Poprvé jsem Goethovu osobnost výrazněji zaznamenal v raných devadesátkách, když jsem jako náctiletý v úžasu louskal Kunderovu Nesmrtelnost, která zrovna vyšla. V nejpoetičtější Kunderově knize, zrozené z nehynoucího gesta na plovárně, se na jednom místě kdesi v posmrtných končinách, jež vydechla romanopiscova frivolní fantazie, setkávají Goethe a Hemingway, aby vedli hovory o literární nesmrtelnosti. Goethe zde vystupuje coby směšná figura, přiznaně a vědomě komická postavička v podivných papučích, se zelenou destičkou nad očima. Kunderova ironie vykreslila záměrnou karikaturu Goethova otisku v obecném povědomí. Tak trochu směšný pan rada – básník, z jehož díla znají všichni jen ony verše o „věčném ženství, které nás někam táhne…“ Ale nakonec je to Goethe, který v románu pronáší ona klíčová slova o posledním soudu a nesmrtelnosti coby blbosti, aby následně, krásný jako samotný Bůh, odešel do totálního nebytí, jež má dle jeho velkého nepřítele Novalise třpytivě modrou barvu, jak nám Kundera připomíná.

Podruhé jsem na Goetha narazil u Nietzscheho, jehož jsem v mladickém věku obsesivně četl pořád dokola. Nietzsche, jehož filosoficko-básnická próza tančila v závratném tempu a jež se vysmívala teutonské těžkopádnosti, o Goethovi v Soumraku model napsal, že není německou, nýbrž evropskou událostí, všestranným géniem nejzazších protikladů (což si Nietzsche zvláště cenil), který v sobě usmířil antické a moderní vědomí. Goethe byl pro Nietzscheho posledním velkým Evropanem, duchovním obrem, v němž evropské vědomí dosáhlo svého vrcholu. Věřil jsem Nietzschemu každé slovo, jak se na mladého básníka oslněného tragickým milovníkem života slušelo. A tak jsem se v těch letech, kdy jsem skoro pořád četl, pokud jsem zrovna nesouložil v křoví se svojí první láskou, pustil s plnou vervou do četby Fausta v překladu Otokara Fischera. Už si vůbec nepamatuju, co se mnou ta hnědá bichle dělala. Myslím, že se mi zamlouvala, ale sotva jsem jí mohl rozumět. V mé začátečnické mysli uvízla jen surreálná čarodějná násobilka a božsky rozverné verše, které čtverák Mefisto pronáší po setkání s Hospodinem:

S tím starým bych byl nerad rozdmýchán
a mile rád ho vídám časem. Vždyť je to rozkošné, když velký pán
tak lidsky ráčí hovořit i s ďasem.

Dodnes je umím zpaměti. Ale opravdové setkání s Goethem to ještě nebylo.

Třetí předběžné setkání s Goethem se událo v poněkud konfrontačním duchu. Prožíval jsem zrovna nejbolestivější roky života, milostné šílenství nasáklé hlubokou depresí. Uvězněný ve vlastní mysli, nemocný bezmocí z rozpadu velké lásky, s otřeseným srdcem vyhledával jsem nejrůznější výrony absurdna. Nejčastěji jsem v té době četl Sylvii Plath, její Ariel, Kierkegaarda a Šestova, jejichž víra tváří v tvář nesmyslnosti osudu mě dojímala, ale téměř osudnou se mi stala až Zweigova kniha Démon zblízka v Mathesiově překladu.

Pojednávala příběh tří německých básníků, štvaných jejich démonem za hranice příčetnosti. Hölderlin, Heinrich von Kleist a Friedrich Nietzsche byli pro Zweiga třemi prokletými vidoucími, kteří pohlédli zpříma do propasti, každý po svém, aby se roztříštili na kusy jako porcelánová panenka. Z těch tří mě tentokrát nejvíc dojímal Kleist, snad proto, že jsem se ten rok vážně zabýval myšlenkou na sebevraždu. Kleistův dopis na rozloučenou jsem znovu a znovu četl jako posedlý. Ta klidná a povznesená radost před smrtí na moji rozdrásanou duši působila jako narkotický balzám. „Démon ho už neštve, démon ho už doštval,“ psal o něm Zweig a já si to hypnoticky opakoval… I teď, po těch letech, cítím zvláštní pohnutí, když si na ty děsivé a současně zvráceně krásné okamžiky s Zweigovou knihou vzpomenu.

Jak s tím ale souvisí Goethe? Pro Zweiga byl Goethe dokonalým protikladem oněch tří tragických géniů, tím, kdo démonické v sobě dokonale ovládl, a stal se tak pánem svého osudu, mistrem harmonie – v životě i umění. Ale přes všechnu povinnou úctu byl Goethe pro Zweiga kapitalistou literatury, úlisným Olympanem, sběratelem dovedností i hodností, jehož oslnivá zář kontrastuje s neméně oslnivou temnotou a autentickou krásou tří vyvolených zatracenců, kterým dával Zweig přednost. Jak já Goetha tenkrát nenáviděl! Surově!

