Asi na sobě úplně nepozoruju žádný kauzální vztah „kniha přečtena = vztah k přírodě změněn“. Spíš bych využil metafory, že jsem určitou „rezonanční deskou“, kterou různé zážitky (nejen) s literaturou postupně ladí a mění, jak dokážu v kontaktu s okolním světem rezonovat. (Jakub Caha)
Dokázala literatura nějakým způsobem ovlivnit váš vztah k přírodě, ke krajině? A pokud ano, na jakou knihu v těchto souvislostech vzpomínáte nebo ji doporučujete?
Nejdřív jsem chtěla napsat, že literatura mě ve vztahu k přírodě neposunula. Že je to jen příroda sama, která je pro mě zjevením, se kterou mám vztah skrze pobývání v ní, nikoliv v textech. Pak jsem si ale vzpomněla na sbírku Jitky Bret Srbové Les, na její poetiku, kterou miluju, a už si tím předchozím tvrzením nejsem tak jistá. U autorů a autorek mě zajímá jejich život a osobnost. A třeba tobě básně absolutně věřím. Takovou čtenářskou zkušenost nemám s nikým jiným. Pokud píšeš báseň o rybách, mám pocit, že tam s tebou u toho rybníku taky sedím.
Nutká mě to doporučit titul, který jsem redigovala, Průvodce klimatickou úzkostí od S. J. Ray. Ta ale neovlivnila můj vztah ke krajině, spíš mi ukázala, jak o ní smýšlejí mladší generace – úzkostně, s obavou o život, dosti odlišně, než v mládí směla přírodu prožívat naše generace.
Nevím, jestli mají knihy tu moc vztah ke krajině ovlivnit – bylo by to zprostředkované, neprožité vztahování. Spíš bych řekla, že tu moc má způsob, jak prožíváme dětství, formativní léta: buď v krajině a s krajinou, nebo bez ní. Zda cestujeme a máme možnost nechat se ohromit existencí jiných krajin než té, která utváří náš domov, přičichnout k „cizím“ krajům – právě v čase ne-dospělosti. K tomu mohou knihy pobídnout. Vztah ke krajině určuje i to, jak se za života jednotlivce proměňuje totéž známé místo.
Můj vztah ke krajině ovlivnila asi nejvíce Ronja, dcera loupežníka, protože v ní jsem se dozvěděla, jak se dá v přírodě žít a přežít, i když jste dítě, pokud dostanete a také vložíte nutnou důvěru. Ujistila mě, že příroda nabízí k přežití vše, pokud to umíme využít, že součástí přírody je mateřská náruč a rodina. Právě ta utváří krajinu, kterou dítě zakouší. Ukázala, že člověk je běžnou součástí přírody, dokud bude příroda existovat – součástí rovnou všem ostatním, nikoli jim nadřazenou.
Na otázku, jestli můj vztah k přírodě ovlivnila literatura, je jasná odpověď. ANO. Tak, jak mě knihy a literatura provázejí životem, samozřejmě určují i mé směřování, které stále více souvisí s pobytem a tvořením v krajině, lese, přírodě obecně. Jednu knihu bych mohl vypíchnout. Loni na jaře jsem vyrazil na pětidenní putování od Králického Sněžníku přes Orlické hory. Tato cesta měla ideovou osu, která vycházela z konceptu kosmické procházky. Procházky hlubokým časem, historií kosmu. K tomuto záměru mě inspirovala drobná, útlá knížka Stephana Martina, amerického astronoma, pedagoga a spisovatele, Žít kosmický život, kterou vydal v roce 2019 spolek Pilgrim. Autor v této drobné knížce uvádí, jak navázat kontakt s přírodou, Zemí a bytím celkově, a to zapojením postoje nadhledu z vesmírné perspektivy. Uvědomění si vesmírného měřítka všech „věcí“ v průběhu čtení a poutě mi dodalo nezapomenutelnou zkušenost radosti, pokory a propojení. Vzpomínka na tuto iniciační zkušenost mě doteď vrací zpět do milovaných Orlických hor.
