Co pro vás osobně znamenal Emil Juliš? Přesáhl podle vašeho názoru svou tvorbou hranice regionu severních Čech, nebo v nich zůstal „uvězněn“?

Emil Juliš je v hodnotovém měřítku básníkem respektuhodným. Považuji ho za nejpřednějšího z českých básníků-experimentátorů, a tudíž i důležitého v kontextu poezie druhé poloviny 20. století (ostatně Státní cena za literaturu to dokládá). Jeho význam je bezesporu nadregionální, i přestože literární experiment je z podstaty věci pro běžného čtenáře věcí minoritní a dokázal by průměrné knižní konzumenty vyděsit. A to je důvod, proč po udělení Státní ceny Julišovi vznikly určité rozpaky. Objevování nových cest je nicméně podstatné pro literaturu dovnitř, pro literáty „středního proudu“ (pokud tedy diskutabilní termín s ironickým úsměvem převezmeme od prózy), a má vliv na utváření příštího národního kánonu. Proto by neměl být Julišův význam ani umenšován od majority, ani přeceňován od minority schöngeistů. Není však důvod, aby si kvůli tlakům majority neodnesl i mety nejvyšší. Pokud přehlížíme dílo experimentátora, je zapotřebí klást otázku, kolik z Julišovy sumy dovede skutečně živelně převádět současnost k budoucímu času. Experiment je totiž vždycky risk a ten nemusí vyjít. Nemusí ale vyjít ani text „středního proudu“. Z tvůrčího pohledu riskuje každý, kdo hodlá svou práci představit publiku. Experiment má charakteristické impulsy ve vizi, poezie s vědomím tradice je má zas jinde. Osobně z Juliše akceptuji tu část, kde nalézám otisk básníka jako živlu, nepřejímajícího mechanicky své výdobytky. Těšilo mě, když jsem v díle našel zakódovaný požitek tvůrčího labužnictví či prostou a svěže působící nápaditost. Kde byl text zahlcen nezřetelností a nepřehledností, skrumáží, pozornost jsem ztrácel. Od Juliše znám Pohlednou poezii, Blížíme se ohni, Gordickou hlavu a Cestu do města Lawn, největší požitek jsem měl však ze čtení Progresivní nepohody, Krajiny her a z Multitextu A.

– Milan Šedivý, básník a nakladatel

Za časů mého mládí, v šedesátých letech, znamenal pro mne Emil Juliš svým básnickým experimentujícím výrazem vedle Jiřího Koláře a Josefa Hiršala hlavní vzor toho, „jak se dělá báseň“ (název knížky z oněch let s teoretizujícími články několika tehdejších moderních básníků). Uchvátila mě jeho sbírka Pohledná poezie (1966). Líbily se mi mj. jeho básně tvořené v podobě různých geometrických obrazců. Jsem dodnes vděčný tomuto již zvěčnělému verbálnímu tvůrci, že i s jinými experimentujícími umělci, tehdy většinou neznámými a nevydávanými, se směla zamlada o jeho příklad opírat ve svém literárním usilování, ve všelijakých tápáních a nejistotách rovněž moje maličkost.

V roce 2015 mi vyšla básnická kompozice Lyrika liter (Eman, Benešov) složená z vlastních experimentálních textů z let 1972–1975. V úvodu sbírky líčím, jaký druh poezie se mi stal posilou a kýženou metou za časů samých frází, a to již za tzv. „obrodného procesu“. O málo pozdější „normalizace“ pro mě znamenala z hlediska jazyka, jeho výrazu a pravdivosti jen smutné pokračování stále téhož: „Doba, ve které se formovala má raná dospělost, velice trpěla – jak zněl tehdejší výraz – ‚inflací slova‘. Měli jsme hlubokou nedůvěru ke každému patetickému výroku, všechno se nám jevilo prosáklé obludnou lží, která se nikde nezastavila, všude jen odnožovala, bujela, zahlcovala. Sám jsem pociťoval tehdy nevolnost nejen z politických projevů, ale musím říci, že někdy i ze zcela specifické frázovitosti řečníků v kostele. Hledal jsem lék kromě jiného v jazykovém strukturalismu, přinejmenším v té míře, jak jsem byl schopen něco z jeho pojetí slova a významu uplatnit ve své poezii.“ V této souvislosti chci nyní připojit, že Emil Juliš pro mne patřil a patří dodnes ke strhujícím příkladům a existenciálním zárukám tvorby hodné toho jména.

