Lyrika v Onde se pozoruhodně vymyká běžným škatulkám, není reflexivní, není imaginativní ani angažovaná, jako bychom jen sledovali tušené děje odehrávající se za mléčným sklem. Jako by tu vyvřel výsledek protimluvně „nechtěného konceptu“ (což je pro mě ten nejlepší, nenásilný druh konceptu): jakési místo – jakýsi čas – jacísi lidé.

Tak jako je „tamten“ a „onen“, tak je i „jinde“ (tam) a „onde“ (neurčité kdesi).

Již ve druhé básni nalezneme několik příznačných veršů: „za začátkem nenápadného / zkreslování skutečnosti […] Někde na pomezí představy a místa“. Ano, čas a místo jsou vlečenými kotvami a východisky, která se objevují v názvech (namátkou: „Onde. Leden. Neapol“ či „Tu. Únor“) i verších samotných, např: „Duben přešel v nesoustředěnosti.“ (s. 14), „Jsme v nížině, je červen a […] (s. 17) a vytvářejí atmosféru pro sdělení pocitů převládající nejistoty, pokud jde o možnosti dorozumění a touhy po neubližování.

Je to tedy jiné než běžnější způsob zvýznamňování času a místa, kdy většina autorů zaznamená konkrétní datum (někdy i hodinu) a přesné místo. Iva Jakimiv (1984) používá introspektivní nadhled (to říkám s plným vědomím zdánlivého rozporu těchto slov) a neurčitost: jde spíš o roční dobu než o konkrétní den, jde spíš o to, zda jsme na místech známých či neobvyklých, než o konkrétní nároží, jde spíš o náladu a atmosféru než o autenticky působící „snímek“. Mimochodem ilustrace, jimiž svazek doplnil Jan Měřička, skvěle doplňují ducha sbírky. O tvorbě Jana Měřičky napsal Jaromír Typlt na svém webu typlt.cz mimo jiné toto:

Dokumentuje si hemžení lidských skupin, převádí je do obrysových útvarů a snaží se tak zachytit procesy zhušťování a řídnutí, vytváření uzlů, vyšlapávání cest.

Sbírkou se prolíná respekt před slovy, která „se nám naší slabostí zkrucují, nebo naopak vypínají do tvarů, které mohou akorát tak zaútočit“ (s. 42). Jako by se nám tu do vztahů obtiskla stopa současného GlobaloBabylonu, kdy sice téměř všichni mluvíme jakousi angličtinou, ale rozhodně to neznamená, že bychom si dobře rozuměli. Slova mohou působit jako inkoust vypouštěný chobotnicí, či se dokonce „shlukovat / do rojů jako čerstvě vylíhnutý hmyz“ (s. 45), ale jsou také předmětem jemných her, kdy se například košile ze lnu promění pod autorčinýma rukama v nulu. Ve většině básní se daří cosi říci nejen jinak, ale skutečně přepodstatnit prožité v jedinečné sdělení. A hodnotná tvorba začíná tam, kde druhým umožníme spatřit jedinečnost jejich života skrze tu naši.

V říjnu tohoto roku uplyne dvacet let od vydání Noci na denním pořádku, prvotiny Ivy Jakimiv (tehdy Ivy Dvořákové). Její poezie si dodnes zachovala zálibu v neurčitosti a zaměření na pocit z místa a času. Co se změnilo, je přechod od drolivého pásma k sevřenějšímu tvaru jasně ohraničených básní. Podobný zůstává i způsob vztahování se k důležitým osobám, kolem kterých ovšem básnířka našlapuje obezřetně, citlivě a ponechává jim jinotajný úkryt přezdívek. V aktuální sbírce Onde je to „nevěsta“, „stařec“ a „pokušitel“. V básních je minimum děje, který by umožňoval pochopit, zda se jedná o konkrétní osoby, či spíše o imaginární postavy slučující autorčin náhled na lidi obecněji. Spíše než skrze činy a dialog jsou interakce mezi aktéry zprostředkovány až prostřednictvím výsledných dojmů, kterými působily na autorku.

Je dobré, že jazyk ve vztahu k realitě básnířku fascinuje jakožto oduševnělá matérie. Například se dozvíte, že pro autorku mimo prosinec, leden a únor existuje ještě jakýsi neklidný zimní čas semen ukrytých v zemi, čas zvaný Lecior (s. 44).

Jsou tu ovšem i věci, kterým nerozumím. Například proč na straně 28 a 48 chybí číselné označení stránky, když všude jinde je, či proč se (na s. 22) mrtvý hmyz z parapetu utloukl „před zavřenými okny“ a nikoliv „o“ zavřená okna – člověka pak ruší myšlenky na to, jestli tedy hmyz zemřel ve vzájemném boji o výhled, či se utloukl smíchy… Našlo by se ještě pár drobností tohoto typu, ale smiřme se s tím, že k četbě poezie prostě patří nerozumět všemu.

Oproti prvotině ubylo v Onde přímočaré (a vlastně mladistvě sympatické) naivity, texty zhutněly do kryptické strohosti, ve které se ukrývá dvacetileté zrání. Sympatická bezprostřednost se časem proměnila v sympatickou ohleduplnost vůči lidem kolem autorky a naopak v náročnost na čtenáře a také v údiv nad mizením prožitého v hloubce časoprostoru (a ovšem, stále je tu snaha něco uchovat). Možná se zarazíte: má vlastně ohleduplnost co dělat v poezii? Neměla by tam spíš být vášeň, drzost, patos, cokoli jiného?

Žádný strach, jistěže i ohleduplnost do poezie patří, jak dokazuje Iva Jakimiv. Tato sbírka vlastně představuje jistý druh ohleduplného úniku do načrtnuté mlhy: „je-li stopa dostatečně dobře obkreslena, / můžeme ji samotnou pozvolna zapomínat“ (s. 38), což může být objevné nejen pro autorku, ale i pro otevřené čtenáře. Ostatně i já jsem při opakovaném čtení sbírky a následném psaní této recenze vnímal, že:

Dny byly jako síto,
jímž do noci propadávají okamžiky,
které vznikly podobně
jako skvrny vypálené
skrze zvětšovací sklo
s. 49.