Sára ZeithammerováSvatá

Sudetská Bernadetta? Spíš ne

Reflektuje Jan M. Heller

Jestliže jsme na začátku pojmenovali dvojí vykročení z rámce historického „čtiva“, můžeme se snad nyní odvážit formulovat, v čem spočívá síla a originalita historické prózy „podle Zeithammerové“. Je to právě pohyb na pomezí genderové dekonstrukce dějin (dokonce přímo pramenů – připomeňme si, že stále čteme uměleckou prózu, avšak dalece inspirovanou skutečnými událostmi), románu víry a epistemologického gesta znejištění.

Recenze a reflexe – Dvakrát
Z čísla 18/2025

Historická – nebo pseudohistorická, jak říkají někteří kritici – próza je v posledních letech produktivní a snad i privilegovaný žánr. Do této linie přidává svou druhou prozaickou knihu prozaička a scenáristka Sára Zeithammerová (1997) a pod názvem Svatá nabízí příběh, který vychází z jedné dějinné události – mariánského zjevení, k němuž údajně došlo v předminulém století na Broumovsku. K tomu ovšem přidává dvě další perspektivy, které její knize dodávají přesah, díky němuž překračuje hranice žánrové literatury, historického „čtiva“, kterého se v této zemi vyprodukuje také požehnaně. Je to méně výrazná perspektiva hermeneutická, hrající si se zpochybňováním toho, co se na stránkách knihy děje, a pak ta výraznější, řekněme feministicko-sociografická, stavějící do popředí hrdinku. Obě jsou znejišťující. Každá jinak.

Zastavme se nejprve u té druhé. Mariánské zjevení u kapličky v lesích prožívá dospívající dívka jménem Kristina Raisová, vypravěčkou je však její matka, ovdovělá hostinská Aloisie. To z jejího pohledu prožíváme to, v čem jedni spatřují zásah Boží moci do stvořeného řádu (tak zhruba zní teologická definice zázraku), kdežto jiní jednoduše podvod a Kristinu považují za falešnou, tedy rouhačskou světici. Postava Aloisie ztělesňuje ještě jiný druh dilematu: když se zpráva o zázraku rozkřikne a do městečka začnou proudit davy zbožných poutníků, velice rychle se zorientuje, vždyť kdo jiný by mohl ze situace těžit než hostinská. A obsazenými lůžky v pokojích a prodaným jídlem, pivem a kořalkou to nekončí, protože se objeví například jistý pan Pavlovský, který zase podniká v oboru svatých obrázků a podobných devocionálií, a není poslední, kdo Aloisii nabídne obchod.

My pak brzy pochopíme, že znejistění nad Aloisiinou postavou spočívá v otázce, zda je to vypočítavá a tvrdá sebestředná obchodnice, nebojící se vydělávat buď na vlastní dceři, nebo na lidské zbožnosti (což by v dobové senzibilitě zřejmě představovalo o dost vážnější prohřešek), či zda pouze využila nečekaného rozšíření manévrovacího prostoru, které jí v podobě participace na poutnickém byznyse přinesla náhoda; jakožto vdova, za kterou nestojí muž, má v patriarchálním uspořádání 19. století tento prostor výrazně omezený.

Skutečně, jednou z nejvýznamnějších rovin recenzovaného díla je možnost nahlédnout do sféry, jíž se zabývají historiografické disciplíny jako feministicky orientovaná mikrohistorie, orální historie a historická antropologie: do sféry sociálního postavení ženy, již bychom dnes zařadili do střední třídy – samostatně hospodařící podnikatelky, která nicméně z různých důvodů čelí z dnešního pohledu absurdním omezením, ať společenským, nebo ekonomickým. Zde je ještě také třeba učinit zmínku o třetí hlavní ženské postavě, jíž je Anežka, Aloisiina schovanka, která se za střechu nad hlavou zpočátku odvděčuje prací v hostinci, než se vydá na vlastní životní dráhu, jež se ještě několikrát protne s tou Kristininou. Protne tak, že autorka ponechává pootevřené dveře pro možnou queer interpretaci; i to napovídá, že Sára Zeithammerová chce upozornit na způsob kladení otázek nad historickou látkou, jímž je její reinterpretace v jiném než tradičním, chceme-li „mužském“ klíči.

Vložení hlavního vypravěčského partu do úst Kristininy matky umožňuje autorce rozvíjet i druhou perspektivu, kterou jsme zkusmo nazvali hermeneutickou. Kniha totiž začíná položením otázky, která má v danou chvíli pro matku i dceru ten nejzazší existenciální dopad: Opravdu jsi ji viděla? A co z toho vyplývá pro důvěru mezi matkou a dcerou, ba dokonce pro pevnost jejich představ o světě, o loajalitě, o vině a trestu? Ano, je to vlastně tatáž otázka, kterou si kladou místní obyvatelé, církevní představitelé i vykonavatelé světské moci, stejně jako tisícové zástupy poutníků. A odpovědi na ni jsou – nepřekvapivě – různé, což se u hlavních postav projevuje ve zdařile budovaném chaosu v jejich hlavách, což je protimluv jen zdánlivě. Tento chaos navíc podléhá vývojové dynamice  a to je to druhé znejištění. Mimochodem, v jeho silovém poli se takto ocitá i titul knihy.

