Jakkoli byla řada Miłoszových veřejných postojů podobně provokativní a pochybovačná, nacházíme v jeho tvorbě spíše ozvěnu faustovského ducha, toužícího po vědění, které obsáhne celý svět. Autorský subjekt jako by procházel po vytržení z ráje dětství kruhy pekla a smíření až ke svým pozdním návratům do ztraceného domova.

Dnes Polsko aspiruje na lídra střední Evropy, v kontextu slabých vlád ve Francii a v Německu dokonce na lídra Evropské unie. Je to dáno jak jeho výrazným premiérem Donaldem Tuskem, který zná dobře Brusel, tak jeho sousedstvím s Ukrajinou. Tam má Polsko prvořadou roli jako země, která přijala snad nejvíc ukrajinských uprchlíků, jako země, přes niž proudí většina západní pomoci a která bere ruské nebezpečí velmi vážně. Vždyť až do r. 1918 byla Varšava okupována jako součást ruského impéria a úředním jazykem tam byla ruština.

Hlavním předmětem zájmu slam poetry není projev psaný, ale verbální – pronášený živě v nějakém podniku nebo klidně pod širým nebem, každopádně před publikem, nejlépe platícím. Papírové knihy z rostoucí poslouchací mánie v populaci, kterou „hypuje“ i slam, moc netěží.

Píše nás tu tedy opravdu hodně. Kromě výše zmíněných stojí určitě za zmínku třeba známý cestovatel a budějcký rodák Láďa Zibura, Lukáš Csicsely, Radim Bártů, Zbyněk Mrvík, Lukáš Boček, Hana Ditrichová nebo Josef Barták. Z jihu pochází i spisovatelka Hana D. Lehečková nebo Klára Vlasáková. Jsme v kontaktu. Vídáme se konstantně v různých sestavách.