Jenže jsem se nezabil. Přešel jsem po vnitřním laně propast a dospěl šťastně na břeh života. Ten přechod ze smrti do života zachycuje moje báseň „Korida“, k jejímuž názvu mě inspiroval Picasso. I dnes ony frenetické letní měsíce, kdy jsem se rozhodl žít, a nikoli umřít, považuju za čirý dar z nebes – za božskou milost. Extatický závěr mé básně, který ze mě vyšlehl (většina básně v kontrastu se závěrem vznikala velmi dlouho), je modlitbou života, který zvolil sám sebe. To léto jsem se rozhodl žít a od té doby jsem už nikdy svého rozhodnutí nelitoval. V opojení jsem odvrhl Zweigovu nebezpečně krásnou knihu (dodnes nevím, kde ji mám) a snad trochu najust jsem se znovu začetl do Goetha. A tentokrát jsem se zamiloval. Zamiloval jsem se do něj pro ten život, který se rozhodl žít. Goethe ostatně v mládí spáchal Utrpení mladého Werthera a lákání sirén důvěrně znal, nevyslyšel ho a stal se synonymem milovníka života. To mi stačilo!

Zelený Goethe

Po tomto bodu obratu jsem Goetha začal objevovat jako myslitele, coby praktického filosofa přírody. Četl jsem jeho eseje a zápisky o přírodě, tentokrát ve slovenském překladu. Měl jsem to štěstí, že jsem v té době překládal knihu amerického hermetika a křesťanského mystika Christophera Bamforda Nekončící stezky Sofie: o vášnivém hledání moudrosti na Západě a sborník Zelený hermetismus, který Bamford sestavil spolu s anarchistickým filosofem, slavným autorem konceptu dočasné autonomní zóny a svérázným hermetikem Peterem Lambornem Wilsonem, známým pod jménem Hakim Bey. Tito dva milovníci romantismu, hledači ztraceného vlákna celistvého poznání, neoddělujícího přírodu a spiritualitu, umění a vědu, mě naučili číst a poznávat Goetha v zelenkavém světle vzkříšené přírody.

Goethe-botanik, Goethe-anatom, Goethe-mineralog, Goethe-optik a Goethe-meteorolog – to vše jsou komponenty Goetha básníka-filosofa, který si vášnivě nepřál, „aby byla práva přírody pošlapána“. A tak se vzepře Kantovu dualismu, Heglově dialektice i Newtonovu mechanickému vesmíru; barvy jsou pro něj rány světla a sama příroda básní. V roce 1811 napíše: „Můj způsob chápání věcí, čistě pociťovaný, hluboce ve mně zakořeněný, vrozený mi a takříkajíc každodenně procvičovaný, mě naučil spatřovat nevyhnutelně Boha v přírodě a přírodu v Bohu, a to v takovém rozsahu, že tento světonázor utvořil základ mé existence.“ Pod osvícenským pláštíkem se ukrývá celistvé vidění světa, založené vlastně na panteistické zbožnosti. V mládí se ostatně Goethe pohyboval v pietistických kruzích, v nichž se četl Paracelsus a diskutovalo o alchymii. Z těchto let si uchoval smysl pro celistvost a posvátnost přírody, i když sladkobolný pietismus mu byl v posledku cizí.

Především ale odmítl dualitu mezi lidským poznáním a přírodou. Umění a příroda pro něj nejsou nikdy odděleny, řídí se stejnými zákony a jsou v podstatě božské. Tuto jednotu hlásá i ve své slavné didaktické básni „Příroda a umění“. Proto jeho přírodovědecká metoda zásadně odmítá oddělovat pozorovatele od pozorovaného, hlavním přístrojem básnické přírodovědy je člověk sám. Sotva může něco být ve větším kontrastu s novověkou vědou. Jednotu pozorovatele a pozorovaného bude postulovat až kvantová fyzika. I proto musel být Goethe coby vědec a filosof odvržen. Jeho „přírodověda“ mu byla tolerována, protože byl velkým básníkem a spisovatelem. A přece právě v ní se ukrývá jeden z klíčů k celku jeho díla a života.

