Začalo to ve Varšavě

V říjnu, v podniku na pražských Vinohradech. Říkají tomu klub, ale doopravdy je to výčepna s pódiem, a zrovna dnes hrají rock. Vím to, protože koncert jsem horko těžko spíchla dohromady já.

Kytarista jedné kapely půjčuje kytaru tomu z druhé kapely. V obou kapelách bubnují sourozenci. Znala jsem bráchu, ten se pochlubil, že ségra to od něj pochytila a hraje se spolužáky.

„Tvoje ségra nikdy na nic nehrála.“

„Ta druhá hraje – Didi.“

„Didi je malý dítě!“ kroutím hlavou.

„Didi je už nějakou dobu dospělá, a hraje na bicí.“

Jsem v úžasu, takže jdu pozdravit Didi, že se vlastně známe. Ona si mě nepamatuje, já ji zjevně taky ne. Na druhou stranu je nadšená, že někdo, kdo není v depresi nebo na benzácích, se přátelí s jejím bráchou.

Povídáme si a dostane se kromě pomlouvání bráchy i na básnický spolek jménem Poežije, se kterým Didi vystupuje i fotí (protože když Didi nebubnuje, tak pracuje jako fotografka za pivo). Prý se mám přijít podívat. Párkrát jsem byla na slamu a moc mě to nenadchlo. Přijde mi to jak estráda pro intelektuály, které uráží televize. Od Poežije si tím pádem moc neslibuju, ale nechci jen sedět doma.

 

Zjevení v hlavní knihovně

Didi vypráví, že Poežije se schází jednou do měsíce, nejčastěji v pátek, ne protože by přišlo víc lidí poslouchat, ale objeví se víc básníků. Ze setlistu jich porůznu odpadá mezi několika až půlkou podle toho, jestli zapomenou, mají kocovinu, nebo se jim prostě nechce.

Trefím se zrovna do prvního velkého čtení – v knihovně na Mariánském náměstí, očekává se početná účast. Jsem nervózní, jako bych tam měla sama číst.

Jsem vevnitř deset minut před začátkem. V sále je tlačenka, i když kolem třetiny židlí je pořád neobsazených; hodně lidí stojí v zadních řadách. Někteří vypadají jako rodinní příslušníci mladších básníků. Kolem deseti, dvaceti obyčejných návštěvníků knihovny postupně odloží knížky a jde taky poslouchat, takže do konce první poloviny je sál skoro plný. Básníci se trousí do poslední vteřiny, někdy i před začátkem svého vystoupení.

Vmáčknu se do židle. Z horních ochozů se naklánějí zvědavé tváře. Mám pocit, jako by se někdo díval v jídelně do talíře. Vpředu je nachystané křesílko a mikrofon. V průběhu večera si básníci sedají na křeslo, stojí přilepení na stojanu nebo pochodují zleva doprava a jejich hlas se mi ztrácí a vrací v ozvěnách.

Přichází černovlasý kluk v kvádru. Má auru někoho důležitého a zároveň se potěšeně hihňá. Očima flirtuje s davem, uchopí mikrofon: „Vítejte na dalším setkání spolku Poežije, přeju vám, abyste se bavili, a teď pozvu prvního básníka. Přichází Duch revoluce!“

S ohledem zpátky mě napadá, že Duch si udělal z přepychovosti celé akce prdel, nebo to myslel vážně? Nevím. Před sebou vidím trotla: šátek kolem krku, teatrální gesta, nechutně uhlazený hlas prodavače viagry a aroma přebujelého ega. Čte nějaké ezo o Skibidi Toilet. Modlím se, aby zbytek večera nebyl ve stejném duchu, jinak budu muset utéct oknem.

Naštěstí ostatní básníci jsou střízliví a myslí to vážně. Vystupuje Dandy, Čégo, Tori a dalších asi patnáct lidí včetně Didi – která promptně hodí foťák kámošce do náruče a doslova vylétne před publikum, a ty její básně mají dost podobný náboj jako ona – vyskakují, trpí nezastavitelným proudem myšlenek a všecky se pokouší zodpovědět důležitou otázku: stojí prchavý moment štěstí za to? Je to good shit. – a moderátora, který se jmenuje Ilja, a je to zároveň hnací síla Poežije. To mě překvapuje, já fakt myslela, že je seriózně najatý pořadatelem.