Dost zásadní se pro můj vztah k domovské krajině stala vedle hudby Gustava Mahlera knížka Jakuba Demla Mohyla. Vlastně většina Demlových knížek, které jsem četl v čase dospívání (Hrad smrti, Miriam, Rosnička, Tanec smrti, Jugo, poezie), byla pro moje uvažování důležitá, ale Mohyla vystupuje zřetelně – učila mě číst v paměti krajiny, v reliéfu i fluidu a vidět také pod zem (a tedy do sebe); porozumět neviditelnému pletivu vztahů a kořenů, též názvům lokací, tvarům kamenů, kmenů, cest. A vidět lidské osudy svázané s konkrétní krajinou. Té knížce a jejímu vidoucímu autorovi jsem za mnohé vděčný. A ještě bych dodal dva básníky, přesněji dvě sbírky, které mi ještě před Mohylou, tedy v čase jinošství, pomáhaly porozumět „zeleným věcem“ – Samotín Ladislava Fikara a Z mého kraje Antonína Sovy. A co na tom, že jsou to knížky dávno zapadlé, nečtené, přehlížené. Pro mne nejsou staré a staly se posly probuzení.
Byla to asi kniha Zobecněná estetika, která si mě našla a ovlivnila. Napsal ji francouzský esejista Roger Caillois, jeho druhá žena byla mimochodem z Československa. Knihu v roce 1968 vydal Odeon a do Francie, do Besançonu ji přivezl malíř Míla Moucha. Četli jsme ji oba a věčně o ní diskutovali, Caillois byl tehdy náš guru. Pod vlivem knihy jsme se na jaře v roce 1969 vydali k moři do Bretaně, navštívili jsme Carnac a prohlédli si menhiry, archetypy z počátku magického umění. Byla to iniciace, která se neopakuje. Po návratu do Čech jsem začal objevovat i českou krajinu a pronikat do její hlubší podstaty. Začetl jsem se do deníku Karla Hynka Máchy, stal jsem se poutníkem, kreslil jsem a začal psát, zapisovat si krátké poznámky. Jiným objevem byl deník Josefa Kocourka – Extáze. Další knihy následovaly, poezie i próza… Četba mě znovu a znovu přivádí do krajiny, bez knih a knížek a také zápisníků si putování nedovedu ani představit. Dnes, když stojím v podzimním větru, ve vichru a chaosu u Slavětína a pozoruji vzdálené kopce a kužely vyhaslých sopek Středohoří, mám pocit, že jsem opsal velký kruh.
Můj vztah ke krajině nejvíc ovlivnilo místo, kde jsem žila do svých pěti let. Byl to malý domeček ve Staré Říši, ve kterém jsme bydleli v podnájmu. Nikam jsme moc nejezdili, neměli jsme auto; naše jediné výlety byly do Telče a do Jihlavy s mámou autobusem. Vzpomínám na malý dvorek, na který jsme viděli z oken domečku. Tam se procházely ovečky, kohouti, perličky a velké dobrodružství bylo ten dvůr projít a jít třeba ke studni nebo v neděli s mámou za humna. Taky jsme chodili na plácek před dům a k rybníku hasičáku. Tato místa tvořila náš svět. A všechna byla do pár set metrů od domečku. Táta nám z vězení psal pohádky a ta naše místa do nich úmyslně zapojoval: pumpu, humna, okolní zahrady, bylo tam všechno. Časoprostor těch pohádek a básniček byl i náš časoprostor. A máma v kuchyni u stolu, píšící dopisy a vypravující o nás dvou, je vlastně taky tvůrkyně silné literatury. Mám-li tedy doporučit nějakou konkrétní knížku, bude to Magor dětem a Ahoj můj miláčku od mých rodičů.
Těžko se omezit na jediný titul. Každopádně však tím prvním, iniciačním byly pro mě Lesní noviny Vitalije Biankiho, které jsem dostal ve druhé třídě pod stromeček. Když si dneska tenhle notně opotřebovaný svazek prohlížím, uvědomuju si, že se vyznačuje i jakousi zvláštní intimitou, prohloubenou v českém vydání obrázky Antonína Pospíšila, k dětskému vidění světa obzvlášť vstřícnými. Jako by všechny ty rostliny, hmyz, ptáci… vstupovali v mých raných letech přímo k nám do domu, proplouvali jím. Po Biankim následoval další Rus, M. M. Prišvin, a pak samozřejmě i spousta Čechů, z nichž nelze nezmínit především Jana Vrbu, mj. autora Borovice, románu o životě stromu, a Jaromíra Tomečka, který patří k spisovatelům, k nimž se vracívám, kdykoliv na mě dolehne frustrace z čím dál divočejších a hlubší smysl postrádajících dobových tanců.
