O Paolu Giordanovi (1982) píšu ve Tvaru po více než patnácti letech. Tehdy jsem v čísle 6/2010 (s. 22) recenzoval jeho románový debut Osamělost prvočísel (2008, česky 2009), jímž se mladý italský autor okamžitě zapsal mezi nejvýraznější literární objevy své generace. Od té doby vyšly spisovateli čtyři další romány, které stejně jako ten první do češtiny přeložila Alice Flemrová. Ten nejnovější nese název Tasmánie (2022) a hlásí se k současné vlně autofikce. Giordano využívá možností tohoto žánru uměřeně a kultivovaně, bez exhibicionismu, sebevzhlížení či dekadentních póz.

Vypravěč v podstatné části díla prochází obdobím nejistoty. Ta není vždy verbalizovaná, nicméně o to více je prožívána, a to i na pozadí dnů, jež se zdají víceméně šťastné. Přemítá o tom, že se nevyzná sám v sobě a ve svých touhách, což mu ve čtyřiceti letech nepřijde normální. Přestože má manželku a přátele, lidé ho respektují a mají rádi, dočasně se od blízkých i společnosti spíše vnějškově i vnitřně izoluje a svůj způsob života v této etapě nazývá samotářským biorytmem. Dostaví se psychosomatické potíže, zhorší se mu zrak v levém oku a musí podstoupit operaci. K tlaku, který protagonista pociťuje, přispívá i jeho profesní zaměření. Kromě toho, že je beletrista, působí také jako novinář a publicista soustředěný na problematiku klimatické krize a atomové bomby.

Paolo žije s Lorenzou, o devět let starší partnerkou, s níž se postupně odcizuje. Věkový rozdíl, ač v dnešní době ne zcela neobvyklý, zůstává v příběhu zdrojem pochyb a jemného napětí, které odráží i přetrvávající společenské stereotypy. Svou roli hraje i absence dítěte, o něž se pár marně snaží. Lorenza má z předchozího vztahu syna Eugenia, nyní středoškoláka. Vypravěč, sám bez vlastních dětí, si klade otázku, zda jeho vztah k chlapci už nepřerůstá v roli otce. Problematiku otcovství vypravěč pozoruje i u svého přítele Giulia, jenž po rozchodu s Cobalt usiluje, aby si ve vztahu k malému synovi Adrianovi uchoval co nejvíce práv. Cobalt mu to však nijak neulehčuje, a spor se proto dostává až k soudu, kde má sehrát významnou roli Paolovo písemné svědectví.

Kromě privátní a rodinné roviny má román mnohem širší záběr, místy až globální. Dotýká se témat terorismu a environmentálních problémů od klimatické krize a globálního oteplování po úbytek živočišných druhů a také tragických událostí spojených s atomovým bombardováním Hirošimy a Nagasaki. Giordano působivě připomíná několik děsivých teroristických útoků v evropských metropolích a tohle vědomí mu zabraňuje cítit se ve velkoměstském prostoru nebo na rockovém koncertu naprosto bezstarostně. Tyto vtíravé pocity blízkého nebezpečí nejsou v kontextu hrůzných událostí nijak ojedinělé; po tom všem, co už se odehrálo, se nelze divit tomu, že úzkost může způsobit i nečekaný ohňostroj – třeba takový, který je součástí natáčení seriálu. Novelli, vědec a Paolův přítel, hovoří v této souvislosti o mísení reality a sugesce.

Novelli, italský univerzitní pedagog působící v Paříži a znalec oblaků, na vypravěče silně zapůsobí svou pronikavou inteligencí. Jde o excentrika, který ke své osobě a názorům rád přitahuje pozornost. Nebojí se kontroverze, neuznává politickou korektnost, jde mu o fakta v době, kdy podle jeho slov „pravda už nikoho nezajímá“ (s. 236). Na druhé straně jeho snaha imponovat a provokovat i jistá zhrzenost, způsobená neúspěchem v konkurzu na univerzitu v Janově, ho vede ke zjednodušení zkoumané problematiky a následnému nespravedlivému rezultátu v jednom konferenčním příspěvku, na jehož základě je právem označen za šovinistu. Jeho přednáška vyvolá poprask na sociálních sítích a vzbuzuje otázku, zda bude Novelli moci do budoucna pokračovat ve výuce.

Do akademického světa vstupujeme také prostřednictvím samotného vypravěče. Ten vede kurz v Terstu v rámci programu komunikačních studií a reflektuje skutečnost, že se dnes ze studentů stávají klienti, a také jejich křehkost, zde ilustrovanou na příběhu studenta Christiana, plachého a introvertního mladíka, který se zároveň potýká s vážným duševním onemocněním, v románu označeným jako paranoia a schizofrenie, jež u něj vyvolalo suicidální sklony. Osobně mám problém s generalizacemi o údajném zhoršování úrovně studujících a mladé generace obecně, jelikož bývají často zavádějící a falešně moralistické. V recenzovaném textu však nic takového explicitně nezaznívá. Díky plastickému vykreslení jednotlivých situací a schopnosti nahlížet sebe sama jako součást tohoto světa, nikoli situovat se do nadřazené pozice, působí pojednávané aspekty velmi věrohodně a funkčně.

