Constance Debré (1972) se v posledních letech stala nepřehlédnutelnou postavou francouzské literární scény. Její cesta k psaní ale rozhodně nebyla přímočará. Vyrůstala v konzervativním prostředí s vysokým společenským postavením: pochází z vlivné politické rodiny (jejím dědečkem byl Michel Debré, první premiér páté republiky) a dlouho působila jako advokátka u pařížského soudu. V roce 2016 radikálně změnila život: zanechala právničiny, opustila manžela, přiznala se k homosexualitě, začala žít minimalisticky a věnovat se výhradně psaní.
V předchozím románu Play Boy (2018) tematizovala coming out a sexualitu, v knize Nom (2022) pak mapovala ztrátu domova i identity. Prostřední díl této volné trilogie, Love Me Tender (2020), vypráví o ženské autonomii, psaní a nepřizpůsobivosti. Název sice odkazuje k romantické baladě Elvise Presleyho, vyznívá však téměř sarkasticky. Debré v textu opakovaně ukazuje, že láska, ať už mateřská, partnerská, nebo ta k sobě samé, nemusí být ani něžná, ani jednoznačně zachraňující. V jejím případě spíš než sentiment přináší neklid, zmatek a bolest.
Love Me Tender nabízí především příběh radikální proměny: protagonistka stejně jako autorka opouští manžela, syna, prestižní kariéru i pohodlný život vyšší střední třídy. V něčem tato změna připomíná popis existenciálního procitnutí, ale zatímco anotace slibuje radikalitu, výsledek působí v mnoha ohledech méně výjimečně. Odejít od rodiny, zanechat kariéry, změnit sexualitu nebo pohlížet na mateřství jinak než jako na doživotní oběť je dnes sice stále společensky problematizováno, rozhodně to však už není něco nevídaného. Výstižně to ilustruje věta:
Když se člověk dá na homosexualitu, získá tím klidně deset let. To ví každý. Efekt Doriana Graye je zaručený.
s. 40
Tento ironický komentář naráží na společenské vnímání menšinové sexuální orientace a obavy spojené s věkem a vzhledem.
Hlavním tématem tak není rozvrat rodiny, ale jednak snaha žít mimo tradiční představy o spořádanosti, jednak vztah k synovi, k němuž se hlavní postava pokouší znovu najít cestu, jinou, než jaká byla ta dosavadní. Debré zachycuje své rozhodnutí bez sebemrskačství. Připouští, že odchod z „maloměšťácké“ existence byl možná více projevem touhy po seberealizaci než hrdinským činem. Kniha se tak stává spíše nekompromisní obhajobou práva na osobní volbu než politickým gestem. Potřeba sebevyjádření může někdy být tak silná, že vede k autodestrukci.
Radikálnější je způsob, jakým o tom všem Debré píše. Její styl je úsporný, místy až chladně odsekávaný, něčím připomíná úřední spis nebo rozsudek. S tím kontrastují syrové pasáže o mateřství, intimitě a samotě. Autorka se záměrně vyhýbá veškeré snaze působit sympaticky: milenky označuje písmeny, někdy je popisuje až s přezíravostí. Právě tato nelítostná upřímnost je však na celé knize paradoxně nejpřitažlivější. Love Me Tender se nesnaží zavděčit čtenáři, ale nabízí něco, co v současné literatuře, včetně té s queer tematikou, často chybí: ostrý individualismus, který se nevymlouvá na identitu ani traumata, ale prostě je.
Debré zachycuje absurditu francouzského soudního systému, v němž může homosexualita, četba autorů jako je Bataille nebo samotné psaní knih sloužit coby důkaz údajné psychické nevyrovnanosti. Jeden z psychiatrických posudků v rozvodovém řízení dokonce interpretuje její životní styl jako ohrožující dítě, přičemž lesbické touhy hlavní postavy přímo patologizuje. Román tak získává další rozměr: stává se výrazem osobního boje za právo být „nepřijatelná“, a přesto zůstat součástí společnosti, stejně jako intimním portrétem vztahu vypravěčky k synu Paulovi, který chodí na základní školu. Sledujeme jeho ztrátu a postupné smiřování se s novou realitou v dramatických kulisách soudního sporu o střídavou péči. Odchod tedy logicky vyústil v distanc od dítěte a tato ztráta se pro vypravěčku stane výzvou k novému vnímání blízkosti a mateřské lásky, která se nemusí řídit tradičními představami.
Přestože se Love Me Tender formálně označuje za fikci, je zřejmé, že jde především o literární deník. Autobiografický rozměr knihy je nesporný a Debré jej nijak neskrývá. Svou vypravěčku sice představuje jako anonymní hrdinku, ale realita textu ji brzy prozrazuje: na s. 53 ji uklízečka osloví: „To jste hodná, paní Constance.“ Tento detail je dobrou ilustrací toho, jak autobiografické prvky přirozeně pronikají do fikce a zpochybňují hranice mezi literaturou a reálnou identitou, zvlášť ve chvílích, kdy literárnost ustupuje a zůstávají otázky: co je vlastně mateřství, když ho společnost připouští jen v jediné podobě? Jak má vypadat „správná“ žena, pokud není ani matka, ani partnerka, ani produktivní občanka?
Ačkoli protagonistka čelí tlaku, odsudkům i homofobním útokům, projevuje neuvěřitelnou sílu. Její vyprávění není pasivní lamentací, nýbrž aktivním hledáním vlastní cesty včetně způsobu, jak zůstat matkou i mimo zavedené zvyklosti a očekávání. Právě tato transformace činí z Love Me Tender nejen sociální výpověď, ale i hlubokou literární meditaci o tom, jak znovu najít a uchovat lásku.
Kniha Constance Debré nepředstavuje pouhou osobní zpověď ženy, která se vydala na cestu svobody a sebeurčení. Je také ostrou kritikou společenských a právních mechanismů, jež mohou vyřadit a znevýhodnit ty, kteří žijí mimo tradiční normy sexuality a genderu. V českém kontextu, kde jsou otázky LGBTQ+ práv, rodičovství a rodinných vazeb dosud často zatíženy předsudky a konzervativními bludy, může Love Me Tender nabídnout neobvyklý vhled do bolestivých konfliktů mezi jednotlivcem a společností. Debré se svou upřímností a nekompromisností trvá na tom, že svoboda volby a autenticita nejsou luxusem, ale základním právem.