– Pavel Rejchrt, básník a výtvarník

S existencí básníka Emila Juliše mě seznámil v Plzni počátkem sedmdesátých let Zdeněk Barborka. Byli si blízcí zájmem o poetický experiment. Oba, myslím, svým dílem, které doplňuje dílo známější dvojice Josef Hiršal – Bohumila Grögerová, souzní s dílem Ladislava Nováka a opírá se o Jiřího Koláře, přesahovali region, v němž žili. Tomu, aby se jejich originální příspěvky k experimentální poezii dostaly do širšího povědomí, zabránila normalizace, její otřesná nakladatelská praxe a všemožná šikana autorů, kteří se vymykali, popřípadě nenašli vlivného zastánce, jenž by je pomohl prosadit na místo uvolněné autory aktuálně zakázanými. (To se podařilo v případě Oldřicha Wenzla, kterého protežoval Milan Blahynka; Wenzl, uvězněný roztroušenou sklerózou v mělnické nemocnici, by nepochybně nepřesáhl úzký okruh spřátelených surrealistů, nebýt podpory vlivného režimního literárního vědce.) Smutné je, že volné místo v nakladatelských plánech poetické edice Mladé fronty či Československého spisovatele mohlo vzniknout třeba právě odmítnutím sbírky Emila Juliše… Barborkova dcera Lucie napsala na plzeňské pedagogické fakultě o Emilu Julišovi diplomku, z níž jsem si o něm doplnila informace.

Podruhé mě s Emilem Julišem seznámil Václav Vokolek, tentokrát osobně. Mnohokrát předtím, než jsme vkročili do Julišova bytu v domě s pečovatelskou službou v Lounech, mi vyprávěl o jejich společné cestě do Budapešti, o přátelství Emila Juliše s otcem Vladimírem Vokolkem, básníkem a filosofem, o severočeském literárním časopisu Dialog. Vyprávěl také o Emilu Julišovi jako o člověku s osobitým smyslem pro humor, o milovníku hudby a moderního výtvarného umění, který ve svém panelákovém interiéru periodicky převěšoval obrazy od největších mistrů abstraktní geometrické školy, která měla své zastání v lounské moderní galerii. Z jejich korespondence kolem výpravy do Budapešti jsme připravili rozhlasové Schůzky s literaturou. Václav Vokolek v nich zastupoval sám sebe, Julišův part s pochopením pro křehkost starého básníka interpretoval Miloš Hlavica. Byl to docela humorný pořad.

Emil Juliš svým literárním nadáním a vůbec smyslem pro umění rozhodně přesáhl regionální, severočeský obzor. Současně ale v něm bohužel uvízl. Tak jako Zdeněk Barborka uvízl v Plzni a Ladislav Novák v Třebíči. V případě těch dvou spřízněných, byť zeměpisně vzdálených autorů se podařilo vydáním sebraného díla (u Barborky obsáhlého výboru) jejich pozici v kontextu moderního českého umění upevnit (u Nováka + výtvarné umění, u Barborky + hudba). Emil Juliš, jako jediný poctěný oficiální Státní cenou za literaturu z roku 1996 a Cenou Jaroslava Seiferta Nadace Charty 77 v roce 1990, má dílo poměrně rozptýleno – do značné míry právě v severočeských edicích. Na sebrané spisy nebo alespoň výběrový reprezentativní „sebraný spis“ s důvěrou čekám.

