Před téměř čtrnácti lety, tedy polovinou mého života, jsem se poprvé vrátil domů do vesnice Malonty z česko-anglického gymnázia v Českých Budějovicích, kde jsem tou dobou začínal studovat. U večeře jsem mamce, která byla vášnivou čtenářkou a redaktorkou mých školních slohů, utrousil několik slov o semináři tvůrčího psaní, do kterého jsem se ten den zapsal a přijel kvůli němu zpátky stopem z nedaleké Kaplice o půl osmé večer. Byla to omluva v historce. Pravda, přijíždět tak pozdě jsem nepřestal, a když jsme se s rodinou přestěhovali do centra dění, během pár let se průběh věcí s nezvyklou rychlostí překlopil a promíchal tak, že jsem za mamkou chodil na večeři spíše na návštěvu z pohyblivého a perlivého domova ve městě.

Zpět k začátku. Se stejnou vášní a šibalským uspokojením, s jakými jsem utíkal z překrásného okraje Malont obklopeného krajinou a tichými lidmi, jsem zjistil, že jsem gymnázium v Budějcích navštěvoval hlavně kvůli onomu semináři tvůrčího psaní Davida Jana Žáka. David pro mě svou poskakující blonďatou bradkou a nekonečným nadšením z naprosto zřejmých i totálně abstraktních dojmů skrytých ve slovech mezi jeho vousy otevřel svět za světem, svět za oknem autobusu i střídajících se stopnutých aut a jejich světel, svět za mýma očima a čímkoliv dalším probíhajícím i stabilním, co předcházelo pocitu svět vnímat a mluvit o něm.

Literární scéna Českých Budějovic pro mě vypadala podobně jako film Půlnoc v Paříži od Woodyho Allena a další navzájem se žánrově prolínající filmy, které nám David pouštěl, aby v nás něco vyvolaly, a přitom vypadal, jako by z nějakého zrovna vyšel. V každém z nás se cosi navzájem neobvyklým způsobem začalo dotýkat, propojovat a evokovalo to paradoxně něco empiricky nepopsatelného. Tak moc jsme se snažili vystihnout, co se děje, až jsme nedělali nic jiného, nebo na to úplně zanevřeli. Scházeli jsme se každý týden a pokaždé, když jsme se sešli znovu, jako bychom nikdy neodešli. Kdo zůstal, vrátil se.

David nás v rámci semináře nebo po něm bral mezi tamní „bohému“ – tak by je pojmenovali všichni, kdo tam nechodili. U jednoho stolu v Masných krámech jsem se v sedmnácti setkával s Jardou Platilem, malířem, kterého objevila Meda Mládková, pak si, pokud si dobře vzpomínám, čtyřicet let myslela, že umřel, a pak ho objevila znovu. S Béďou Čermákem, který maloval skoro stejně dobře jako on a jeho názoru si tamní osazenstvo nanejvýš vážilo, protože dělal v psychiatrické léčebně Červený Dvůr. S Milanem, malířem izraelského původu, který měl hitlerovský knírek a málem si mě odvedl k sobě, když jsme měli stejnou cestu, poté co jsme se spolužákem Štofim poslali kolem stolu model jointa, který se jmenoval Bílý žralok a tak mě nakousnul, že jsem na záchod došel potmě s otevřenýma očima, potom v kabince s dveřmi dokořán viděl za zavřenýma očima zelené boží oko a pak se úplně střízlivý vrátil za nimi ke stolu zvanému „Štamtyš“. S Radkem Gálisem, novinářem, který se s námi neustále fotil na starý foťák s bleskem, a když mě to začalo otravovat a zeptal jsem se ho, proč to dělá, odpověděl, že si to chce pamatovat. S fotografy, sochaři, učiteli nebo prostě lidmi, kteří si přisedli a poslouchali nebo mluvili. Poslouchal jsem je, jak mluví, a díval se, jak poslouchají. O čem mluvili, pořádně nevím doteď. Jiné budějcké spisovatele než Davida jsem po těchto návštěvách potkal až jako poslední odrůdu umělců.