Má odpověď má dva přítoky. Jednak knihy, které snad prohloubily mé vnímání krajiny vůbec, a pak ty, které utvořily nebo alespoň utužily můj vztah ke konkrétním místům. Ten první tok zastupují dvě knihy Davida Abrama, starší Kouzlo smyslů a novější Stávat se zvířetem. Abram vychází z fenomenologie vnímání a tvaruje ji ve směru našeho soužití s více než lidským světem (to je původně právě Abramův termín, „more-than-human world“). Základní argument zní, že v literárních kulturách jsme ztratili schopnost číst významy mimo znakové systémy, například v krajině či v očích zvířete. A ten druhý tok: třeba eseje Josipa Brodského nebo Josefa Kroutvora o Benátkách nebo próza Matěje Hořavy Pálenka z Banátu.
Těžko se mi hledá kniha, která měla takovou moc. A možná to vůbec nebyla kniha, která by přírodu tematizovala explicitně. Možná na mě jen dolehlo něco mezi slovy, zatímco jsem otáčela stránku při pohledu na ubíhající krajinu v oknech vlaku. Ale znovu a znovu se mi vrací myšlenka na Bohuslava Reynka, kterého jsem začala číst v době studia na gymnáziu. Už nevím, která sbírka a která slova se do mě vtiskla a jestli to snad nebyl spíš pozdně letní Petrkov, hřbitov ve Svatém Kříži nebo třeba Reynkovy kočky. A tak po letech namátkou otvírám Rybí šupiny a čtu o svlačci, který je vlastně žebřík Jákobův, a o ropuchách s očima, z kterých se noří posvátnost. Tolik pozornosti a důležitosti pro bytosti malé. Nejen kočky, ale i zářné kobylky jako by v sobě nesly odpověď na velké otázky života. Jako by v sobě nesly život sám. A člověk sedí u nich jako žebrák nejžalnější. Pokud Reynek neovlivnil mé vztahování se k přírodě, minimálně rozechvěl již naladěnou strunu a dodnes ve mně zní, že život má hodnotu sám o sobě a příroda je posvátná.
Takových knih jsou mraky – od románů a básnických sbírek po Tao te ťing. Největší vliv na moje prožívání krajiny ale měl H. D. Thoreau. Ne snad jeho Walden, ale různé výběry z mnohosvazkových Deníků, včetně nejkrásnější Thoreauovy knihy, nedokončeného rukopisu Wild Fruits. Jednu dobu jsem se dokonce Thoreauovu praxi každodenního pozorování a procházení krajinou v běhu ročních dob pokoušel napodobit. Silnou roli rozhodně sehrálo i to, že krajina v okolí novoanglického Concordu, kterou Thoreau tak důkladně prostudoval, má velmi podobný ráz jako mnoho zdejších – je tedy snadné se na něj napojit. Myslím, že nikdo, dokonce ani Mary Oliver, mi nedokázal přiblížit přírodní svět v takovém detailu, s takovou mírou láskyplné pozornosti. Snad jen Virginie Woolf, znalkyně nejjemnějších odlesků. A jistě, později přišli ještě Loren Eiseley, J. A. Baker, Nan Shepherd, Barry Lopez, N. Scott Momaday či řada autorů a autorek z Japonska, ale nejbližším přítelem a učitelem pro mě zůstává Thoreau.
Těsně po revoluci, jakmile se v Nymburce obnovil skautský oddíl, jsem začala v rámci výprav po okolí, ale i dál objevovat rozmanitou krásu přírody. Tyto cesty byly čím dál více podpořeny i literaturou, která mi otvírala oči a přinášela mnoho cenných informací o tom, jak je Stvoření, jehož jsme součástí, pestré, krásné, jedinečné a nesamozřejmé. Různé atlasy, foglarovky stojí na začátku pomyslné řady knih, které mi otevíraly oči pro přírodní bohatství. Postupně se přidal Thoreaův Walden, ještě později Gary Snyder, jeho Zemědům a environmentálně laděné básně, cestopisy Svena Hedina z Tibetu. Annie Dillard a její Teaching a Stone to Talk. Japonská haiku, která jsem louskala po čajovnách a která v pár verších vystihovala jedinečnost přírodních krás. Jestli mám ale jmenovat jednu knihu, tak to bude již zmíněný Walden. Možná v tom hraje roli i síla toho prvního setkání s knihou, v 90. letech nebyla tak snadno k sehnání jako teď a intenzita prožitku při čtení, podpořená ještě mými vlastními cestami, ať už po šumavských, nebo beskydských lesích.
