V rámci mezinárodního básnického festivalu Days of Poetry and Wine, který se letos konal ve Slovinsku, i letos vznikl Otevřený dopis Evropě. Každý rok je v tomto projektu osloven významný básník či básnířka, jimž je umožněno se vyjádřit k evropské současnosti. Tentokrát je jeho autorkou španělsko-galicijská básnířka Chus Pato.

V srpnu 2009, v plánovaném čase, přistálo letadlo, kterým jsem cestovala, ve Lvově. Na zasněženém letišti, jež mě oslepilo svou bělostí.

Kanadská básnířka Erín Moure, která se kdysi rozhodla přeložit jednu z mých knih do angličtiny a časem se stala jednou z mých nejlepších přítelkyň, chtěla uložit popel své matky na hřbitově v její rodné vesnici Velyki Hlibovychi. Přála jsem si ji doprovázet a kromě jiného také spatřit jedno z ramen Dunaje vlévající se do Černého moře. O osudu bylo rozhodnuto a ten osud se jmenoval Ukrajina.

Evropa? Ano, tohle je také Evropa. Z Evropy vždy odcházíme

Evropa je územím, které v první polovině 20. století neúprosně vyhánělo své obyvatele do všech Amerik. Z toho důvodu se mohly ve Lvově setkat dvě básnířky žijící na odlišných kontinentech. Ta, která přiletěla z Québecu a čeká mě na letišti, pochází z matčiny strany z rakousko-uhersko-polské Haliče, která je nyní ukrajinská, a z otcovy strany ze španělské Galicie. V ní žiju i já. Tři z mých prarodičů emigrovali na Kubu a do Argentiny: Jeden z nich je pohřben v Camagüey. Erin a já jsme stejně staré, narozené v roce 1955: A obě máme předky, kteří se narodili v Haliči (Galitzia) nebo v té druhé Galicii. Jsme symptomem onoho odcházení a přicházení, toho překračování Atlantiku v obou směrech. Těch třicet kilometrů ze Lvova do vesnice Velyki Hlibovychi jedeme vlakem. Takovým modelovým městem je Bibrka. Z ní bylo krátce po příchodu nacistů posláno 200 židů do vyhlazovacího tábora Belzec. 13. dubna 1943 jich bylo 1 300 zastřeleno u silnice do Volove. Většina ukrajinských Židů byla zavražděna v příkopech nedaleko svých vesnic. Většina galicijských republikánů byla Francovými falangisty zavražděna v příkopech nedaleko svých vesnic. Existuje tendence předpokládat, že zóny, ze kterých emigranti pocházejí, jsou zaostalé. Nejen z ekonomického hlediska: Jsou také považovány za izolované a jako by stály mimo dějiny. Ráda bych zdůraznila, že trpět dějinami tak, že je s člověkem zacházeno jako s levnou a vývozní pracovní silou, je jedním ze způsobů, jak dějiny prožívat. A také chci dodat, že oblasti, odkud pocházejí takové rodiny, jako jsou ty naše – dvou básnířek, které se sešly v někdejším hlavním městě rakousko-uherské Haliče –, měly a nadále mají nepřetržitý kontakt s americkým kontinentem, stejně jako s evropskými státy, do nichž emigrovaly v šedesátých letech minulého století: V nich spoluutvářely proletariát, který pomáhal tyto státy obnovovat po druhé světové válce.