Mokrý papír s hitem o průjmu

Zpět k začátku. David pro nás uspořádal první čtení, které bylo i prvním v mém životě, ve studentském divadle Sud, kde tenkrát probíhala všechna čtení, která jsem znal. Měli jsme číst před Michalem Hvoreckým, který přijel číst do Budějc za Davidem. Myslím, že jsem šel poslední, a dozajista jsem četl báseň o průjmu. Když jsem četl, pekelně jsem se na té placaté židli nebo v hlubokém křesle jako malý introvert kroutil a potil v koloběhu minut či hodin, ale když jsem se podíval do publika, viděl jsem lidi brečet a smát se, masochisticky? si to rozpočítal na sekundy a užíval si to až do konce. Báseň jsem si pak nechal od Michala podepsat, protože jsem ostudně, nenapravitelně a diletantsky neměl na místě připravenou žádnou z jeho slavných knih. Taťka mě odvezl s cárem srolovaného papíru zpět do Malont a druhý den jsem s ním v jeho auťáku polepeném zabláceným logem firmy s biopotravinami přijel zpět do Budějc jako čtrnáctiletý ambiciózní autor. Přišel jsem za Davidem do kabinetu a zeptal se ho, jestli nechce zorganizovat něco dalšího. Kupodivu řekl, že rád, a za pár měsíců jsem vedle něj stál ve vídeňské kavárně pod divadlem Sud, která už neexistuje, a šeptal mu do ucha, že chci jet domů s taťkou, že je mi zle, zatímco jsem žmoulal propocený mokrý papír s hitem o průjmu a Michalovým velkým podpisem pod ním. Vedle Davida seděl Petr Šabach s obrovskou flaškou vodky, který ta slova uslyšel a nabídl mi, že mě na stage dovede za přirození. Načež jsem si sedl mezi ně a po dvou panácích dostal za úkol připravit publikum nahoře. Nevěděl jsem, jak se to dělá, ale když mě David uvedl a já dočetl, zdály se mi neviditelné brány literární scény dosažitelné a otevřené a v tu chvíli do nich beze slova vklouzl Petr a na cestu si vzal malou holčičku z publika, se kterou před diváky vedl snad nejzábavnější rozhovor, který jsem slyšel, a tak je bavil, že po něm ani nechtěli, aby četl. Mluvil, jak psal. Bylo to tak okouzlující a omamné, že jsem se pořádně neprobral. David organizoval akcí tohoto typu víc. Tato se uskutečnila v rámci pořadu Literární šleh, který mezi lety 2006 a 2008 založili Míra Boček a Honza Flaška. Jejich věhlasný pořad byl v podstatě důvod, proč jsem se sem tam a stále častěji vracel do města místo domů a do školy. Kluci uměli naprosto nevídanou věc, ke které jsem doslova na jeden nádech přilnul. Vozili k nám autory, kteří literární život Českých Budějovic roztáčeli dokola. Udávali trendy a lákali tamní autorstvo, takže jsem měl na jejich akcích tu čest vidět z Budějčáků číst například krále Jirku Hájíčka, Míru Cobaina Pecha s jeho fascinujícími prvními knížkami, Honzu Cempírka, Káťu Bolechovou nebo Jirku Březinu. Začal jsem tu scénu označovat jako „naši“, i když jsem tam do té doby urazil akorát tak prd s průjmem. Byl jsem pyšný na to, že jsem se s nimi mohl nacházet v jedné místnosti. Miloval jsem ty rituály. Hltal jsem obřady, kde se křtily nové knížky. Jak voněly. Ty pohledy.

Knížky si většinou autoři polévali v různých knihkupectvích, jako jsou například Kanzelsberger v Kanovnické ulici nebo Kosmas na Poliklinice Sever (to od letošního roku bohužel neexistuje), dům U Beránka, kde jsem poprvé poznal výše zmíněné modly, v té době nově vzniklá Horká Vana a ano, velká, možná ta největší a nejlepší kavárna nejenom v Budějcích, ale i na celém světě, kde měli židli s vypáleným jménem Krchovského u stolu s šuplíkem bez dna, kavárna Měsíc ve dne, kde dokázala rozpumpovat literaturu jako málokdo Eliška Štěpánová.

