V tomto čísle Tvaru přinášíme mimo jiné překlady básní Franka O´Hary. Je ti jeho poezie blízká?

Znám ji, nicméně z Newyorské školy je mi bližší James Schuyler, můj skrytý objev. Je to výrazný civilistní typ, přitom velmi jemný ve smyslových postřezích i v odstínění významů, s úžasným citem pro dialektiku a taky obyčejné, ale vřelé a jemně zachycené emoce.

Říkáš „skrytý objev“ – kdy a jak jsi ho objevil?

V New Yorku, u jednoho chlapíka, se kterým jsem tehdy koncem 80. let hrával. Na chodbě měl zarámovanou Schuylerovu báseň „Verge“, později jsem si ji dovolil přeložit jako „Práh“, a ta mě úplně fascinovala tím, jak si hraje s detailními posuny skutečnosti, s tím, že něco v jednu chvíli není, a vzápětí to je, jak ontologicky dokáže vnímat smyslový svět. Na to konto jsem se začal zajímat o autora a zjistil jsem, že to byl člověk velice plachý, dlouho žil ve slavném Chelsea Hotelu, byl to gay, patřil k sedmdesátoletní newyorské avantgardě a mnozí ho dnes řadí k tomu úplně nejlepšímu, co v Americe vzniklo.

Básně Jamese Schuylera tě oslovily natolik, že jsi některé z nich přeložil a publikoval v Hostu 9/2001. Vyšlo u nás od něj ještě něco?

Nevím, pochybuji. Podle všeho prošel bez povšimnutí.

Zaujalo mě, že jsi Schuylerovu báseň viděl zarámovanou jako obraz u kolegy z kapely, když jsi žil v New Yorku. To je až symbolické, nemyslíš?

Ten spoluhráč, Vincent, byl básník, tehdy mu bylo asi třiadvacet a byl to syn proslulého newyorského malíře Alexe Katze, který vešel ve známost takovými obřími portréty, na první pohled jakoby chladnými, pastelově odtažitými a distancovanými. Nebyl to hyperrealismus ani fotorealismus, ač v něčem se jim to blížilo; byla to jakási hra se zvláštně nadsazenou „idylkou“ reality.

Jak se stalo, že jste spolu začali hrát?

Když jsem se octl v New Yorku, různě jsem rozhazoval sítě. A Vincent kromě toho, že psal básně, se jednu chvíli cítil být beatovým šansoniérem. Hráli jsme na několika párty a potom on ve vyhlášeném dekadentním klubu Knitting Factory – nevím, jestli ještě existuje – zorganizoval maratónské čtení Kerouacova cyklu básní Mexico City Blues. Svolal na to spoustu newyorských básníků včetně Ginsberga…

Takže jste se potkali!

No, nepotkali. Ještě s jedním pianistou jsme jen figurovali jako kapela, která během toho monstrózního čtení hrála básníkům za zády. Byl to docela zážitek.

To tedy věřím. Jaký byl v té době New York?

Úžasný, pulsující, pestrý, s unikátním velkoměstským, ale i domáckým charakterem, jenže bylo to taky město v krizi. Vládla tam vysoká zločinnost, v metru stála celá papundeklová městečka bezdomovců a nikdo nevěděl, jak to řešit. Při analýzách, co se vlastně děje, vznikaly dohady, že neoliberální bushovská garnitura zanedbávala zdravotnictví, a tak se na ulici octla spousta lidí třeba s mentálním postižením. Ulice tehdy byly skutečně plné podivínů, zvláštních nebo úplně ztracených existencí, o kterých člověk nevěděl – jsou to blázni, žebráci, vyděděnci, sociální případy? Do některých čtvrtí nebylo radno chodit, pro Čecha to byla úplně nezvykle segregovaná a stratifikovaná metropole. Bydleli jsme na dlouhatánské avenue, která prochází celým Brooklynem a je ještě vcelku solidní a normální. Ale stačilo doslova zahnout za roh a člověk po dvou třech blocích zjistil – aha, tady vcházím do jiného světa. Tatínek mojí ženy, dojemný Ital – on už tedy ne, ale jeho rodina pocházela od Salerna –, kdysi opravoval automaty a jedna jeho štace bývala za starých lepších časů právě v té ulici za rohem, Dean Street. Jednou jsme tam vyrazili a bylo to trochu jako sestup do pekel.

Báli jste se?

Vlastně ani ne, člověk se nějak vnitřně obrnil a naježil. New York měl pověst města od rány a člověk tam musel být připravený na všechno, včetně slovních potyček. Byl vyhlášený jako sebejisté, nabroušené a houževnaté město, kde si nikdo nenechá nic líbit a všichni mají prořízlou pusu. Člověk si musel vytvořit tvrdou skořápku, nebo aspoň působit, že ji má.

Jezdíš tam i dnes?