Vnímání krajiny jsem dostala vtisknuto přes vyprávění o ní. Postaral se o to děda (ročník 1917), který byl v mém dětství přítomen velmi intenzivně jakožto muž s pochroumanou nohou, který se i přes bolest musel týden co týden sytit krajinou tak, že do ní odcházel. Někdy mne brával s sebou. Vstřebávala jsem ji skrz hnízda s vejci nalezená ve křoví nebo mrtvého zajíce na polní cestě. Tedy uvědoměním si, že ani pták, ani zajíc nebyli by, pokud by nemohli žít v krajině. Myšleno mimo hustou síť s obydlími osob. Nebavím se však o iluzorním prostoru krajiny ve stylu KRNAPu. Hovořím o výspě okresu Opava, který se před rozrůstající se Ostravou ze všech sil a usilovně chránil už tehdy několika pásy bukových či smíšených lesů a hlavně kopci, za ně již ostravská pánev nemohla. Děda četl celý život pouze několik knih, cyklil stále stejná témata, sadařství a vliv počasí i klimatu na prostředí, v němž přežívá člověk.
Pouť krkonošská K. H. Máchy bylo první připomenutí si tématu, které jsem do té doby neměla potřebu filtrovat přes knihy. Uvědomila jsem si tehdy naprosto jasně ten srůst: krajina + člověk; krajina + já. A také to podmínění existence. A následná čtenářská série už tvarovala širší kontext, separovaný na artefakty s krajinou spojenými, které tvaroval člověk: Aleje naší krajiny Markéty Veličkové, Aleje. Krása ohroženého světa kolektivu autorů, Život se stromy Václava Větvičky a Marie Hruškové anebo Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku Martina Janošky. Nebo z pohledu uplynulého času Krajina jako dílo: barokní krajinou od Mikulova po Znojmo Františka Svobody, Aleše Homoly, Petra Czajkowského, Martina Markela a Barbory Ponešové. Větší potěchu s hlubším dosahem však pro mne tvořily vždy krajiny řešené v beletrii tak, aby v ní hrály klíčovou roli. Písečná žena Kóbó Abe hovoří za vše. Krajina je vězením a stala se díky této knize obtiskem na dlouhé roky.
Lidský osud ovlivňuje amalgám prvotních zážitků a vlivů. Měl jsem to štěstí vyrůstat ve vsi na okraji Prahy, k čemuž se přidaly i pravidelné prázdniny na Lopeníku v Bílých Karpatech. Můj otec starý skaut a později mystik stal se mi jedním z klíčů k přírodě. Jako privilegium vnímám své působení v antikvariátu ve Skořepce, kde jsem se dostal ke knihám jinde nevídaným. Americké environmentální hnutí Acclimatization pod vedením Stevea van Matreho. První zavolání poezie Chan-šana, sbírky Garyho Snydera, kterého jsem vydal v samizdatu, a návrat ke vnímání světa srdcem přírodních národů. Františkánská tradice pod vlivem Petrkova: Jammes, Giono, Purrat a Reclusovy Dějiny potoka. Nakonec novodobý šamanismus v dílech Jana Bílého, Billa Plotkina a Campbellova mytologie. A to už se pomalu odvracím od knih a chodím dnem potoků k jejich pramenům a také ve stopách Lesní matky, která od 14. století kraluje věcem divokým zde na Šumavě, v mém konečném domově.
Takových knih je několik. Zásadní vliv na mě měl Jiří Sádlo s knihou Praha a Brno. Podle názvu by to vypadalo, že o přírodě či krajině toho moc neříká. Opak je pravdou. Sádlo pro mě pojmenoval svět nové divočiny, to on mi poprvé řekl, že místa kolem železničních tratí, parkovišť, dálničních nadjezdů má smysl zkoumat. Po něm přišel Gareth E. Rees a jeho Unofficial Britain, hloubkový průzkum městské krajiny, nebo publikace Edgelands básníků Michaela Symmonse Robertse a Paula Farleyho, která se dopodrobna věnuje kabelům, drátům, loužím, garážím nebo zahradním chatkám, jako by šlo o vzácnou faunu či floru. A v neposlední řadě mě ovlivnila kniha Bestiary of Anthropocene, bestiář nerostů, zvířat, rostlin ovlivněných a zmutovaných člověkem. Civilizace a příroda se dávno promlely v podivnou patlaninu. Nejčastěji je k nalezení na místech, kam se nedíváme a kam nechodíme. Čekám, kdy z toho vyroste něco nového. Jako Flora.
