Nic nesouvisí s ničím, říkáme si s Himari, japonskou právničkou z Manhattanu. Hraje Mozarta, dvě sonáty D dur, abychom mohly zkoumat, jak spolu souvisejí. Takhle ji učím. Proti všem pravidlům. A distančně. Nic nevím, neumím, ale učím, to je hlavní. Mám žáky.
Léta v Americe mě zkorumpovala. Konečně jsem se do ní zamilovala. Její ohyzdnost je upřímná. Miluji příšerné světy, příšernou zástavbu, neboť je opravdovější než ta krásná. Tak jsem se do Ameriky zamilovala.
Ale nevěř tomu, co čteš. Na noc mysli s dobrým srdcem. Třeba v f moll. Svůj život žij na lehké železnici, která spojuje dvě města v New Jersey: Camden a Trenton, dvě města s vězením. Z vězení do vězení. Anebo ne, třeba jen z Camdenu do Trentonu, hlavního města New Jersey. A co spojuje jiné propasti a vodní toky? Ozývají se? Pamatuj, že Evropu s Amerikou Atlantik nerozděluje, ale pojí, i když slaně, nedbale, rozbouřeně a nedokonale. I Lorenzo da Ponte emigroval z Evropy do Ameriky. Ty nepochopitelné souvislosti! Soutoky mytické. Legendární. Nesouvislosti. Čemu všemu já kdysi věřila! Zrovna tónině D dur, když jsem jako dítě hrála Korunovační koncert. Tehdy jsem netušila, že si zadělávám na mýty. A dnes? Nad mýty konečně svítá. Přece ty mýty nevyhodíš. Nech se zkorumpovat. Tónina d moll je akvarelová. Zabředli jsme do jejích vrstev. Žijeme v akvarelu. Všechno vleže je akvarel.
Letos v zimě. Voněla tu čerstvá jablka. Mozart vynalezl akvarely a fantazii. „Fantasie d moll“, „Rekviem d moll“. Lorenzo da Ponte v Americe? To už raději chromatická stupnice! Nebo klamný spoj. Jako mnozí italští a židovští emigranti v Americe, i on byl hokynářem. V Pensylvánii. Mozartův libretista! To už ale nastalo devatenácté století. Tak se není co divit. Později v New Yorku da Ponte vyučoval italskou literaturu a uspořádal vystoupení, o kterém americká veřejnoprávní televize NPR udělala nedávno pořad, a o tom, jak si to vystoupení loni v New Yorku, v katedrále svatého Patrika zopakovali. Bohužel se do toho připletl režisér Scorsese. A měl řeči.
Každá řeč mluví o něčem jiném, lže úplně jinak. Google praví, že da Ponte byl americký libretista, Wikipedie to v angličtině tvrdí také a vyžívá se v popisu da Ponta, jaký byl nemrava a sukničkář, jak žil s manželkou v nevěstinci, jak ho několik měst vyhostilo pro nestoudnost. Tvrdí ta anglická verze. A Scorsese. Podle české verze ho spíš vyhodili proto, že byl svobodomyslný a politicky nepohodlný pro šlechtu. Vždyť to známe, takhle to chodí, pomyslela si Zuzanka. Nakonec i ženich Figaro s ní souhlasil, a Mozart také. Předehra Figarovy svatby v D dur. Tónina D dur je politická opovážlivost. Šokuje. Zrcadlový odraz klavírního koncertu d moll. Od akvarelů se čas odvrátil. Kvaš, trojrozměrný, živý, věčně odvrácený.
Další žák, Hilel, hraje Bacha, „Preludium d moll“. Už zase d moll. Naštěstí je to uličník. Bacha sice nechá na pokoji, ale Czernyho etudu místo v C dur hraje v es moll. Pak čeká, co bude. Jak zareaguju. Jen zírám. Jeho děd se jmenuje Leonard Cohen. Babička pochází z Rajeckých Teplic, do Ameriky přišla v útlém dětství. Její rodina se na Slovensku za války schovávala v horách, tak jako moje máma. Povídáme si o tom v Cherry Hill. Hilelovi prarodiče Cohenovi jsou v New Jersey na návštěvě z Connecticutu.
Všichni ostatní žáci jsou z Číny. Kromě těch, co jsou z Indonésie. Mozart v New Yorku hraje karty. Samotář. U toho přemýšlí, jak se zbavit režiséra. Proto Mozarta tak miluji, že je všude. Že putuje. Proto tak miluji židovské filosofy, pokřtěné libretisty a tu zvláštně poďobanou tvář Ameriky, do které se to všechno až překvapivě dobře hodí.