Víte, kdo byl Ezekiel? To byl prorok, kterej viděl sestupovat anděly z nebes.

Ilja stojí někde mezi učitelem historie a štamgastem u stolu. Nejsem si jistá, jestli si dělá srandu, nebo nás zkouší. Anděly prý kolem sebe viděl i William Blake, ale ten už se do bible nedostal. Iljův Ezekiel je někde mezi dehydratační psychózou, pohanskou pověrčivostí a snem androida. Je to trochu jako poetická verze Dänikenových teorií o UFO. Ta báseň se mi vpálí do mozku a o tomto spolku chci odteď vědět víc.

 

Poprask v Hybernské

Je půlka ledna, tramvaj se přituhlým přítmím kodrcá centrem na Masaryčku. Poežije vystupuje v Hybárně – kampus Hybernská není žádný bar na rohu ulic „zhasni“ a „vyfič“. Je to velký multifunkční prostor, kde můžete slyšet mluvit výměnné studenty z Japonska, zanícené fotografy o kompozici nebo queer lidi o zahraniční politice (a zároveň nerozumět ničemu z toho).

Přicházím před začátkem druhé půlky. Vidím Dandyho na baru. „Známej obličej!“ zavyje Pavlovova doga ve mně. „Čus, hele, bude se ještě číst? Bude pak open mic?“

„Chceš číst? No jasně, je to naprosto free pro všecky,“ zubí se Dandy. Je to fajn týpek. Působí na mě děsně nonšalantně, jako opravdový Dude, bez tepláků. Jako lev salonů, kdyby salon byla rychta a lev měl tepovou frekvenci tři sta na sto.

Čte se ve sklepě. Je to tu zadýchané. Bečky piva krvácí pod tlakem, lidi z publika pendlují a snaží se držet hladinku.

Čeho si všímám, a později si to potvrzuju, je, že čím víc se večer vyvíjí, tím větší blbost je číst závažná témata. Nejjistější je posadit se někam do první poloviny. Ve druhé riskujete, že publikum už bude koukat napůl vodnatýma očima a potlesk bude vlažný a možná trochu zmatený. Naštěstí Ilja dává pořadí všem účastníkům předem ke schválení. Kdo si nese filosofické lajny a čte poslední, ten si za to může sám.

Dřepím v přítmí sálu, čekám na svůj moment – chci číst taky, cedím pivo přes zuby a lámu si hlavu, co bych sakra měla číst, aby to mělo dopad. Pak ten moment přijde, a od příště už jsem součástí lineupu – skupina je vážně otevřená, ráda vítá nové tváře a verše oceňuje. Cítím se v dobré společnosti.

Afterparty pokračuje v Hybárně, než se básníci před zavíračkou rozprsknou do všech stran a Praha po nich zase ztichne.

 

Natřu si česnek stroužkem chleba

Řeší se únorové čtení. Duch revoluce u toho zve na soukromý sedánek doma. Kapacita: do naplnění stavu. Budou se číst verše a diskutovat Hegel. Moje nejlepší průprava v hegelajnech je dvouhodinové YouTube video, u kterého jsem si dělala nehty a půl hodiny spala, takže se ani nenamáhám. Někdy mě děsí, jak tito lidé tak plynule přecházejí ze shitpostingu do diskuse o komunálním soužití, o morálce a o tom, jaká nová nootropika jsou legální v Česku. Přijdu si jako batole.

Na čtení jdu pozdě, ale netřeba zoufat – pozdě chodí půlka lidí. Notorici pak za trest dostávají druhou půlku večera, takže se celou dobu klepou, kdy půjdou na řadu. Po mně jde Duch. „Je Valentýn, takže jako obvykle vás zasypu hromadou milostnejch básniček,“ a že umí ty básně psát hezké a dojemné, ne jenom pitomé, to zjišťuju až teď: verše jsou plné něhy a pocitu ztráty. Má měkký, smířlivý přednes. A pak zase čte ten svůj podělaný Skibidi hit, aby nám to nebylo líto.

