnanou originalitou), efektivní (především ihned sdělit, co chci!), komplexní (ukázat škálu toho, co dovedu/zažívám/představuju, v celé její pestrobarevnosti), tajemní (méně parametrů, více šarmu) i rebelující. Představa, že lidskou bytost nelze vystihnout pouhým produktovým popisem, zde bere za své.

Možná že by se na LinkedIn nebo i jinou síť hodilo – jako příhodné nenápadné pochlubeníčko, ovšem s osobním přesahem – rozepsat se o tom, které z textů, jež jsem překládala, se mnou žijí dál: na které často myslím, připomínám si je v různých situacích. Jedním z nich je fragmentární esej Podklady k teorii Dívky francouzského autorského kolektivu Tiqqun, publikujícího na přelomu devadesátých a nultých let stejnojmennou revue. Prostřednictvím souvislejších i poťouchle hláškovitých postřehů, v nichž se Marx potkává s Debordem, rozvíjí autorský kolektiv teorii tzv. Dívky (Jeune-Fille) jakožto živé entity, která sebe samu objektifikuje, aby se mohla stát součástí směny. Atributy mládí a feminity, jimiž se vyznačuje, zde nejsou chápány doslova, ale jaksi abstraktně – jako snaha subjektu o co nejhladší povrch, s nímž co nejsnáze vklouzne do soukolí spektáklu. Připadá mi neuvěřitelné, že tento text vyšel poprvé už v roce 1999 – tedy ještě před nástupem telefonů s integrovaným foťákem a selfie komunikace. Vždy si na tento náročný text vzpomenu, když mi z hlubin podvědomí – nebo algoritmů – vybublá pocit, že mám nebo nemám nějakou hodnotu. Nebo že ji má – nebo postrádá kdokoli jiný.

Dívčina reifikace pasuje do světa autoritářského zboží tak skvěle, že musí být považována za její nejzákladnější profesní kompetenci

najdeme tam třeba. Je utopické odmítnout tenhle tržní princip?

Jistě, LinkedIn, když se k němu vrátím, má přece jen daleko ke katalogu produktů v ochranném obalu, jímž je zmiňovaný Tinder nebo další, ještě toxičtější platformy. Ale i on je přece jen tak trochu seznamka. Nezbývá než se smířit s tím, že publish or perish získává nový kontext: ať už jde o spořádaný, seriózní LinkedIn, nebo nespoutané „všeobecné“ sociální sítě, jejichž feed, do kterého vypouštíme své avatary, jako kalný proud Gangy, v němž se mísí posvátno, hovna i mrtvoly, strhává a nese vše.