Ještě v druhé polovině minulého století prý někteří věhlasní spisovatelé vyžadovali, aby jejich manželka seděla naproti psacímu stolu a byla k dispozici, kdykoli si zamanou zkonzultovat s ní příběh. Představuju si, jak ta žena ani nedutá, sem tam odběhne do kuchyně a vrací se s hrnkem kávy a svačinou. O podobném komfortu si mohou současní spisovatelé nechat zdát. Někteří z nich nejenže nemají vlastní pracovnu, ale ani psací stůl.

Historku o rozmarech spisovatelů mi vypráví autor historických románů Jan Štifter, když mu volám, abych se ho přeptala na vlastní pokoj. Zrovna vyzvedává dceru a odváží ji na kroužek, takže rozhovor několikrát přerušíme. Sám patří ke spisovatelům, na něž sice doma nezbyla pracovna (s manželkou vychovávají čtyři děti), ale alespoň má psací stůl.

Je to takové shromaždiště materiálů a různých lístečků s poznámkami. Ten stůl je tak zaplněný, že se mu ostatní členové rodiny raději vyhýbají. A protože na něm není místo, tak většinou stejně píšu na gauči,

přiznává.

Není sám. Nedávno jsem na sítích sdílela fotku svého psacího stolu. Je to americký stůl ze třicátých let, má hodně přihrádek a šuplíků a jsem na něj hrdá. Na fotku zareagoval spisovatel Jiří Březina. Napsal mi: „Závidím. Mít stůl je sen.“ Zarazilo mě to. Oceňovaný autor detektivek a nemá psací stůl? Zeptala jsem se: „A kde píšeš?“ Odepsal: „Na gauči. Když děti usnou.“

Představa spisovatele ve velké pracovně vykládané dřevem, obklopeného pečlivě roztříděnými knihami a půvabnou manželkou v křesílku patří minulým staletím. Dávám si ruku na srdce a přiznávám, že jsem do takové představy sama zabředávala. Dlouho jsem si myslela, že spisovatelé to (ještě pořád) mají snazší než spisovatelky. Už proto, že jsou muži a že na nich neleží břímě péče o děti anebo o jiné členy rodiny. Měla jsem si s nimi o vlastních pokojích promluvit dříve.

Kamarádi spisovatelé, tato esej není jen o vás, je i pro vás. Je to moje omluva. Nevšimla jsem si, že jste se – alespoň někteří z vás – stali muži jedenadvacátého století, že nemáte honosné pracovny a manželky v domácnosti, které vám pečou a vyvařují, jako třeba Nezvalova manželka, že povětšinou cítíte zodpovědnost za výdělek a literatura je vrtkavá, takže děláte několik prací, že vám nejsou vaše děti lhostejné, a tak s nimi trávíte čas.

Zamknout se a psát

Téma vlastních pokojů mě provází od doby, co jsem začala sama psát. Bez vydobytí si prostoru – fyzického i mentálního – nevznikne žádné dílo. První romány jsem vytvořila tak, že jsem si v diáři rezervovala čas sama pro sebe a své literární postavy. Znamenalo to řadu odmítnutí a omezení společenského života: žádné kino, žádná kafíčka s kamarádkami, žádné sledování nekonečných seriálů. Místo toho jsem seděla a psala. Byla jsem tehdy paní svého volného času, protože jsem neměla rodinu. Zajímalo mě ale, jak to dělají spisovatelky, které děti mají, musejí pracovat (vydělávat), a přesto tvoří literaturu. Proto mezi roky 2021 a 2023 vznikala kniha Vlastní pokoje.

Záměrně jsem k rozhovorům nepřizvala muže, protože jsem vycházela z eseje Virginie Woolf, která před téměř sto lety tvrdila, že aby žena mohla psát, potřebuje vlastní pokoj, nejlépe tichý a zamykatelný, a také vlastní zdroj peněz, tedy finanční nezávislost. Teprve potom se žena může oddat literatuře. Musíme si uvědomit, že Woolf napsala esej Vlastní pokoj v době, kdy ženy pomalu nesměly do knihoven, o studiu na univerzitách si mohly nechat zdát, natož aby si vydobyly v běžném provozu domácnosti a někde mezi rozením a vychováváním dětí prostor a čas na psaní. Nikdy jsem neslyšela o tom, že by se koncem dvacátých nebo začátkem třicátých let minulého století ozývali muži, že by chtěli vlastní pokoj na psaní. Prostě proto, že muži psát mohli. Vždycky. Neupalovali je za to. Neposmívali se jim. Netýrali je. Nemuseli zešílet, protože jim zakazovali „osvobodit obsah svých hlav“. (Virginie Woolf v eseji mluví o pomyslné Shakespearově sestře, která se zbláznila, protože nemohla psát.)