Následuje Havran a uvozuje anglicky psanou báseň mottem „I crave the certainty of steel“, známému ze světa válečné hry Warhammer 40,000. Sám se robotizace lidí, jak to nazývá, děsí, ale chce vědět, jak to vnímají ostatní – třeba pro Ilju jsou limity kladené na lidské tělo před narozením víc medicínskou překážkou než jenom ideologickou. Je obrovský proponent kybernetiky. V šuplíku schovává návrh prototypu svého prvního implantátu; chybí mu ještě financování, ochotný testovací subjekt už má – sebe.

Stroužek chleba je týpek, který přišel poslední na open mic. Má absurdní texty někde mezi Žvahlavem a Václavem Havlem v tom nejlepším slova smyslu. Jsou to přesmyčky významů a obratů. Navíc Stroužek má plynulý a klidný přednes, dobře se poslouchá. Slíbil mi básně poslat a pak se na to pracně vykašlal nebo zapomněl. Na dalším čtení jsem ho neviděla. Někdy se básníci prostě jen mihnou.

 

Ilja bojuje za otevřenost

V průběhu března se řeší Didiina kapela, že prý to je banda otravných trollů, jako by je Didi měla zkrotit. V té kapele je Mario a pár dalších týpků, co mu dělají křoví ve stylu „mean girls club“. Mně se to taky rychle zajídá, protože shitposting na instáči a hejtění na čtení jsou Mariovy jediný dva režimy existence.

Souhrnný objekt „Didiina kapela“ tedy vyhodí nejdříve ze čtení a pak se je povede vyštípat z chatu. Ne že by to šlo snadno. Na březnové čtení se do klubu doslova propašují a na básnickou stage se vecpou. Publikum a ostatní básníci jim to vracejí pískáním a bučením. Oni na to odpovídají krkáním a nadáváním. Je to patová situace, ze které prý Ilja dostává žlučové kameny.

Je legrační, že týpek na provozování své filosofie „seru na to“ potřeboval publikum. Dokážu si představit, že teď běhá měsíc co měsíc po Praze a hledá náš gig, protože na instáči je zablokovaný.

O tomto se bavím s Iljou. Je to pro ně těžké, protože na jednu stranu chce držet spolek otevřený všem a dát příležitost každému, kdo chce číst a podílet se. Potom musí řešit, když někdo začne otravovat prostor ostatních. Je to obtížné balancování a on přiznává, že mu to ne vždycky šlo dobře. „Dlouho jsem na to sral, a kvůli chování vybraných jedinců mi odešli některý dobrý básníci. Jsou lidi, co už nechtějí chodit, to je hrozná škoda a já to musím změnit, jestli chci, aby měl spolek smysl.“

Ilja spolek Poežije táhne dva a půl roku prakticky sám. Od chvilek při lahvi tokaje, kdy každý chtěl pět minut pozornosti pro svoje verše, až po čtení na Mariánském. Vzpomíná na jednu starší básnířku. Přišla, předvedla nádherné verše a celý spolek to chtěl slyšet znova, ona už ale nepřišla. Mezi básníky i v publiku bývalo hodně různorodosti, a podle mě pořád je, ale Ilja pamatuje něco pestřejšího – lidi různých věků, postavení a záměrů, které spojuje láska k poezii.

Teď je tady hlavně zetko a mileniálové. Je těžký najít nový lidi. Starší může odradit průměrnej věk, mladší ještě nemusí poezie vůbec zajímat.

 

A o májovém čase

V květnu se potkáváme pod Žižkou, pomníkem. Je nesnesitelné horko. Hroužíme se do stínů podél schodiště, chlemtáme pivo a modlíme se za lepší počasí. Když vystupuju já, mám slepené patro a čtu o chlastu, na který se přítomní moc těší, hlavně aby byl studený.