A ještě jedna kniha je pro mě zásadní. Zeď od Marlen Haushofer. Na začátku se tváří jako typická šedesátková post-apokalypsa, aby se nakonec ukázalo, že jde o robinsoniádu pro novou dobu. Ukazuje se na ní, jak radikálně jiné může být přežívání osamělé ženy v divočině. Všechno se točí kolem jediné krávy, psa, kočky. Samá péče. Vrací to naději.
Myslím, že se dá říct, že literatura formovala můj vztah úplně ke všemu. Už od pohádek a prvních příběhů, od prvních slov vytvářela pleteň vztahů mezi vnímáním a jeho reflexí, pojmenováním. Nedokážu si představit, kdo bych byl, kdybych byl v tomto smyslu „němý“ a nepoznamenaný, myslím, že to ani nejde. Jako první kniha se mi vybavuje Svlékání tmy Dylana Thomase v překladu Pavla Šruta, později tytéž básně v originále. Pro mě naprosto ojedinělý příklad poezie, která se asi nejvíce z toho, co znám, přiblížila nejzazší výspě, kdy jazyk přestává přírodu popisovat a opravdu se přírodou stává, přímo ve své struktuře a stavbě odráží přítomnost řádu, rytmu, zároveň zdánlivě náhodnou variabilitu, chaos, spleť. Živly. Nesmírně silné působení, které se vzpírá „pochopení“.
Asi na sobě úplně nepozoruju žádný kauzální vztah „kniha přečtena = vztah k přírodě změněn“. Spíš bych využil metafory, že jsem určitou „rezonanční deskou“, kterou různé zážitky (nejen) s literaturou postupně ladí a mění, jak dokážu v kontaktu s okolním světem rezonovat. V tomhle ohledu mne určitě literatura poznamenává už od dětství, třeba Dvěma divochy E. T. Setona počínaje. V současnosti mi pak rezonanci ladí nejvíce určitý mix literatury faktu a poezie. Hodně teď prožívám Mushroom at the End of the World od Anny Tsing nebo Ekobytí od Timothyho Mortona – a na straně druhé třeba Mýcení od Kláry Krásenské. Ta ve mně evokuje silný pocit návratu velkého významu k malému měřítku, k místním jménům, která nejsou jen znaky v mapě, ale mají význam víc vtělený a míň odcizený. Procházet se lesy kolem naší vesnice na Poličsku, mezi smrky, mraveništi, pařezy a kapličkami, je pak trochu jiné. Podobně vnitřně prožívaný (byť kvalitativně odlišný) vliv na mě měl před pár lety do češtiny přebásněný soubor básní Garyho Snydera Mýty a texty.
Saturovaná červeň a schnoucí šeřík bříšek
se na okamžik slily.
Podle knih ji uplácel semínky, ale ten náš ne.
A odborná literatura si s tím neví rady:
pusinky jí připadají příliš něžné, bezúčelné
a pro přírodu, jak ji známe, problematické.
přátelství pokojová teplota
straka obecná kos černý orsej jarní
kokoška pastuší tobolka
dymnivka dutá
dymnivka plná
zrovnoprávnění diskriminace
národ občan cizinka
Jsem tvým učitelem, regionálním básníkem, prvokem
v úboru nejvyšší společenské vrstvy.
Vydělám dost, abych tě dokázal naučil stříhat ušima
a ponorným mixérem hladit jemná líčka cizrnových makléřů.
Environmentální čtení literatury obvykle nazývané ekokritikou je na jedné straně reakcí literární vědy na postupující klimatickou a biodiverzitní krizi, je snahou literární vědy přispět svými přístupy a metodami k tomu, aby náš svět stejně jako svět dalších živočišných a rostlinných druhů, s nimiž sdílíme svůj prostor, nezašel na úbytě.
Míra, s jakou se aféry s tématem sexuálního zneužívání v církvi skrývaly a skrývají, je děsivá. Mocenská struktura církve se v tomto neliší od žádné jiné mocenské struktury, jen s tím rozdílem, že struktura podsvětí nepředstírá, že je svatá.