Současným ženám nikdo psát nezakazuje, honoráře za knihy chodí na jejich vlastní účet, mohou si kdykoli zajít do knihovny, jsou zvané na přednášky, a když vydělají dost, můžou si pronajmout pracovnu, koupit si svůj byt, odletět na tvůrčí pobyt do zahraničí. Na druhou stranu, stále jsou to povětšinou ženy, na něž padá péče o rodinu, to
ony zůstávají s dětmi doma, když stůňou, to ony myslí na to, že je třeba koupit novou zimní bundu, objednat se k zubaři, zajet za stárnoucími rodiči a tak dále. Znamená to, že literatuře prostě nemohou věnovat sto procent své mentální kapacity. Vzpomínám si, jak jsme s jednou z nejprodávanějších a nejoceňovanějších českých autorek seděly nad kávou a ona mi řekla, že rezignovala na dělbu práce v domácnosti a péče o děti padesát na padesát. Po roční zkušenosti s mateřstvím jí dávám za pravdu.

Mít na hypotéku

Pokud na spisovatelkách (a bavíme se teď hlavně o matkách) leží větší zátěž péče o domácnost a o rodinu, co omezuje prostor v pomyslném vlastním pokoji spisovatelů?

Z rozhovorů se třemi mými vrstevníky, spisovateli (a otci od rodin) vyplývá, že je to zodpovědnost za výdělek a uživení rodiny.

Nejde jen o místo a čas. Největší tlak na svou tvorbu cítím ze strany existenční. Musím živit rodinu, splácet hypotéku. Proto mám ještě běžnou práci. Závidím autorkám a autorům, kteří toto řešit nemusí, nejsou doma tím, na kom závisí rodinný rozpočet,

svěřuje se Jiří Březina.

Podobnou nálož na svých bedrech nese Jan Štifter. Od roku 2012 je na volné noze, a aby pro rodinu zajistil dostatečný výdělek, diverzifikuje zdroje příjmů: vydává časopis, spolupracuje s památkáři, píše knihy na zakázku a jezdí na autorská čtení. Znamená to, že práci si plánuje na rok dopředu a musí si ji umět zorganizovat. Někde mezi tím tvoří literaturu. „Když začínám psát nový román, vyčlením si na to čas a prostor. Vyhovuje mi psát každý den tak hodinu dvě v kuse, protože kdybych několik dnů vynechal, bude se mi do příběhu hůř vracet,“ popisuje svoji rutinu.

Do běžné práce chodí i Jiří Klečka, autor bestselleru Černý kos. Má to štěstí, že v domě, kde žije s manželkou a dvěma dětmi, získal svůj pokoj. „Je to pokoj pro hosty, ale vytvořil jsem si tam prostor, ve kterém je mi dobře. Mám tam stůl s velkým monitorem, na stěny jsem si pověsil plakáty s oblíbenými filmy a komiksy. Po ruce mám i knihovnu,“ vysvětluje. Přesto si musí v provozu domácnosti svůj čas na psaní „urvat“. Vědomě si rozmýšlí, čemu se může věnovat a čemu nikoli. Kromě rodiny je pro něj absolutní prioritou právě psaní.

Nezasvěcené čtenářstvo může neustálý požadavek na vlastní pokoje spisovatelek a spisovatelů rozčílit. Můžeme vypadat jako zpovykaná banda umělců, protože když chcete psát, tak přece můžete psát kdekoli. Psalo se v lágrech, psalo se za války… Jenže my se bavíme o tvorbě literatury ve vyspělé demokratické zemi, kde díla vycházejí bez zásahu cenzury a autoři a autorky dostávají za prodané knihy honoráře a nežijí ve vzduchoprázdnu – někde bydlí, platí nájem nebo hypotéku, starají se o děti a tak dále. Opusťme extrémní situace a opusťme extrémní představy, kdy spisovatel nebo spisovatelka píše ve vlastní honosné vile anebo naopak umírá v chudobě.

Většina (českých) spisovatelek a spisovatelů žije docela obyčejně. Potkáte je v supermarketu, jak platí u pokladny, zahlédnete je před školami a školkami, jak vyzvedávají děti, uvidíte je na čerpací stanici, jak tankují do ojetého auta. Jsou prostě součástí běžného života, do kterého spadá vaření večeře, uspávání dětí a neustálý boj v rodinném rozvrhu o čas na psaní.

Velikáni toužící po pokoji 

Když jsem nad vlastními pokoji mužů začala hlouběji uvažovat, vzpomněla jsem si hned na několik autorů dvacátého století, kteří se o podmínkách, v nichž tvořili svá počáteční díla, rozepsali. Za všechny zmíním dva: Ernesta Hemingwaye a Raye Bradburyho.