Při jedné půtce se Schillerem mu po výkladu metamorfózy rostlin načrtne pra-rostlinu, ale Schiller se mu vysměje a řekne, že to není žádná empirická zkušenost, nýbrž idea. Na což Goethe se zlostnou ironií odpoví: „To je skvělé, že mám ideje, aniž bych o tom věděl, a můžu je vidět na vlastní oči.“ Tu historku miluju. Je třeba ji ale doplnit ještě jedním Goethovým zápiskem: „Zatímco jsem se procházel ve veřejných zahradách Palerma, zjevilo se mi v záblesku, že v orgánu rostliny, který máme ve zvyku nazývat listem, tkví skutečný Proteus, jenž se může ve všech vegetačních formách skrýt či odhalit.“  Archetypální rostlina je současně ideou i vjemem. Toto fenomenologické poznání Goethe pochopitelně zpracuje i básnicky. V básni „Metamorfóza rostlin“ nám svoji metodu vykládá ve verších:

Pozoruj, kterak vzniká, jak tvoří se zvolna rostlina, po stupních vedena jsouc, vyrůstá v květy a plod.
Ze semene se vyvíjí dál, když ze svého ticha země úrodný klín k životu je pustí ven,
aby je dráždilo světlo, svit svatý, jenž věčně se chvěje; nejútlejší to tvor, z něhož pak vyklíčí list.
Prostá dřímala v semeni síla a budoucí obraz uzavřen v sobě tam tkvěl, skloněn a pod slupkou skryt,
kořen a klíček i list, ještě bezbarvý, zformován zpola; zrnko, jež suché je sic, život však drží si přec,
vytryskne, derouc se vzhůru, když mírné je prostoupilo vlhko a už se pozvedá ven z noci, v níž vězelo dřív.

(Přel. Jan Kamenář) 

Goethova věda je básnická a jeho poezie místy vědecká. Christopher Bamford ji ovšem pokládá také za hermetickou vědu, jakousi moderní alchymii, která tak jako věda dávných hermetiků hledá a nalézá „jedno ve všem“. „Ale co byla pro Goetha příroda?“ ptá se Bamford a tajemně odpovídá: „Slyšeli jsme ho o ní mluvit ‚vědecky‘ a ‚filosoficky‘, ale cosi jsme postrádali, další Goethův rozměr: das Ewig-Weibliche, věčné ženství. Mladý Goethe píše přírodní a milostné básně, starý Goethe uzavírá Fausta, na němž pracoval patnáct let, mezi kamenitými horskými roklemi v ,posvátné svatyni lásky‘. Celek je ,vzýván jako čistá říše lásky… nesmrtelné podstaty lásky‘.“ Zdá se, že enigmatické verše na konci Fausta, kterým se posmíval Kunderův Hemingway, musí být čteny a vykládány hermeticky, pak dávají smysl. Z přírody se zde stává bohyně Natura, jejímž věčně zeleným paprskům se klaněli ortodoxní teologové svatoviktorské školy i heterodoxní hermetici renesanční epochy. Jiným jménem této bohyně je Sofia – Moudrost. Ona je věčné ženství. Příroda ve svém pra-stavu. „Neviditelná země, vzkříšená v nás,“ jak napsal jiný Goethův dědic – Rilke.

Na impulsy Goethovy filosofie přírody navázal Rudolf Steiner, jehož antroposofie je jakýmsi esoterním výhonkem jeho vize. Racionalistický Goethe, který své mystické sklony spíše krotil, by se možná Steinerova rozbujelého esoterismu zalekl. Ale některé Steinerovy vhledy, zvláště v jeho pozdním díle, jsou ryze goethovské. Například onen nádherný výtrysk z knihy Člověk a vesmírné slovo:

Hleď rostlina!
Ona je Zemí spoutaný motýl.
Hleď, motýl!
On je kosmem
osvobozená rostlina.

Ve dvacátém století se Goethovu pohledu na přírodu dostalo ocenění ze strany některých alternativních biologů a filosofů přírody, kteří přehodnotili darwinismus. Z jeho neortodoxní vědy vycházel například Adolf Portmann a v nedávné době také estonská škola biosémiotiky biologa Kaleviho Kulla. Goethovým dědicem je i můj milovaný mystický biolog Andreas Weber, orfický filosof přírody, jenž pokládá básnický jazyk za nejpřesnější pro evokování organického života a svá pojednání o biologickém životě píše poetickým jazykem. V našich temných časech, sužovaných vymíráním druhů i klimatickými změnami, je Goethova vize ještě aktuálnější a ze současné poetické ekologie a hlubinné biologie by se jistě radoval.

Goethe súfijský 

Svoji knihu Západo-východní zrcadla jsem Goethovi věnoval coby „největšímu dědici renesance a prvnímu evropskému muslimovi“. Ta dedikace byla pochopitelně provokací, neboť Goethe se muslimem nikdy nestal. Islám ale obdivoval a jeho kultura mu učarovala. Moje sbírka, v níž se setkává renesance a súfismus, je poctou Goethovi, zvláště jeho Západovýchodnímu dívánu. Goethe, náš „poslední velký Evropan“, měl příznivý vztah k islámu, už to stojí za promýšlení. Připomeňme si, že v době, kdy jsem knihu psal, běsnila migrační krize a Evropou se proháněli primitivní duchové islamofobie. Na příkladu Goetha lze dobře vidět, že „obhájci tradičních evropských hodnot“ o skutečné evropské kultuře mnoho nevědí.