Ilja dává čtení pod otevřeným nebem přednost, když to jde – nemusí se domlouvat prostor, a ještě je gratis. Určitě je dobrý nápad, když se čte v parku, kde se lidé můžou třeba usadit na dekách a básníci stojí mezi nimi jako centrální tělesa. Takto položená na betonovém plácku žižkovského pomníku si říkám, že to odrazuje nejenom potenciální posluchače, ale taky se na to podle účasti vydláblo i hodně těch aktivních. Jenže je taky zkouškové a ne každý prostě měl čas.

Atmosféra je navzdory vražednému sluníčku skvělá. Básníci čtou a hecují se navzájem. Pravidelný potlesk láká zvědavé kolemjdoucí. Přicházejí odspoda blíž, naklánějí se přes rantl horní plochy památníku nebo stojí krátce na schodech, než zase pokračují v cestě. Čtení venku má něco do sebe i přes ten rozpečený prostor. Jako by se čtení otvíralo celé Praze.

Tori si přináší nádherné hraniční pásmo. Trochu se v něm vidím a vidí se v něm asi i ostatní. Je to bolavé ráno, které feeluje jako laxativ. Paranoidní večery s očima oteklýma na telefonu a zprávy furt visí na „přečteno“. Tori má kurva dobré pásmo, kterému je generační choroba, psychický problém nebo prostě všeho trochu moc.

Celou dobu stojí podél schodů brýlatý týpek. Vypadá, že přišel omylem a už zůstal, i když jednou nohou by radši utekl. Jak Ilja ohlašuje závěrečný open mic, týpek nesměle vykročí, že má co říct. Ilja chvíli mrká – nejspíš se vidí dole v hospodě pod stínem, ale samozřejmě mu prostor dá. Týpek hodně píše o životě Praze. „Mám jednu, ta je oblíbená u mýho publika,“ uchechtne se a dá se do díla. Vypráví etudu o odpadkovém koši, papučích a klíčích, co zůstaly viset v zámku z vnitřní strany. Ten večer mačkám vlastní klíče v kapse přesvědčená, že je ztratím.

„Potkáme se U Vystřelenýho voka,“ Ilja velí, sotva týpek dopřednášel. Byl dobrý, a dost mu přidávalo, že přednášel z paměti. Dandy a další lidé se s ním dají nadšeně do řeči. Horují, že musí přijít zase.

Pořád čekáme, jestli se objeví. Třeba už znova nenašel plakát. Nevíme ani, jak se o spolku doslechl.

 

Vyhoďme ho z kola ven

Je červenec. Chtěla jsem říct „horký červencový den“, ale to fakt není. Sedím v mikině a punčochách, abych nenastydla. Jsou to dva týdny, kdy od nás odešel Duch revoluce. Není to škoda, a ne, není mrtvý. Story jeho odchodu je mnohem divočejší. Žijeme v právním státě, takže nemůžu říct, že Duch revoluce je nebezpečný predátor, kde zabití je otázkou statistiky a nastane den, kdy nebude holce volat tágo, ale honem rychle hledat pytel a alibi, protože přece nepůjde sedět kvůli nějaké sedmnáctileté buchtě, která nevydržela klasický mix zolpidemu s flaškou vodky, který pro ni umíchal. To říct nemůžu, a je to čistě hypotetické.

Co říct můžu, je, že po zveřejnění výpovědi oběti na instáči (pro výstrahu před Duchem jako člověkem) nabídl skupině ukázat svoje doklady, ale neudělal to. Pokusil se vysvětlit, proč se jeho věk neshoduje s dostupnými důkazy, načež se katapultoval nejenom ze skupiny, ale z radaru nás všech. To bylo ještě před tím, než jsme se dočetli, co všechno měl oběti udělat.

Oběť vytvořila anonymní účet @asdscsad a sdílí drobnosti jako Duchův skutečný věk narození, o kterém lhal, nebo podlitiny, které se jí zjevně vytvořily při vysoce kontaktním sportu zvaném „přespání u Ducha“. To jsou tvrzení, která musí někdo vyšetřit, abychom dokázali tu hypotetickou představu vyřešit.

