Camusův Mor byl čtivo první vlny. Během té druhé čtěme Sofoklova Oidipa – zde se ocitáme v Thébách sužovaných morovou ranou. Epidemie je boží trest a nepoleví, dokud Oidipús neodhalí, kdo zavraždil vládce. Oidipús detektivem. Že bychom starověce místo očkování taky hledali vraha?

Jenže v Thébách měli jasno o oběti. A kdo by byla naše oběť? Protože je Oidipús tragédií o poznání, já tu v nadsázce nastřelím, že obětí je pravda, přesněji určitý její typ. Co když jsme od dob osvícenství příliš zdůraznili pravdu exaktních věd a zcela rezignovali na pravdy, které nelze přepočítat? Ale zpochybňovat přínos věd by bylo hloupé. Spíše je třeba přezkoumat přesvědčení, že lidské tázání lze měřit vědeckými standardy a že za bláboly je třeba prohlásit vše, co jim nedostojí.

Vědci postupují nezaujatě – bez ohledu na své vlastní zájmy, na subjektivní stanovisko. Díky tomu dospívají ke konsensu, k jakému se v humanitních vědách, umění nebo třeba morálce nikdy nepřiblížíme. Jenže stejně zůstává otázkou, jestli je hledisko nestrannosti tím hlediskem, které je pro náš život nejzásadnější. Častěji se ocitáme v situacích, kdy potřebujeme vědět, co máme udělat – ale ne kdokoliv, ale konkrétně vy nebo já. Naše úvahy o životě se odehrávají na pozadí našich závazků, našeho charakteru, naší minulosti.

A jakkoliv neupíráme hodnotu vědeckým objevům, přece jen je jejich poznání zvláště omezeného typu. Že jsou dnešní vědecké pravdy zítřejší omyly, je banalita. Zato Oidipús nezestárl. Ještě na konci devatenáctého století na něj navázal jeden vídeňský lékař. Možná má tedy pravdu Friedrich Hölderlin, když říká: Vše trvalé je od básníka. Ale není v tom případě umění nejen „věčnější“, ale možná i „věcnější“, tedy „objektivnější“ než věda?

Oidipús nás zpravuje o tom, že existuje i jiná forma pravdy než ta založená na nestrannosti a zevšeobecnění. Vždyť kdo by mohl být méně vhodným kandidátem k zevšeobecnění než pán z pátého století před naším letopočtem, který zavraždil svého otce a spal se svou matkou? Přesto díky němu lépe rozumíme sami sobě – i po tisíciletích. Detektiv, který objevil, že je sám vinen, a tak si vypíchl oči, ztělesňuje i náš úděl.

Stále znovu dokazujme – ve filosofii nebo v umění –, že v Oidipovi nacházíme cosi, na co jsme schopni navázat. Což mimo jiné znamená, že ne každou pravdu získáme zevšeobecněním. Existují i pravdy, k nimž dospíváme ponorem do výjimečnosti. A když spojíme tyto dva aspekty – schopnost navázat a výjimečnost – můžeme formulovat třeba tento výměr: pravda je to, co nám umožňuje navázat tak, že lépe vystihneme své jedinečné stanovisko.

Osvícenci nás odnaučili dívat se na přírodní pohromy jako na boží tresty – díky za to. Tento moralizující pohled byl nevkusný. Ale stejně je dobré zvážit, jak na nás dopadá to, co činíme, i to, jak si rozumíme – zvláště uprostřed „moru“. Ten nás totiž učí, jak moc jsme provázaní a že navazovat na sebe musíme – právě navázání je ostatně místem pravdy.

Kdybychom osvícenecky pohlíželi na epidemii jako na něco, co se nás netýká a co vyřeší politici a vakcína, jako detektivové bychom si ledacos usnadnili. Ale pak stejně zůstane klíčová otázka: Nezapomněli jsme na některé otázky? Protože právě o to se jedná – ne o odpovědi, z nichž často bezmyšlenkovitě žijeme, ale o otázky, na které zapomínáme, mnohdy vědomě.