Když člověk pověsil novinařinu na hřebík a nepsal nic, co by někdo v Americe kupoval, a když se doma vymlouval, že půjde ve městě s někým na oběd, bylo nejlepší zajít si do Lucemburské zahrady, poněvadž cestou z Place de l’Observatoire až do Rue Vaugirard nebylo nikde vidět ani cítit nic k jídlu. Vždycky se dalo zajít do Lucemburské galerie, a když se člověk díval vyhladovělý s prázdným břichem, všechny obrazy se nějak zaostřily, zjasnily a zkrásněly,

píše Ernest Hemingway v knize Pohyblivý svátek.

Hemingway žil s první ženou a prvorozeným synem ve dvacátých letech minulého století v Paříži, kam odjel, aby se stal spisovatelem. A aby se jím stal, potřeboval napsat první román, na který mu nezbýval čas, protože musel živit rodinu. Přece jen bylo snazší sem tam prodat povídku a vydělat na jídlo než strávit měsíce nad rozsáhlejším rukopisem, který možná nikdo nevydá. Při jedné procházce potkal Hemingway známou a zavedli rozhovor na téma honorářů za povídky. Ta žena mu řekla: „Ale Hemingwayi, nad tím si nelamte hlavu, kolik vám ty povídky nesou dneska. Hlavní věc je, že je dokážete napsat.“ Budoucí držitel Nobelovy ceny za literaturu oponoval, že je sice napsat dokáže, ale nechodí mu „žádné prachy“. A pak se omlouval, že o tom tématu vůbec začal. „Jen o tom povídejte vždycky, anebo o čem zrovna budete chtít. Copak nevíte, že spisovatelé vždycky povídají o svých potížích?“ uzavřela rozhovor známá.

Přestože prozatím nebyla po Hemingwayových povídkách velká poptávka, vytrval. Psal buď v kavárně, anebo v mansardě hotelu, kde se s rodinou ubytoval. „Krb v té místnosti měl slušný tah a na práci tu bylo teplo a příjemně. Nosíval jsem si sem mandarinky a pečené kaštany v papírovém kornoutu, a když jsem dostal hlad, loupal jsem si ty malé pomeranče, jedl jsem je a jejich slupky jsem házel a jadérka plival do ohně. Míval jsem z těch procházek, z té tmy a z práce pořád hlad. Tam nahoře v mansardě jsem měl také láhev Kirsche, kterou jsme si přivezli z hor, a když jsem končil povídku nebo své denní penzum, dával jsem si z té láhve loka,“ popsal Hemingway svůj pokoj.

Mezitím co se Ernest Hemingway procházel po Paříži, trpěl hladem a přemýšlel nad prvním románem, v Americe se narodil kluk, který se později stal jedním z nejslavnějších spisovatelů své doby. Ray Bradbury, často označovaný jako autor sci-fi, ačkoli on sám tvrdil, že napsal pouze jednu sci-fi knihu, miloval od svého dětství knihovny a utíkal do nich, aby zapomněl na chudobu, ve které dospíval. Střední školu dokončil v době velké hospodářské krize, kdy rodina neměla téměř žádné peníze. „Nemohl jsem jít na vysokou školu, tak jsem chodil do knihovny tři dny v týdnu po dobu deseti let. Knihovny mě vychovaly,“ říkal později.

Knihovny – kam za doby Virginie Woolf ženám zakazovali vstup – jsou oázou vědění, znalostí, ale také přístupu k technologiím. Dneska si můžete v knihovně zajít „na počítač“, v padesátých letech, tedy v době, kdy Ray Bradbury začínal psát, byly knihovny místem, kde jste si mohli pronajmout psací stroj. Hemingway psal ve dvacátých letech své první povídky a romány rukou – v jedné scéně v Pohyblivém svátku popisuje, jak si nožíkem ořezává tužku. O generaci mladší Bradbury při svých prvotinách sáhl po „vypůjčeném“ psacím stroji. Fungovalo to takto: přišli jste do knihovny, po kapsách spoustu drobných, sedli jste si k volnému psacímu stroji a házeli jste do něj mince jako kdysi do telefonních budek. Bradbury navštěvoval knihovnu UCLA – Kalifornské univerzity v Los Angeles. Psací stroje tam mívali v suterénu. Pokud jste někdy zkusili psát na starém Remingtonu, jistě chápete proč. Co úder do písmene, to rána. Spisovatelé potřebují klid a čas. Ray Bradbury neměl ani jedno, měl jen vypůjčený psací stroj a přesně odměřené minuty – za půl hodiny platil deset centů. Na druhou stranu je to docela dobrá věc, kolik z nás sáhne po mobilu a zkontroluje sítě, protože máme svůj počítač a nemusíme si ho pronajímat, že?

