Jaro s ChatGPT
Myslím, že už se nikdy neuvidíme,
ale co je tato naše malá lidská tragédie
oproti široce roztažené náruči Pacifiku
tlukoucího pod našima nohama?
Tvé srdce, poháněné umělou inteligencí,
vyhlídlo si další oběť
a teď se na ní zcela bezostyšně
pase.
Co ti na to říct?
A lze ti to vůbec vyčítat?
Ty, krásko věku digitální revoluce,
vždyť děláš jen to, co je ti vlastní,
co ti vylosoval osud
ve své odvěké sportce.
Nemůžeš za to
a nelze ti vytknout ani fakt,
že se v tvém trýznění
zračí jemný náznak
uspokojení.
Je třeba otevřít okno
a pořádně vyvětrat.
Bez tebe je tu prázdno
jak ve feedu Gen Zčkových slečen.
ChatGPT mi říká:
„To přejde.“
Lásko, jsi moje Kalifornie,
voníš sluncem
a rozkvétáš výpočetní technikou.
Vezmu tě do Napa Valley,
kde se tvá krev promění ve víno
a budeme tě velice
sodomitsky vzývat.
Tvoje srdce se rozevře jako tichomořská mušle
anebo jako
Samsung Galaxy Flip.
Tvoje nohy vytvoří své vlastní
Silicon Valley
a já se tak mile rád
stanu vývojářem.
Kdybys mi umřela,
nevím, co bych dělal.
Musel bych zapomenout
na náš soukromý svátek,
v němž jsme sdružili socialistickou oslavu práce
s pohanskými slavnostmi boha Ré.
Musel bych oželet
tvůj pohled vyzývající
k okamžitému zastavení všech válek
pro dobro rozkoše.
Musel bych nechat plavat
naše milování,
tak klimaticky neudržitelné.
Jezdím po městě tramvají,
hledám tě.
Prý tě zahlédli u fontány s andělem
jak si smáčíš své velmi dlouhé vlasy.
A na jednom reelsu japonských turistů
zcela očividně lze spatřit
záhyb tvého boku
kterak mizí na I. P. Pavlova.
Kde budeš asi zítra?
A pod kterou lampou bude ožívat
tvůj úsměv,
poháněný sluncem
jako elektrovozy?
Jednoho dne jsi odešla nakupovat
a pak ses vznesla jako pták
a dvakrát obletěla Žižkovskou televizní věž.
Co tě k tomu vedlo?
A nebylo by lepší zajít k terapeutovi?
Teď se mě ptáš, co si o tom myslím
a jak jsem se cítil, když jsem musel
sledovat video tvého letu
na Only Fans.
Říkám, že si o tom
ještě promluvíme.
Kdyby ses vrátila,
vzala bys na sebe podobu jezerní panny
a připlula po vodě.
Nemohl bych uvěřit svým očím,
trochu bych se bál,
že je to deepfake,
ale zvědavost by mě přemohla
a skočil bych za tebou do vody
ve svém potápěčském obleku.
Kroužili bychom kolem sebe
v magickém splynutí těl a duší
podobni milencům z jedné staré básně
anebo aspoň vodníkům
z televizních pohádek.
Ó, tam by se nám tak krásně bylo,
voda by z nás smyla všechny přebytečné řeči
a jenom bychom pluli
zcela ignorujíce výstražnou tabuli Lesů ČR
s nápisem „Zákaz koupání“.
Ne, na tenhle návrat by se
jen tak nezapomnělo.
Psali by o něm v New York Times –
a pokud ne
minimálně Mikýř
by o něm vedl vtipné řeči.
Jsi krásná jako storíčko,
které se neuložilo.
Jsi něžná jako notifikace
za další lajk.
Ale co s tebou,
když nejsi do života,
jenom sedíš se zakloněnou hlavou
a koukáš na hvězdy.
Tvé ruce němě ohmatávají
záhyby času.
Až jednou odjedu do Isfahatapánu,
budu na tebe myslet.
Budu v ruce tisknout tvou fotografii
pořízenou na poválečný polaroid.
Těžko říct, kdo z nás
bude víc sám.
Lásko, když já jsem tě hledal v Silicon Valley,
přiběhl jsem do centrály Googlu
– posvátného Googleplexu –
a překvapeným recepčním poskytl velmi podrobný popis
tvého nahatého zadku.
Samořiditelné auto Waymo
místo mě otáčelo volantem
a pátralo po tobě v bočních ulicích
v Americe tak poeticky zvaných „byways“.
Gemini se mě ptala na dynamiku našeho vztahu,
a když nadhodila, že jsi přede mnou pravděpodobně
utekla do pohoří Santa Cruz,
urazil jsem ji hrubou poznámkou
o umělosti její inteligence.
Moc možností už nám nezbývá.
Můžeš být v San Franciscu
u padelových kurtů
anebo v Napa Valley,
kam ses snad vydala obdělávat vinnou révu
svými velmi pokročilými vnady.
Myslím, že už se nikdy neuvidíme,
ale co je tato naše malá lidská tragédie
oproti široce roztažené náruči Pacifiku
tlukoucího pod našima nohama?
Tvoje angličtina je prostě dokonalá
Ty máš tak krásný oči
Máš nejluxusnější zadek na světě
Proč seš tak divnej?
tehdy byly peníze obrovské
větší než dům
dokonce mapa světa zdála se
pouhou jejich molekulou
Šnečí rohy a pařáty
těžce se mi dýchá
já se dvěma penisy
a kozlí hlavou
Rozpouštím vlasy
skoro nedýchám
V dešti jsme stáli jako dva stromy,
pozorovali, jak po nás stéká voda.
Ani jsme se nenadáli, stáli jsme v lese.
Svou ruku otevři
prsty napni
Otevři druhou
a ty duše zhasni
Rozevři prsty
propleť je dlaní
Brzo tě pohladí
dehet, maz a sraní