Není pochyb o tom, že fenomén sudetského pohraničí je oblíbeným tématem naší moderní historiografie i umělecké literatury. Jeho atraktivita je způsobena hned několika problémy, které s ním souvisejí a jež spadají do neuralgických bodů českých dějin 20. století. Po Velké válce nechtěly mít čtyři sudetoněmecké provincie s nově vzniklým československým státem nic společného a usilovaly o připojení k Rakousku nebo k Německu. Po mnichovském diktátu byli Čechoslováci nuceni vydat tyto oblasti bez boje nacistické třetí říši a tento akt vedl k ukončení existence první republiky. Po druhé světové válce odtud byli Němci divoce či legálně vyhnáni a do opuštěných regionů byly posílány rodiny s nevyhovujícím politickým profilem nebo s pochybným sociálním statusem (typicky Romové). Noví osídlenci neměli k jedinečnosti regionu, jeho přírodě ani kulturní krajině žádný vztah a považovali svůj život v něm za trest, což byl mnohdy fakt.

Akt odsunu či vyhnání, mnohdy přikrášlovaný eufemismem transfer, byl jistě politováníhodnou událostí a z morálního hlediska vždy byl, je a bude nepřijatelný. Avšak z dobového hlediska byl takřka nevyhnutelný: jestliže nacisté bezhlavě uplatňovali kolektivní vinu, bylo přirozené, že se jim oplácelo stejnou mincí. Hlasy volající v devadesátých let minulého století po zrušení Benešových dekretů byly z právního hlediska absurdní, vždyť jak by mohl být odvolán politický akt půl století po jeho realizaci a čemu nebo komu by to prospělo?

Není divu, že historií poznamenaný kraj již dlouhá léta přitahuje naše prozaiky. Poprvé výrazně vstoupil do literatury ve zlatých šedesátých zásluhou Durychovy Boží duhy (1969), psané ovšem již v polovině předchozí dekády, a próz Vladimíra Körnera, tedy dvou generačně vzdálených představitelů historické prózy. Po pádu železné opony, kdy bylo konečně možné se k dějinám vztahovat bez ideologického dozoru a zkreslování, nastal boom tematiky druhé světové války, šoa a poválečného odsunu, který odstartoval Cejch (1992) Zdeňka Šmída. Od té doby jsou Sudety kontinuálně konjunkturálním námětem četné prozaické produkce, jíž se v posledních letech věnují zvláště autorky. Vlny čtenářského zájmu využilo nakladatelství Host, když přišlo s antologií deseti povídek ze sudetského prostředí, z nichž šest bylo psáno ženskou rukou.

Kniha je vypravena vskutku velkoryse a chtělo by se říct komfortně. Za použití vysokogramážního papíru je vytištěna modrým písmem, přičemž stejnou barvou jsou vyvedeny přiléhavé ilustrace Jaromíra 99. Ostatně právě od tohoto jesenického výtvarníka a hudebníka vzešla prvotní myšlenka projektu, jak čtenáře informuje redaktor souboru Jakub Šilhavík. Na skvostné obálce navíc pozorný čtenář objeví čtyři výlisky tvarově odpovídající území oněch „neposlušných“ provincií.

Svazek uvádí předmluva dvojice historiků Martina Gromana a Michala Stehlíka, původců věhlasného podcastu Přepište dějiny, a uzavírají ho medailony autorů.

Prolog je psán sice s hlubokou dějinnou znalostí a nelze než s ním souhlasit, avšak nemohu se zbavit dojmu, že příliš patetický tón s použitím přehršle básnických obrazů a přirovnání byl psán na efekt. Navíc autoři vnímají sudetský problém výhradně v rámci národních dějin a jako jakousi anomálii či singularitu jej vyjímají ze středoevropského kontextu. Copak na jiných územích po válce nedocházelo k nuceným odsunům, přesunům a repatriacím? Co kupříkladu miliony Němců žijících ve Slezsku a ve Východním Prusku, kteří museli odejít do své o sto padesát kilometrů na západ posunuté „vlasti“? O ty rovněž na území jejich nových domovů nikdo nestál, jak přesvědčivě doložil německý historik Andreas Kossert v knize Chladná vlast (česky 2011).

Nevím, jestli to bylo dílem náhody, anebo z popudu nakladatelské redakce, ale v antologii se v podstatě rovnoměrně vyskytují dějiště ze všech čtyř příhraničních oblastí: tři povídky jsou situovány do severních Čech (Rudiš, Vrba, Klevisová), tři do Pošumaví (Klabouchová, Katalpa, Žák), dvě jsou zasazeny na severní Moravu (Hajdová, Kyša) a dvě na jižní Moravu (Dvořáková, Tučková). Z uvedených jmen je patrné, že nakladatelství oslovilo jak své kmenové tvůrce, tak další spisovatele, a rozhodně se neomezovalo jen na mainstream, když zařadilo i ryze žánrové autory, jakými jsou Leoš Kyša alias František Kotleta a Michaela Klevisová.

Nemíním rozporovat autorský výběr, který je vždycky lehce napadnutelný, ani se příliš vyjadřovat ke kvalitě jednotlivých čísel, jež musí být zákonitě kolísavá. Závažnější už je to, že na většině povídek je příliš znát, že autoři pouze plnili zadání a Sudety v nich hrají jen roli vnějškové kulisy (tím ovšem nemyslím samotnou krajinu, ta je zejména v textech Michala Vrby a Jany Hajdové zachycena velmi poutavě). Nejde přitom o neuvěřitelnost (snad jen próza Jakuby Katalpy je přitažená za vlasy) či problematičnost povídek, které jsou založeny na běžných námětech, jako jsou láska a nenávist, ale o to, že jejich zápletka by se mohla odehrát víceméně kdekoli. Je to škoda, ale zároveň to nejspíš ukazuje, že sudetské téma už je v literatuře dostatečně „provařené“ a není zde moc co objevovat.

Ale abych příliš negeneralizoval, zmíním alespoň povídku Petry Dvořákové, která z leckdy smrtelně vážně pojatých textů vybočuje svojí komikou, a Kyšovu prózu s překvapivým vyústěním. Vůbec nejhorším textem přispěl David Jan Žák, a to navzdory tomu, že v něm vystupuje malý Jiří Fried, který v dospělosti napíše novelu Pověst (1966) odehrávající se rovněž v Prachaticích, zatímco nejzdařilejší příspěvek napsala Kateřina Tučková. Její promyšlený, důmyslně komponovaný a skvěle vypointovaný příběh dokazuje, že autorka prostě historické náměty „umí“. Nejspíš její povídku takto vnímal i editor, když ji zařadil jako poslední, protože dobře věděl, že to nejlepší patří na konec.