– Alena Zemančíková, spisovatelka a publicistka

Emil Juliš je svůdník. Vzpomínám si přesně na ten moment, kdy mi básník Pavel Rajchman věnoval jeho sbírku Hra o smysl (Severočeské nakladatelství, 1990). Zjistila jsem, že doma v knihovně mám ještě jednoho Emila Juliše, ale že jsem kolem něj chodila léta bez povšimnutí – Básně z let 1956–1971 (Host, 2015). Teprve ve chvíli, kdy jsem jí byla obdarována, jsem pochopila, co mám doma za poklad. Propadla jsem jeho poezii na celé čáře. Okouzlil mě, stal se mým učitelem, zkoušela jsem nějakou dobu psát jako on. V čem spočívalo jeho kouzlo? Na první dojem se zdá, že píše jednoduše, až banálně. Například: „Slunce dopadá na pomalou hladinu řeky / ryby vyskakují s plesknutím na vodu.“ Hm, a to je vše? Pokračujete, a náhle zjistíte, že se nemůžete odtrhnout. Cosi vás drží při četbě jeho básní a už vás to nepustí. Se slovy zachází, jako by se s nimi nořil do lůna země. Dlouho k vám mluví, až vám obraz utkví v mysli. Jeho rytmus je přitom strohý, slova opakuje, různě přeskupuje, ne jako žonglér, ale jako kouzelník. Sever, kde žil a pracoval, mu navíc nenabízel nijak malebné obrazy. Šedý, ponurý, špinavý Most ze sedmdesátých let moc dobře znám. Pocházím z Chomutova, který je od Mostu pár kilometrů. Ale kde jinde má smysl nalézat krásu než v krajině, která byla tolikrát znásilňována ničením, kácením, bořením, zastavováním, zaplavováním, kutáním…? Vzpomínám si, jak coby desetiletá kráčím centrem města jako čáp. Zvedám nohy do výšky hrudi, abych je zabořila do červenofialové mlhy pod sebou. Mlhu ozařuje pouliční osvětlení. Fosforeskuje modrými, zelenými a černými šlahouny. Hrozně páchne a já jsem jí omámená. Nejspíš se jednalo o nějaké svinstvo vypouštěné z místních chemiček. Bylo magické pozorovat své nohy, jak v mlze mizí a zase se vynořují. Julišova slova se chovají podobně. Obraz, který tím vytváří, vyvolává v mysli extatický zážitek. Bojím se říct duchovní. Co je duchovní? Něco, co je za slovy. Svádí vás se toho dotknout. Juliš není regionální, je světový, ale málokdo to ví, zvláště ti, co zůstanou u prvního verše.

– Renata Bulvová, básnířka a organizátorka literárních akcí

Má odpověď je jednoznačná… Ačkoliv vyvřeliny slov v tvorbě básníka Emila Juliše jsou úzce spjaty s místopisem vulkanických hor Českého středohoří, stojí jeho poezie široce rozkročena nad celým výsostným územím české literatury. Tento přesah je dán především jeho zarputilým přístupem k psanému slovu, jeho zápalem pro věc, kdy sváděl ustavičný boj o každou píď neprobádaných končin jazyka. Nepřehlédnutelná je též jeho originální metaforika, plna hlubokých ponorů do útrob kosmu a lidských osudů života na drsném severu, protkaná obrazy neprostupných mlh, dýmů, ponurých štol, uhlí a černých slunečních paprsků, které se derou na povrch viditelného světa. Právem mu proto patří nezastupitelné místo v české poezii.