Je tedy zřejmé, že vedle postav jsou dalšími důležitými nástroji autorčina gesta kompozice a časové členění. Předřazení scény Kristininy popravy (tolik snad lze prozradit) a matčina zoufalého tázání vlastnímu, již víceméně lineárně vyprávěnému příběhu má efekt flashforwardu, budování napětí a zároveň nastavení předporozumění, s nímž bude čtenář události zpětně rekonstruovat. Jako milníky mu v tom pomohou letopočty, jimiž jsou uvedeny jednotlivé větší celky. Mezi silné stránky románu patří také uvěřitelnost reálií, které jsme se také už letmo dotkli; poučené zpracování Aloisiiny socioekonomické situace se pochopitelně přelévá i do dějin každodennosti – dozvídáme se tak i o detailech, jako je režim dne, jídlo, oblečení, pracovní návyky, ale i o tom, jak byly v této každodennosti zcela samozřejmě přítomny určité, dnes již těžko přijatelné druhy násilí.

Oddělením této relativní, quasi-realistické dějové kompaktnosti od otevřenosti díla, nejistoty a zpochybňování samotné naší schopnosti nacházet pevné body mezi vírou a interpretací, klást otázky a hledat na ně odpovědi, sympatizovat s postavami a vcítit se do nich, ze Svaté činí mnohem víc než (pseudo?)historický román i než variování mariánského tématu, nějakou Píseň o Bernadettě pro naše Sudety – třebaže na Werfelovo dílo se v něm několikrát explicitně odkazuje.

Jestliže jsme na začátku pojmenovali dvojí vykročení z rámce historického „čtiva“, můžeme se snad nyní odvážit formulovat, v čem spočívá síla a originalita historické prózy „podle Zeithammerové“. Je to právě pohyb na pomezí genderové dekonstrukce dějin (dokonce přímo pramenů – připomeňme si, že stále čteme uměleckou prózu, avšak dalece inspirovanou skutečnými událostmi), románu víry a epistemologického gesta znejištění. Toto není ani stokrát ve vlastním nálevu vymáchaný malý člověk stojící proti velkým dějinám, ani moralistní kýč s jakýmkoli hodnotícím znaménkem, ale znepokojivě životná intimní a lokální studie o zbožnosti, vině, loajalitě a emancipaci. Domnívám se, že autorským záměrem nebylo vybízet k symbolické interpretaci mariánského zázraku, kolem kterého se děj točí, a bylo by násilné se o to pokoušet. Takhle to úplně stačí.

Chviličku.
Načítá se.
  • Jan M. Heller

    (1977, Hradec Králové), vystudoval bohemistiku a komparatistiku na FF UK a evangelickou teologii na ETF UK, postgraduálně antropologii na FHS UK. Působí jako editor na iLiteratura.cz a ředitel Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze. ...
    Profil
  • Sára Zeithammerová

    (1997) je scenáristka a spisovatelka. Narodila se ve Spojených státech amerických, většinu života strávila v Praze. Je autorkou scénáře minisérie Pět let (2022), za který byla nominována na Českého lva a Cenu české ...
    Profil

Souvisí

  • Sára ZeithammerováSvatá

    Povedený román o nejisté světici

    Reflektuje Erik Gilk

    Většinou nekončím pateticky, ale tentokrát si to neodpustím: jsem přesvědčen, že jsme svědky zrodu další velké prozaičky naší doby, a to bez ohledu na udílení literárních cen.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 18/2025
  • Rozhovor s Ljubou Arnautović

    Naši rodiče chtěli mlčením chránit další generace

    Ptá se Jan M. Heller

    Knihy zůstanou a kavárny také. Udrží je literáti a umělci, profesoři a studenti. Velmi ráda píšu v kavárnách. Ne každý to dokáže, protože je tu relativně hlučno, ale já mám zkušenost, že jakmile začnu, po pěti minutách už nic neslyším a nevidím a můžu se úplně ponořit do psaní.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 17/2025
  • Orhan PamukMorové noci

    Minger: mor, moc a manifest

    Reflektuje Jan M. Heller

    Camusův mor v Oranu je zase existenciální zkouška – odhaluje charakter lidí, kteří čelí absurdnímu zlu, jež nedává smysl. Jeho doktor Rieux nachází ve vytrvalosti a pomoci druhým svůj etický postoj. Mor na Pamukově Mingeru odhaluje nikoli charakter jednotlivců, ale vnitřní nekonzistenci společnosti jako celku; nejde mu o absurditu, ale o sociální, politický a historický chaos a jeho historickou podmíněnost.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 16/2025
  • Rozhovor s Marií Iljašenko

    Živý terč je básnická metafora

    Ptá se Jan M. Heller

    Myslím, že jsem spíš ten pozorovatel, takový, který se snaží zůstat pokorným pozorovatelem. Když něco vypozoruje, má radost, ale také ví, že se může stát, že nevypozoruje nic, protože příroda má svoje rytmy a zvířata mají svůj život, takže se klidně může stát, že zrovna nic neuvidíš. Příroda nemá žádnou povinnost se nám ukazovat.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 15/2025
  • Marie IljašenkoZvířata přicházejí do města

    Nevíme, kam míří

    Reflektuje Jan M. Heller

    Ne že by si Marie Iljašenko libovala v pestrobarevném vršení a kombinování disparátních obrazů, to by její přece jen poklidné, intimní lyrice nebylo vlastní. Něco podstatného z toho však můžeme odvodit: tak jako při četbě volně přecházíme mezi světy, jak jsem se pokusil popsat, i pozice lyrické mluvčí se rozšiřuje na celé básnické universum.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 15/2025