Goetha na islámu fascinovala jeho jednota a čistota duchovního výrazu. Korán, zapsaný ve verších, ho pak okouzloval svým uhrančivým rytmem a obrazným bohatstvím, jeho pozdní básnické dílo jím bylo rozhodně inspirováno. I myšlenka odevzdání se Jednotě mu byla blízká. Goethovi se vedle dobového křesťanství musel islám jevit jako životnější varianta monoteismu, méně puritánská a více otevřená poznání. Jak je to možné? Je třeba si uvědomit, že striktní wahhábismus byl v té době ještě v plenkách, většinový islám jeho doby byl dnešnímu fundamentalismu na hony vzdálen. Ale Goethe, a i v tom mě zásadně ovlivnil, četl islám především optikou súfismu, islámské mystiky. V jeho době byly poprvé přeloženi perští mystičtí básníci Háfiz a Rúmí. A právě Háfiz se stane hlavním průvodcem Goethova oslavného setkání Orientu a Okcidentu.

Háfiz, vlastním jménem Ḫᾱǧeh Šams ad-Dīn Muḥammad Ḥāfeẓ-e Šīrāzī, středověký básník, jehož poezie je plná dvojsmyslné erotické a pijácké symboliky, která vyjadřuje súfijskou ideu jednoty bytí, tedy jednoty mezi erotickou a mystickou láskou. U Háfize jsou tyto motivy otevřeně bisexuální a také v Goethově dívánu najdeme jemné náznaky homoerotiky, jakkoli oproti perskému vzoru evropsky cudné. Poznamenejme, že tento velký svůdce žen byl jedním z prvních novověkých Evropanů, kteří se stejnopohlavní lásky veřejně zastali. A jakkoli se o Goethově bisexuální zkušenosti spíše spekuluje, jeho otevřenost na tomto poli je zázračná. Goetha k tomuto postoji pochopitelně vedla vedle objevu Háfizovy osobnosti láska k antické kultuře a přátelství s oddaným Eckermannem.

Goethovy erotické eskapády ve své době fascinovaly Německo. I v Kunderově Nesmrtelnosti vedle onoho zásvětního motivu nalezneme příběh jedné z jeho posledních romancí. A ačkoli Goethe zůstával po většinu života ve šťastném svazku s Christiane Vulpiusovou, o jeho postranních avantýrách si šeptaly všechny salony v Evropě. Goethova tryskající tvořivost měla pochopitelně kořeny v jeho silné erotické nátuře. Západovýchodní díván ovšem ukazuje, že Goethova erotická senzibilita má i svůj zřetelně mystický pól. Stejně jako Háfiz, Rúmí, Ibn Arabí a další súfijští mistři, i Goethe pokládá lásku za nedělitelnou. V jedné z nejkrásnějších básní dívánu o tom hovoří s rafinovanou prostotou, která je pro jeho tvorbu příznačná:

Ginkgo biloba

Strom, jenž z východních je krajů,
přesazen byl na můj sad;
chceš, ó zasvěcenko tajů,
symbol jeho listů znát?  

Hleď: zde jedno živé bytí
ve dvé rozpolceno tu?
Bytostí zda dvé tu zříti,
jak se spjaly v jednotu?  

Otázka má mě tísní,
mé též rozřešení vem:
Cožs to nevyčetla z mých písní?
Dvojmý, a přec jeden jsem!

(Přel. Otokar Fischer)

Právě jednota smyslového a duchovního je nejvýraznějším znakem Goethova vztahu ke skutečnosti. A jeho erotický mysticismus, rozvíjející súfijské motivy, mě celoživotně poznamenal, jakkoli mě rozvíjení tohoto impulsu nakonec zavedlo až do tantrické Indie, jejíhož duchovního klimatu se Goethe podobně jako Shakespearova díla až pověrčivě obával.

* * *

Tento text píšu na konci dubna. Letošní jaro je opojné. Miluju mladou zeleň, její světelnost a svěžest. Goethe pokládal zelenou za nejslunečnější barvu a já si tento jeho vhled vždy v dubnu připomínám, když se dívám, jak slunce prosvítá stromovím. Můj Goethe je zeleným sluncem. Jeho poslední údajný výrok před smrtí také hovoří o světle. Jistě, v jeho díle, především ve Faustovi a Wertherovi, se objevují i temnoty, tak velkému pozorovateli života nemohly zůstat skryty. Ale Werther pro mě náleží minulosti a jeho Faust protentokrát zůstává otevřenou knihou budoucnosti…