Osobně myslím, že takový rozsah důkazů je i tak dostačující, aby Ilja požádal Ducha svoji aktivitu ve skupině dočasně pozastavit, kdyby se nestáhl sám, dokud se věc nevyjasní. Trochu jako politický problém: presumpce neviny neplatí z hlediska společnosti. Nemůžeš být v umělecké skupině, která vystupuje veřejně, zvlášť když skupina obsahuje lidi mladší osmnácti let.

Připomíná se mi několik let staré obvinění jedné queer básnířky. Dělala prý pěkně hnusné věci několika holkám v komunitě. Z komunity se naštěstí stáhla. Naproti tomu čerstvý případ spisovatelské superstar Neila Gaimana, který je obviněný a čeká na soud, protože podle výpovědi obětí dělal nechutné věci ve skrytu své slávy, mi to celé dává do bolestivé souvislosti. Proč se mezi umělci vyskytují tak děsivé věci? Kolik knížek vezmu do ruky a pak do koše, protože nesnesu, co za prase to napsalo?

Zrovna včera jsem se dívala, že Francis Scott Fitzgerald byl kořistnické zbabělé hovado, které svoji ženu vysávalo psychicky, fyzicky i umělecky. Velký Gatsby není velký – je to prostě jenom podvod. Duch revoluce má pro změnu fakt krásný milostný básně… takže když se prokáže jeho vina, co si o tom pomyslet? Byly to všechno výmysly degenerovaného talentu? Prodává se nám něco na způsob Potěmkinových vesniček dnes a denně jako umění, jako vize, jako něco, čeho si máme vážit, i když to nikdy nebylo real?

 

Já měl jeho básně taky rád

Blíží se první červencové čtení. Léto se rozhodla skupina oslavit tím, že bude pořádat čtení hned několik. Nevím, jestli to je taky o tom, že chceme zapomenout na události posledních dní. Překřičet je. Za sebe to vnímám, jako že jo. Bavím se na to téma s Vilíkem, Iljovým kámošem.

Myslím, že se to nikomu moc řešit nechce, je to dost… no je to hodně blízko domova, chápeš,

přiznává se k tichu kolem Ducha. Ne že by se to neřešilo. Kdyby slova zabíjela, týpek už leží ve škarpě uškrcený použitou šprckou. Jenže co dál? Doufáme ve spravedlivé prošetření. Nikdo teď nevíme s naprostou jistotou, jestli je fakt násilník, a to do popsané míry, i když cítíme s obětí. Zároveň nevíme, co si počít s tím, když to bude pravda do písmene.

„Byl dlouho součástí skupiny.“

„Nikdo by to do něj neřekl. Kde teď budem pořádat ty malý dejchánky?“

„Já měl jeho milostný básně taky rád, i když Skibidi bylo děsný.“

Objevuje se názor, že bychom měli dělat takové menší background checky na nové tváře, a možná radši i na ty stávající. Dává to smysl, a přece to jde proti základní ideji celého spolku, že jo. Jak chcete udělat prostředí pro všechny, které slouží jako katalyzátor umění a výměník názorů, když pak musíte kontrolovat, aby se na vás nepřisál parazit? A co když ten parazit je taky umělec? Jakou hodnotu má pak jeho dílo?

Na příští čtení si bereme housle, kytary a perkuse. Budeme na afterparty jamovat a já se těším, protože i přes to, co se dosud odehrálo, není krásnějšího místa na Zemi než to, kde nahlas sdílíme svoje prožívání. Slyšela jsem, že přijde číst básně i jeden profesor. Na to se hromadně těšíme. Je to další vlaštovka: plní se Iljův sen, aby se Poežije zase někam pozvedla a aby pokračovala.

Potkáme se v Hybárně. Asi k nám to místo přilnulo. Před nedávnem na záchodcích anonym rozvěsil báseň jménem „Nelibej zmrde“ o predátorovi z vysoký. Třeba příště bude vedle toho viset něco o revoluci. Byla bych jen radši, kdyby to byla ta Iljova o limitech člověka, svobodě a otevřenosti.