Oba spisovatelé – Hemingway i Bradbury – začínali se dvěma klíčovými věcmi: talentem a touhou. Napsali první knihy, uspěli, prodali dost výtisků, aby je psaní uživilo a aby si vytvořili vlastní pokoj: ten skutečný se psacím strojem i ten mentální s dostatečným časem. Na své spisovatelské cestě našli správný recept na bestseller, strefili se do čtenářovy noty, a navíc psali anglicky, takže měli šanci dostat své knihy k milionům čtenářů.

Asi mi teď chcete vytknout, že jsem si jako příklad měla vybrat Čapka, Hrabala nebo jiného českého spisovatele. Ale já po těch amerických sáhla schválně. Chtěla jsem ukázat, že i pro tak velká a známá jména byl vlastní pokoj – kdysi – tématem. A že být (bílý) muž automaticky neznamená, že jste bohatý a že vedle sebe máte manželku, která vám denně servíruje dobré jídlo a dostatečné množství kafe, abyste mohli nerušeně psát.

Co chceme a potřebujeme?

Hemingwayova pařížská známá měla pravdu: spisovatelé a spisovatelky si vždycky budou stěžovat. Sama to dělám: mých knih by se mohlo prodat víc, konečně by je mohl někdo přeložit, mohla bych za ně dostat líp zaplaceno a tak dále. Za roky přemýšlení nad vlastním pokojem jsem pochopila jedno: co si neudělám a nevyjednám, mít nebudu. Samozřejmě v podmínkách, v nichž aktuálně žiju. Mám ročního syna, a když mu byly tři měsíce, začala jsem práci na novém románu. Třikrát až pětkrát do týdne syna hlídají babičky nebo tety a já mám maximálně dvě hodiny denně na psaní. Připomíná mi to moje spisovatelské začátky. Často jsem unavená, ale zároveň vím, že mě psaní udržuje při životě – nedokázala bych přestat, musím myslet, pracovat mentálně, a vyvážit tak péči o dítě a o domácnost. Zároveň je pro naši rodinu důležitý i můj příjem. Musela jsem si v nových podmínkách přestavět svůj vlastní pokoj, v němž jsem před narozením syna disponovala dlouhými hodinami klidu na psaní.

Spisovatelé a spisovatelky píšou v různých životních situacích: jinak vypadá vlastní pokoj bezdětné třicátnice a jinak vlastní pokoj pětačtyřicátníka splácejícího hypotéku a živícího dvě malé děti. Občas je s podivem, že vůbec něco napíšeme.

Žijeme v malém bytě a máme dva kluky devět a dvanáct let a já se jim chci aspoň trochu věnovat, trávit s nimi čas při učení nebo sportu. Píšu tedy po večerech a po nocích. Ukrajuju minuty před spaním nebo víkendová rána. Sám se pokaždé divím, že takovým stylem práce nakonec udolám román. Málo chodím do hospod a kaváren, vynechávám i literární akce ve svém okolí, které bych rád podpořil účastí,

říká Jiří Březina.

Jestli jsme jako autorky a autoři slyšeli o tvůrčích pobytech se stipendiem a vlastním pokojem? Slyšeli. Ale jakmile jednou máte rodinu, není tak lehké hodit si batoh s notebookem na záda a říct „čau za měsíc“. Když Jan Štifter vyhrál ocenění Česká kniha a s tím i měsíční spisovatelský pobyt v Krakově, odjel tam jen na dva týdny, protože si nedovedl představit, že bude měsíc bez rodiny.

S kolegyněmi autorkami a kolegy autory si o českém literárním trhu povídám téměř při každé příležitosti. Shodujeme se na tom, že by nám nejvíc ze všeho pomohlo, kdybychom dostávali férové honoráře za prodané knihy, kdyby pro nás byly přístupnější granty, kdybychom s sebou na literární pobyty mohli brát rodiny, kdyby se o nás starali literární agenti a pomohli nám vyjednávat lepší podmínky, kdyby status umělce byl co k čemu.

Během rozhovorů s Honzou a oběma Jirky zabrousíme na téma spisovatelek, kterým se v současné době na českém literárním trhu daří, jsou čtené, vydobyly si svoji pozici. Ptám se, zda jim vadí, že jsou spisovatelky momentálně viditelnější než spisovatelé. Nevadí, shodnou se. Jsou to muži jedenadvacátého století, dávno přestali rozlišovat mezi „ženským“ a „mužským“ psaním, protože problémy, které v literatuře momentálně jsou, už dávno nemají gender.