Evropa? Ano, Evropa je plná lidí. Lidi nikdy neopouštíme

Lidé – lidstvo – jsou entita podobná plynoucím řekám. Stoupá, a protože stoupá, může také klesat: Lidstvo může být milionkrát obětováno, ale nikdy zničeno. Je nezapomenutelné: Je živoucí bytostí, která ke své existenci naše osoby nepotřebuje. Nikdy se nestaví na stranu moci, ať už je ta moc jakákoliv, staví se na stranu síly a možnosti a na tuto možnost reaguje. Nelze ho zaměňovat s jeho představiteli ani s jeho vládci, protože není reprezentací, ale přítomností na Zemi. Lid si pamatuje mnoho způsobů vlády, všechny způsoby produkce, jež jím prošly, ale jeho tělo je dávné, je před tím vším. Je silou, která svrhne jakýkoli starý režim. Je akcí povstání, rozpuku, zpěvu, možností být poražen nebo zvítězit, ale nikdy vládnout. Je neslučitelné s vládou, s jakýmkoli typem vlády. Lid je intenzita, kterou nelze zaměnit se státem ani s národním státem, ani s žádným jiným typem správního členění. Je oddenkem, který roste a rozšiřuje se bez ohledu na jakékoli byrokratické překážky. Lid nepotřebuje žádné dokumenty a zákony. Úřady a instituce, ať už jakékoli, ho nevzrušují. Ale zná svou spravedlivou cenu. Lidstvo je, prezentuje se, svrhává, může padnout, je současné, postupuje.

Evropa? Ano, Evropa je plná myšlenek. Myšlenky nikdy neopouštíme

Naděje umí vyčkávat, ale my, lidé rozumní, jsme byli vycvičeni k zoufalství. Zoufáme si, protože občas nejsme schopni vymyslet budoucnost, která by se lišila od přítomnosti. Zoufáme si, protože jsme byli vedeni k náboženství. Náboženství brání nejistotě, ale nedokáže zabránit katastrofě. V katastrofě jsme si zvykli žít a neznáme nic jiného než očekávat nějakou další. Jean-Luc Nancy staví ve svém eseji „Z budoucnosti do budoucnosti: Revoluce viru“, který původně publikoval Le Monde, náboženství proti víře. Víra je ctnost, s níž čelíme skutečnosti, že není možné mít všechno pod kontrolou. Víra čeká a doufá, protože ví, že risk je kořenem svobody. Víra spočívá v myšlence schopné jediného činu, jenž v životě můžeme uskutečnit: odvážit se žít. Spočívá v tom, že se otevíráme budoucnosti odlišné od té, která byla spojena s podřízením se a s katastrofami. Víra hory přenáší, protože nám umožňuje jednat na základě síly, jež nevede k iluzi kontroly a moci. Na základě toho bychom možná mohli pochopit, že demokracie je návrh na společný vstup do budoucnosti. To, co nám demokracie nabízí, je skutečnost sdílení v rovnosti, tíha konečnosti a nevědění, protože všichni čelíme stejné nejistotě. „To, co zakládá naše bytí, je v podstatě sklíčenost,“ uzavírá filosof.

Evropa? Ano, Evropa je plná umění. Obrazy nikdy neopouštíme

A nyní o tom znovu sněme. Sněme opět o naději, jak ji zpodobnil Andrea Pisano na dveřích florentského baptisteria. O naději, ztvárněné Giottem na fresce v kapli Scrovegni, znovu o ní sněme, začněme o ní znovu přemýšlet – Utopie, naděje má křídla, ale nepoužívá je, rozpřahuje ruce a neví, zda se za své čekání a námahu dočká odměny. Žije v nejistotě a očekávání. V srpnu 2021 jsem souhlasila s napsáním tohoto dopisu. V době, kdy jsme svou pozornost obraceli k pandemii. Píšu ho nyní, kdy končí jaro a z krásné knihy Apokalypsy opět vidíme vyjíždět rudého koně války. První válka, na kterou se pamatuji, je ta šestidenní. Jako malá dívenka jsem byla magnetizována obrázky bojových vozidel, černobílými obrázky, protože tak nám je ukazovala v těch časech televize. Bylo pro mě nemožné vytvořit si nějakou souvislost mezi těmi tanky a názvy území, jimiž postupovaly. Byla to jména, jež jsem znala z biblické dějepravy, kterou jsme se učili ve škole. Ve svém dětském věku jsem neměla slov, kterými bych vyjádřila, co se mi to stalo. Dnes mohu tvrdit, že jednou z možných definic války je zlom, ke kterému dochází mezi jazykem a územím. Řeč – ať už mluvíme jakýmkoli jazykem – bude poznamenaná válkou a už nikdy nebude tím, čím byla dříve. Hořká je Trója, hořký hněv, s nímž zpívá múza. 17. března tohoto roku bylo letiště ve Lvově bombardováno. Myslím na bomby s bílým fosforem, na města Hostomel a Irpiň, a neustále se mi vracejí vzpomínky z cesty na tehdejší Ukrajinu v roce 2009. Ujišťuji vás, že jedním z nejvíce vzrušujících okamžiků mého života bylo scházet do oděského přístavu po schodišti, na němž Sergej Ejzenštejn natáčel některé nejikoničtější záběry Křižníku Potěmkin. Z Oděsy vyrážíme vstříc nultému kilometru, který označuje místo, kde se jedno z ramen Dunaje vlévá do Černého moře. V člunu Igora, místního Lipovana, jsme se přiblížili až k té neobvyklé demarkační linii. Bydlely jsme v ulici Avhhustyana Voloshyna, ano, byly jsme šťastné. Na Ukrajině, ve Lvově.

