Rup
Anna Beata Háblová

Ubývání

Roztřepené okraje stromů v dálce mě přivádějí do extáze. Aspoň že ony. V noci nemůžu spát. Jsem v domě, ve kterém je v létě horko a v zimě zima. Všechny padesát let staré textilie jsou nasáklé pachy, které tudy kdy prošly.

Drobná publicistika – Slovo
Z čísla 14/2024

Roztřepené okraje stromů v dálce mě přivádějí do extáze. Aspoň že ony. Na chodbě eldéenky se mísí pachy potu, moče a desinfekce. Usychající rostliny mi vždycky přišly krásné a důležité. Tchán od sebe odstrkuje sousto jakéhosi jídla. Vztek je svoboda, kterou ještě má. Nevím, komu můžu říct, že tohle město má křivý úsměv. Zlín. Je zlý? Rodinné záležitosti, do kterých jsem se před sedmnácti lety provdala, jsem si zvykla sledovat jen z dálky, jako bych byla za sklem, jako bych se dívala na nějaký film. A najednou se ze sledování filmu potřebuju dostat zpátky do života. Podávám tchánovi kus nektarinky na vidličce. První sousto si vezme, u druhého odmítavě pohazuje hlavou, u třetího už nemám trpělivost a předávám krmení jeho ženě se začínajícím Alzheimerem. Její urputnost v krmení je obdivuhodná. Tchán ji několikrát okřikne, ale ona už o tom za chvíli neví a krmí dál. Chvíli přemýšlím, jestli mám právo o tomhle psát. Asi ne. Ale starání se o umírající jako by pořád ještě patřilo mezi tabu. Sex nebo nahota jimi už dávno nejsou. Ale pach stařeckého potu, exkrementy nebo moč kapající z kanyly? O tom se pořád ještě nemluví a mluvit nechce. Vlastně ani mně ne.

Roztřepené okraje stromů v dálce mě přivádějí do extáze. Aspoň že ony. Na chodbě eldéenky se mísí pachy. Usychající rostliny mi vždycky přišly. Tchán je po delší době při smyslech, usmívá se. Jeho modré oči září. Tiskne mi ruku, asi si mě s někým spletl. Flirtuje se sestřičkami a nabízí jim sňatek. Sestřičky obdivuju ze všeho nejvíc, jsou pro mě bohyně. A to nejen proto, že ty výkaly musí umývat ony. Ještě mají chuť se zeptat, jestli nepotřebujeme pomoct. Ještě mají sílu se usmát. Večer se s dcerou a mužem jedeme vykoupat k nedalekým rybníkům. Západ slunce nad vzdálenými kopci je opulentní, jako by chtěl lidem vynahradit všechno to jejich zoufalé usilování o život, o to být viděn. Rybník je plný ryb, které se otírají o nohy. Ryby vystrkují tlamičky nad hladinu, aby se najedly mušek, které se tu v hejnech poflakují. Na hladině rybníka se tím vykreslují kruhy. Trochu to vypadá, jako by pršelo, ale nebe je prázdné.

Roztřepené okraje stromů v dálce mě přivádějí do extáze. Aspoň že ony. V noci nemůžu spát. Jsem v domě, ve kterém je v létě horko a v zimě zima. Všechny padesát let staré textilie jsou nasáklé pachy, které tudy kdy prošly. Většina místností je zaplněná starými věcmi, které byly někde nalezeny nebo by se někdy v budoucnosti mohly hodit, a proto je nikdo nevyhodí. Opět mě napadá, že bych o cizích životech psát neměla, ale nemůžu si pomoct, vytahuju si zápisník a za svitu pouliční lampy si tam udělám pár poznámek. Pod lampami projíždějí auta. Zlínská čtyřproudovka je čilá i v noci. V tu chvíli si přeju, abych jednou umřela rychle a bezbolestně.

Roztřepené okraje stromů v dálce mě přivádějí. Tchána převážejí z eldéenky do jeho domova. Je to místo, kde mi bylo řečeno, že tady nic není moje. Jenže moje není ani to, co by se mohlo zdát, že moje má být. Nemám nic, i to tělo budu za chvíli vracet zpátky zemi. Čeho bych se ale chtěla zbavit nejvíc, je strach o sebe, jak říkám egu v jeho nefilosofickém smyslu. Myslím, že je to ten nejzbytečnější motor života, kterého je člověk vlastníkem, a zoufale doufám, že také dočasně.

Roztřepené okraje stromů v dálce.
Roztřepené okraje stromů.
Roztřepené okraje.
Roztře.

Chviličku.
Načítá se.
  • Anna Beata Háblová

    (1983), básnířka, slammerka, spisovatelka, architektka, urbanistka. Publikovala básnické sbírky Kry (Mox Nox, 2013), Rýhy (Arbor vitae, 2015), Nevypínejte (Dauphin, 2018) a O mé závislosti nikomu neříkej (tamtéž, 2020). Příležitostně moderuje večery s tématy poezie, umění a architektury. Za architektonické návrhy ...
    Profil

Souvisí

  • Rup
    Anna Beata Háblová

    Ploutev na břiše

    Můj kýl je Kiel, řekneš. Město, ze kterého lodě vyplouvají a zase se vracejí zpět. Lodě malé jako listy nebo obrovské jako paneláky.

    A tak jdeš a do jedné z nich nastoupíš. Do té, které tě vezme někam do Vaasa. A už tě nikdy, nikdy nespatřím.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 12/2024
  • Rup
    Anna Beata Háblová

    Mapa bílých teček

    Když sprejuju, vypadám jako mimozemšťan. Jsem nasoukaná do rukavic, 3m masky a lyžařských brýlí, protože i sliznice očí ten sajrajt ze sprejů dokáže hodně rychle vstřebat. Jediné místo, které si zapomenu zakrýt, je zápěstí. Když pak další den sedím v rádiovém studiu, kde nahráváme podcast Doba složitá, dívám se mapu bílých teček, které mi na ruce zanechal sprej.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 10/2024
  • Terčiny postřehy vycházející z krizových intervencí jsme zajedli nakládaným hermelínem a utopencem. Nic jiného už v Liberálu nezbylo. Vlastně kromě klobásy, kterou si dal Petr Šesták. Zrovna ve chvíli, kdy jsem mu vyprávěla, že po dopsání své novely o malířce jsem začala malovat a teď že píšu román o prostitutce, se začal červenat a dusit.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 8/2024
  • Rup
    Anna Beata Háblová

    Stroje svalů

    Diverzita Evropy je nezměrná. Tak velká, že si její komplikovanost tady v Česku ani neumíme představit. Šedé zóny měst byly vždy územím, kde se o nadvládu bojovalo výraznějšími prostředky. Hlavou mi prolétne obraz Slovenska, celkem národnostně homogenního, kde možná právě v těchto dnech probíhá převzetí moci mafií nad státem – víc než kdy jindy.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 6/2024
  • Rup
    Anna Beata Háblová

    Woman…….izer

    Ale život už je takovej – přijdeme do penzionu, zdivočelé holčičky uložíme do postelí, a místo abychom si daly sklenku vína a všechno probraly, únavou padneme do svých postelí jak podťatý jedle.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 4/2024