– Robert Janda, básník

Emil Juliš byl blízkým člověkem, přítelem, dokonce rodinným. Od šedesátých let se přátelil s mým otcem, později, zejména v osmdesátých letech, se stal pro mne nejbližším člověkem. Svědčí o tom rozsáhlá korespondence, v níž se můžeme setkat s popisem „dvou trosečníků své doby, kteří vhazují láhev s dopisem do kalného oceánu“. Emil Juliš nikdy, ani na vteřinu, nebyl regionálním básníkem. Domnívám se, že se vypracoval na básníka střední Evropy, zejména v experimentální části své tvorby, v níž se zařadil dokonce mezi světové tvůrce. Ale neuvízl pouze v experimentování a stal se, i v experimentálních básních, tvůrcem mýtů. Psal o zemi, o Matce zemi, znásilňované, a přesto vítězící, bojoval, ovšem v sobě, o smysl lidského bytí, blížil se často k ohni beznaděje, aby jako Fénix zvítězil slovem. Zničená krajina severních Čech se mu stala jevištěm velkých antických alegorií a mystérií. V tom mu, velkému básníkovi, regionálnost nesahá ani po kotníky.

– Václav Vokolek, spisovatel a výtvarník

Emil Juliš byl jeden z nejvzácnějších a nejdražších lidí, které jsem v životě poznal. Jeho poezii jsem četl poprvé v kasárnách v Litoměřicích během své základní vojenské služby v roce 1989 a byl to zážitek tak mohutný, pro mne zcela základní, že ho bez nadsázky mohu nazvat zážitkem životním. V devadesátých letech jsem pak za ním často jezdil do Loun, připravovali jsme spolu jeho knihu Nevyhnutelnosti. Každá návštěva u něj pro mne byla svátek. Opatruji mnoho jeho krásných dopisů. Emil Juliš byl člověk životný, plný energie, zájmu o svět a humoru. Psaní poezie bral velmi vážně, viděl jsem ho psát na stroji – a bylo to, jako když sochař dlátem opracovává žulu. To nepřeháním! Navštěvoval jsem ho i v pozdějších letech, kdy se se svou ženou Vilemínou přestěhoval do domu několik set metrů vzdáleného od bytu prvního. I tam si uchoval svou zvídavost, pracovitost a životní energii – vzpomínám si, jak se mnou jednou rázoval k autobusu do Prahy jako mladík. V posledních měsících jeho života jsem v něm cítil bolest. Od slov postupně přecházel k tónům, mnoho hodin věnoval poslechu moderní vážné hudby. O své bolesti vydal svědectví v knize Pod kůží, již redigovala Olga Stehlíková. Z čeho jeho bolest pramenila, nevím. Poslední dopis mi napsal tři týdny před svou smrtí. I ten vypovídal o bolesti. Přesto pro mne Emil Juliš není člověkem bolesti, právě naopak! Jeho mužnost, nadhled, optimismus a životní energie jsou pro mne inspirací na celý život. O tom, že Emil Juliš svou tvorbou přesáhl hranice severních Čech, snad nemůže pochybovat nikdo, kdo se zabývá moderní českou poezií. Vždyť jde o jednoho z nejvýznamnějších poválečných českých básníků! První část jeho díla vyšla zcela právem v České knižnici ve vzorné edici Michala Kosáka. Věřím, že v ní vyjde i část druhá, již já osobně považuji za ještě významnější. Sbírky Jablko nevrátím květu, Blížíme se ohni, Hra o smysl a text Zóna považuji za jedny z nejdůležitějších básnických textů poválečné české literatury. Toho si všimli i ti, kteří o tvorbě Emila Juliše napsali nejpronikavější studie – Milan Jankovič a Karel Milota.