Evropa? Ano, Evropa je plná impérií, která ji chtějí sjednotit, získat ji pod svou nadvládu od východu na západ. Impéria i schizmata vždy opouštíme

Nic z toho vám nemusím připomínat, všichni jsme se to učili na středních školách. Dovolím si jen jednu myšlenku – jistě pošetilou – a povím vám příběh. Ta bláhová myšlenka je v souhrnu následující: Evropa je stále rozdělena na dvě části: Západořímskou říši a východní Byzantsko-Moskevskou. Západ je kolonií Spojených států. Východ kolonií Číny. Dokud Západ nebude uznávat Východ a naopak, dokud se ty dvě části symbolu nespojí, bude Europa nadále onou dívkou, unesenou pro chtíč starověkého patriarchálního boha.

A nyní příběh, který se vypráví takto: Malá holčička, která by klidně mohla být modelem Giottovi, vchází do opuštěné stanice. Z hadrů, jež vidíme, usuzujeme, že je to žebračka. Tam, v oné pustině, ji Čas zahrnuje svými dary. Spolu s těmi dvěma (Utopií a Časem) je zde starší muž, který každou noc vyrývá svůj vztek do dřevěného hranolu. Jeho život se odehrává v zemi, kde stromy rostou snadno. V mládí pracoval jako dřevorubec. Bydlí v domě se zahradou. Do jedné ze stěn, jež obklopují pozemek, umístil hranol z masivního dřeva: Vyřezal ho, když ještě pracoval v těžební společnosti. Každou noc zamíří ke zdi a ryje vší silou do hranolu. Je to jeho brzda. Tlumič. To, po čem touží, je udeřit do zdi hlavou, až by si rozbil lebku a osvobodil se tak od hrůzy života, přestože je to šťastný život. Noc co noc ryje do dřeva a to mu pomáhá mít vztek pod kontrolou a neskončit jako vrah. Všichni tři pozvedají ruce, jako je pozvedá Naděje, známá také jako Utopie, a nevědí, zda dosáhnou ovoce, po němž touží. Nevědí, zda jednoho dne budou moct použít svá křídla a šťastně vzlétnout. Jejich činy přenášejí hory, protože umějí čekat, protože vědí, jak vymyslet budoucnost odlišnou od té, jež si je podřizuje. Vybírají si své místo mezi těmi, kteří odmítají být zahrnuti mezi vrahy. Kéž uvidíme úsvit, ve kterém nebude Evropa trpět rozmary patriarchálního boha ani žárlivostí jeho božské choti. Kéž přijdou ještě tisíce jar kvůli těmto místům, která sdílíme, kvůli jazykům, dnes ještě opovrhovaným, jimiž někteří a některé z nás píší a mluví a v nichž tak intenzivně milujeme.