Potřeba být „mezi náma“

Na gympl jsem v té době v podstatě chodil akorát odevzdávat texty Davidovi, číst je a konzultovat s ostatními učiteli, Petrem Klierem a Tomášem Veberem, kteří mě s uspokojením přihlašovali do literárních soutěží po republice venku. Okolní svět se rozmazal a utíkal v dálce za autobusem mezi Budějcema a Novohradkama. Pozoroval jsem ho čistě povrchně, abych ho protáhl skrze ten svůj a mohl pak ukázat ostatním oba zároveň. Díky soutěžím, jako byla Ortenova Kutná Hora nebo Cena Vladimíra Vokolka, jsem měl možnost potkávat lidi, kteří svět vnímali přinejmenším podobně. Na našich setkáních docházelo ke spontánním čtením na stolech či židlích pro náhodné osoby v kavárnách či na baru nebo pro přátele a jejich přátele, kteří vyváděli to samé jako my, a proto jsme se ovlivňovali. Kamarád dokonce četl nahý sbírku Pražský život od Egona Bondyho uprostřed Samsonovy kašny turistům po tom, co jim průvodce sdělil, že když se v ní opláchnou, budou mít štěstí. Nešlo to zastavit. Potřebovali jsme to.

Naší svatyní se staly Horká Vana a Měsíc ve dne. Po maturitě jsem měl jasno. Chtěl jsem psát, což v důsledku vypovídalo o tom, že jsem neměl jasno v ničem. Jednou jsem po divadelním vystoupení gymnázia Česká potkal ve Vaně Vaška Křenka a začali jsme se bavit o literatuře, o které se bavíme pořád. Po několika rozkývaných a opravdových nocích v Sahaře jsme si řekli, že je na čase založit svůj pořad. Potřebovali jsme ho.

Jihočeský literárně-hudební pořad Mezi náma vznikl někdy začátkem roku 2016 jako studentský meeting. Neměli jsme žádné finanční zdroje, proto jsme na první akci pozvali své budějcké spolužáky nebo kamarády. Po akci jsme měli z jejího průběhu takovou radost, že jsme si řekli, že budou další. Pozvali jsme Teodora Kravála. Abych mezi nás pozval Jiřího Dědečka, vloupal jsem se za ním po jeho vystoupení v budějckém rozhlase do backstage. Povedlo se. Pamatuju si, že na druhou akci přišla většina námi tolik obdivované literární scény. Měli jsme z toho s Vaškem takovou radost, že jsme se během Dědečkova Doznání drželi za ruce a smáli se jako rarášci.

A pak to teklo. Pořad Mezi náma se stal sezónně i součástí budějckého majálesu, kterému jsme s Bořkem Mezníkem symbolicky otevřeli dveře a s každým pozdravem jsme přitékajícímu divákovi vyfukovali jeho nepopsatelně uklidňující hůlo. Opakovali jsme to a potřebovali víc. Lidé pořad nepřestávali navštěvovat. Zvykli jsme si na něj. Zhruba před šesti lety v literárním trolejbuse, kde jsme četli s mladičkou Aničkou Gažiovou, se mě zeptal Míra Boček, který pomáhal Elišce Štěpánové organizovat v té době již šest let fungující festival Literatura žije!, jestli bychom mu s ním nechtěli s Vaškem pomoct. Festival se konal každoročně v Měsíci ve dne, který byl naším domovem. Další rok byl pořad Mezi náma stejně jako my dva už tradiční součástí festivalu.

Rozdělení lokální scény

Přelomovým okamžikem byla návštěva ukrajinského spisovatele Petra Miďanky, laureáta Ševčenkovy národní ceny za literaturu, v roce 2017. Do té doby do Budějc jezdili nejvzdálenější autoři ze Slovenska, za což jsme Vladovi Šimkovi a Ivoně Pekárkové dosud vděční a každé jejich návštěvy si vážíme. Neuměli jsme si představit, že za námi do Měsíce ve dne, kde jsme s autory popíjeli „krvavá záda“, přijede i někdo odjinud, bude ochotný je pít s námi a budeme si společně jako lidi s odlišnými mentalitami rozumět. Obzvláště taková hvězda. Petro přijel „za cesťák” a jako hlavní podmínku pobytu uvedl flašku rumu značky Tuzemák, kterým nás přivítal ráno na chatě v Římově, kde s námi pravidelně spali všichni navštěvující autoři. Petrova návštěva nás zároveň donutila spojit síly s pořadem Literární šleh. Neměli jsme jiné finanční prostředky než vstupné a Míra s Honzou každoročně žádali město o granty, takže nám tím neskutečně pomohli. Následně jsme si s Mírou tak nějak rozdělili lokální scénu. On zval prozaiky a já básníky.