– Jan Šulc, redaktor a editor

Emil Juliš pro mě znamenal nejvíc jakožto osoba specificky blízká, troufám si říct. Současně je pro mě prototypem umělce, který je i dlouho po své smrti ve své velikosti nerozpoznaný. V jedné pro mě složité době jsem s ním vedla nádhernou, inspirující a zachraňující korespondenci. Vyměňovali jsme si poštou nahrávky hudby, byl vášnivým milovníkem moderní vážné hudby i nového jazzu. Snažila jsem se pro něj objevovat, co by se mu mohlo líbit. On pro mě objevoval celé světy literatury a myšlení. A především mi dovolil trochu nahlédnout do své nejednoduché osobnosti. Tato lidská vazba k Emilu Julišovi pro mě osobně tedy znamená víc než jeho básnická tvorba, převážila ve mně nad úctou k velikánovi poezie. Co se ale týče jeho básnické tvorby samotné, myslím, že je těžce a ostudně nedoceněná, nepoznaná, neobjevená, nezpracovaná. Je zanedbaný i badatelsky, akademicky, je opomíjen literární vědou a pochopitelně i čtenářsky. Ve školách se o něm nevykládá, a to ani na bohemistikách. Významem a hloubkou své tvorby básník Emil Juliš „hranice regionu“ dozajista překračuje, jen se o tom stále neví a literární ocenění, která získal, na tom bohužel nic nezměnila. V tomto smyslu zůstal zcela ve vězení takzvané regionality, z níž neměl taky vlivem okolností, které ho v životě provázely, příležitost, možnost se vyvázat. Pro komunitu umělců a přátel svého kraje ale znamenal mnoho, patřil do skupiny literárních a výtvarných umělců ne-li světového, pak dozajista evropského formátu. Emil Juliš se udržoval desítky let „při životě“, tom uměleckém a přátelském, řadou paralelních a dekády překračujících korespondencí, které vedl. Nemáte tušení, jaké stovky stran to jsou a jak důležité obsahy skrývají.

– Olga Stehlíková, básnířka, redaktorka a editorka

Emila Juliše si z domácí knihovny vytahuji docela často. S trochou nadsázky se dá říct, že se k němu utíkám, že se k němu přimykám. Chodím si k němu pro potěchu a inspiraci. Pramen ryzí, soustředěné poezie. Z pěti knih, které mám, hmátnu nejčastěji po výboru z tvorby Nevyhnutelnosti (Torst, 1996), anebo zamířím k básnickým prózám, fantaskním povídkám Cesta do města Lawn (Fabio, 1993). Mimochodem tento opus jsem kupoval v devadesátém pátém roce v knihkupectví v Lounech – hned naproti chrámu sv. Mikuláše. Útulný krámek spojený s antikvariátem už tam bohužel dávno není…

Hranice regionu severozápadních Čech Emil Juliš samozřejmě přesahoval. Ve svých nejlepších textech byl a je zcela univerzální, nadčasový, nadregionální (!). Důlní jámy, výsypky, měsíc nad oprámem – pokud se v jeho básních vyskytly – byly pouze kulisami ze světa lidí. Před „sametovou revolucí“, někdy v roce (už nevím přesně) 1987 jsme jeli s básníkem Romanem Szpukem za Emilem Julišem do Mostu. Pamatuji si jen jeho byt obvěšený obrazy a kolážemi přátel. Když nás na závěr návštěvy vyprovázel na autobus, zmiňoval se o jistém svém rozhovoru s Jiřím Žáčkem (který se v té době jevil být jedním z prospěchářů…). Znělo to nějak takto: Vy (žáčkové, sýsové a jiní) byste chtěli psát jako Vladimír Holan. Jenomže v pohodlí svých kanceláří. Odmítáte holanovskou řeholi, jeho samotu, tíhu osudu, světa a tak dále…

Mám jednu báseň nazvanou „Rozlehlý opuštěný sad“ a hozenou na papír s úctou k němu, a se zmínkou o jeho básnickém blíženci:

Klíma nebo Deml?
Toman nebo Seifert?
Halas nebo Holan?
Blatný nebo Orten?
Mikulášek nebo Skácel?
Kolář nebo Juliš?

Neslyšně dopadající jablka
hrají na stráni
petank.

– Martin David, básník