Giordanův román považuji za cenný i tím, jak nenásilně narušuje genderové stereotypy. Muži v něm rozhodně nejsou představeni jako silní, ničím neohrožení jedinci. Vypravěčův otec používá slovo „demaskulinizace“, jímž by bylo možné ze všech postav románu charakterizovat nejlépe Giulia, jehož nadměrná vstřícnost Paola popuzuje: „Nejradši bych s ním zatřásl a zařval na něj, proč do prdele pořád tak ustupuješ? Přestaneš se už konečně za všechno věčně omlouvat? Nechápeš, že ona tě takhle stáhne zaživa z kůže?“ (s. 89) Příkladem výrazné ženské osobnosti je energická novinářka Curzia. Nebojí se vzít iniciativu do vlastních rukou, zároveň si nenechá vnutit nic, co si nepřeje. Nejde daleko pro sarkastické vyjádření a svým bohémstvím představuje protiklad protagonisty, jehož označuje za měšťáka. Při četbě jsem Curziu oceňoval za její nezávislost a pevnou vůli, avšak současně mě občas iritovala svou pózou rebelky a emocionálním exhibicionismem.

Tasmánie akcentuje důležitost správného načasování ve vztazích a odhaluje paradoxy, které ukazují, že partnerskou či rodičovskou problematiku nelze zjednodušit do přehledných pouček, jak ji často prezentují lifestylové magazíny. Vypravěč to sleduje kupříkladu v dopisech slavné fyzičky Marie Curie-Skłodowské, jež se s určitým chladem vůči dcerám vyrovnala prostřednictvím rozhodnutí, že bude jednu z nich

učit algebře a trigonometrii osobně, jako kdyby cit mohl proudit i tudy. Jeden dopis uzavírala slovy, že jí posílá konstrukci elipsy, kterou možná ještě nezná. Výron mateřské něhy zašifrovaný do matematických vzorců
s. 225.

Rozporuplně působí i vzplanutí kněze Karola, Paolova důvěrníka, ke dvaadvacetileté studentce Elise. Přestože je opětované, dívka vztah přerušuje a chodí s někým jiným. Karol je navzdory tomu přesvědčen, že jsou si souzeni a budoucnost je opět spojí, protože jejich dvojice přesahuje „běh času, takže na čekání vůbec nesejde. Výsledek té cesty je daný předem“ (s. 250). Bylo by možné se rozhořčovat nad tím, že se kněz nechová v souladu s pravidly víry, jíž zasvětil svůj život, i nad jeho neochvějnou jistotou ohledně soužití s Elisou, ovšem autorovo senzitivní podání implikuje pochopení pro jistá vybočení z pevného řádu – jsou znakem lidské nedokonalosti, a pokud jsou motivována autentickou láskou, lze je pochopit, i kdybychom s nimi nesouhlasili.

Giordanův román vykresluje svět, v němž jsou hlavní aktéři neustále na cestě, hledají dočasná útočiště a žijí jako moderní nomádi. Někdy je k tomu vedou ryze profesní důvody, jindy touha uniknout před problémy či odpovědností. Dny strávené mimo domov sice přinášejí inspirativní zkušenosti, ale ukazuje se, že samy o sobě nevytvářejí příznivější podmínky pro hledání odpovědí na zásadní otázky soužití s blízkými i se sebou samým. V dnešním světě permanentní nejistoty a ohrožení je těžké najít stabilní a příznivé zázemí. Když Novelli čelí v rozhovoru protagonistovu dotazu, jaké místo by si vybral jako azyl v případě apokalypsy, zmiňuje ostrovní stát, který dal románu název a funguje v něm současně jako metafora posledního bezpečného útočiště:

V Tasmánii. Je to dost na jihu, aby člověk unikl přehnaným teplotám. Má dobré zásoby sladké vody, je v demokratické zemi a nežijí tam žádní predátoři lidí. Není příliš malá, ale je to pořád ostrov, takže je snazší se bránit. Protože bude třeba se bránit, to mi věřte.
s. 111–112

Autofikce italského spisovatele se rozbíhá doširoka, a přesto si uchovává mimořádnou intenzitu. Přirozeně se pohybuje mezi privátní a globální rovinou, které Giordano dokáže mistrně propojovat. Motivy z obou sfér umí propracovat, vrstvit a nechat je navzájem zrcadlit i osvětlovat. Když jsem recenzoval autorovu mimořádnou prvotinu Osamělost prvočísel, zakončil jsem text přáním, aby se autorovi vyhnula pověst tvůrce jediné knihy a aby i v budoucnu přicházel s neméně vynikajícími romány. Tasmánie toto očekávání naplnila vskutku přesvědčivě.