Mimo naše pořady a pompézní křty v knihkupectvích tou dobou ještě fungoval a stále funguje kurz tvůrčího psaní a rétoriky Honzy Piskače a čtení v Jihočeské vědecké knihovně, stejně jako například pořad Spisovatelé do knihoven, akce pod taktovkou Káti Bolechové a další. A když jsem studoval na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity, existoval i seminář tvůrčího psaní a jeho studenti mívali čtení po kavárnách v centru města. Pak se přesunul na teologickou fakultu.

Za žádných okolností z naší scény nemůžu vynechat slam poetry, kterou jsem objevil až relativně pozdě v legendárním klubu Velbloud, který bohužel také od covidu neexistuje. Slam poetry je fenomén, kterého si z pozice autora i organizátora velice vážím. Každoročně ji v Budějcích navštěvují stovky diváků. Z jejích exhibic znám i hvězdy republikového formátu, jako jsou Šimon Felenda a Adam Konečný (Floutek), a další v Budějcích etablované slamery, Káťu Říhovou (Kač), Karolínu Kamenickou (Karol) nebo Matěje Plachtu. Snažíme se spolupracovat. Neexistuje ročník festivalu Literatura žije!, kde by se nenašel prostor i pro tuto platformu, která navrátila poezii popularitu. Pořady Mezi náma také kombinují styly poezie. V biografu Kotva momentálně probíhá nová akce, kam zvou literární hosty, kteří v kinosále po besedě s diváky promítají své oblíbené filmy. Tohoto konceptu se zatím zúčastnili Marek Šindelka a Honza Němec.

Open call pro milovníky literatury

Žádné další pravidelně probíhající budějcké literární akce mě nenapadají, ale to neznamená, že jsem si vzpomněl na každou. Když jsem se na ně ale ptal, jak jsem si již zvykl hrdě říkat, kolegů, Jirka Hájíček mi vyprávěl o neformálním uskupení autorů zvaném Literární buňka, jejíž součástí byl David Jan Žák, Honza Cempírek, Jiří Šesták, Marcela Linhartová a další, kteří se pak scházeli a předčítali si Na Lázni u Vodňan. Zmínil se i o knihkupectví Gregorius Radoslava Jiříka nebo paní Hladké, která v České ulici měla klub Kalliopé a iniciovala čtení Emila Hakla či Miroslava Kováříka. Po povodni v roce 2002 ale klub přestala provozovat.

Důležité je určitě zmínit časopis BUDLive Honzy Cempírka, který zároveň provozuje nakladatelství Pikador Books, jež se soustředí na knihy z jižních Čech, a BarBar Honzy Štiftera, který je bezesporu i velice populárním spisovatelem nejenom u nás, ale i po celém Česku. Dále tu máme časopisy Milk & Honey nebo univerzitní MOST, které kolem sebe sdružují převážně intelektuály. V kavárnách a na chodbách středních škol lze narazit ještě na časopis Vedneměsíčník, kde poprvé publikovalo své básně a povídky spousta místních talentů.

Píše nás tu tedy opravdu hodně. Kromě výše zmíněných stojí určitě za zmínku třeba známý cestovatel a budějcký rodák Láďa Zibura, Lukáš Csicsely, Radim Bártů, Zbyněk Mrvík, Lukáš Boček, Hana Ditrichová nebo Josef Barták. Z jihu pochází i spisovatelka Hana D. Lehečková nebo Klára Vlasáková. Jsme v kontaktu. Vídáme se konstantně v různých sestavách. Spolupracujeme například na projektech Nalezeno v překladu, Deník nebo Bibliocity v rámci programu Evropské hlavní město kultury, kterým se Budějce stanou v roce 2028. Jsem šťastný, že tento text můžu zakončit pozitivním pocitem. Dovolím si tvrdit, že na budějcké literární scéně mezi námi nikdy až na drobné výjimky nepanovala zášť, závist či jakákoliv nepřátelská nálada. Tohle je open call pro autory a milovníky literatury z jiných částí republiky, Evropy a celé planety. Budějce jsou nejkrásnější v Budějcích.