Mohlo by se tedy zdát, že se autorovi tento druhý možný postup při přemyklíkovávání našeho západního prostoru jeví jako perspektivnější a snad i přijatelnější než ruská expanze. Rozhodně méně pekelný. Nejspíše ale jde jen o ironii. O sázku na to, že čtenáři dojde, že o jak významné hodnoty přicházíme, když přestáváme být sami sebou. Mimo jiné, a především, o úctu k lidské individualitě.
Tvarově je nová próza Jáchyma Topola (1962) inspirována romány tak, jak se psávaly kdysi, v oněch archaických dobách, kdy každá kapitola ještě začínala odstavcem zvaným argument neboli nabídkou, o čem si v ní můžete počíst. Samotné vyprávění má přitom mnohavrstevnatou podobu proplétající motivy, přístupy a situace takřka realistické se symbolickými obrazy a téměř mystickými asociacemi. – V rovině myšlenkové jde ovšem o prózu velmi současnou, tematizující a vyhrocující problémy aktuálně žitého světa, nahlíženého navíc z vyhraněných osobních a ideových pozic.
Proto román Peklo neexistuje nedoporučuji nikomu, kdo věří, že nás Rusko za pomoci své propagandy, placených médií, trollů, tanků, raket a dronů obdaruje celosvětovým mírem a pořádkem.
Topolova zpráva o přítomnosti však bude dráždit i obyčejné zemanovce, babišovce, okamurovce a turcinky. Její autor není totiž schopen kráčet s davem, oddávat se falešným mediálním (pseudo)jistotám a s nimi spojenému populismu.
A lze také očekávat, že s touto knihou budou mít potíž čtenáři nesnášející lamentování staaaarýýýých booooooomrůůů. Neboť Jáchym Topol je postarší individualistický intelektuál, pokoušející se porozumět přítomné realitě tím, že ji transformuje v provokativní fikční výpověď, jež emblematicky explikuje jeho pocit, že vize světa, na niž svým životem vsadil, je v prdeli – a lepší to nebude.
… přečetl s chutí. Inu, jsa rovněž starý boomer, vnímám mnohé dost podobně jako Topol. A tam, kde se s ním rozcházím, nemám problém to přijmout jako osobní licenci. Neboť jak hlavního hrdinu, tak všechny postavy ostatní, ale také vyprávěné děje a situace utváří především hravá fabulace a groteskní a zobecňující nadsázka. Proto mě baví, že Topol vědomě konstruuje narativní prostor, v němž je jeho nutkání reflektovat zažívané průsery transformováno ve svébytný příběh – a jehož smyslem je nabídnout globální náhled na to, co nás obklopuje. A také, především, provokovat odstrašující vizí nedaleké a dost pravděpodobné budoucnosti.
Přítomný román mě ale oslovuje také způsobem fabulování a psaní, volbou témat, jimž se věnuje, jakož i poměrnou „rozvláčností“ textu, utvářeného proudem promyšleně tekoucích slov, jakož i důrazem na přemýšlivý rozměr úvah a promluv. Byť je snaha pojmenovávat podstaty, skrývající se za jevovým děním, autorem často maskována jako dialogické žvatlání téměř o ničem.
Velmi působivá mi pak připadá Topolova schopnost vyhrocovat zpodobení každodenností do velmi vypjatých scén, obrazů, situací a dějů, připomínajících Pasoliniho filmy (kéž by to tak někdo natočil). Tedy narativní postup, jenž rozhodně není vhodný pro čtenářstvo preferující prefabrikovaná témata a jejich snadnou konzumaci.
… dvě zásadní katastrofy, které před časem zásadně ovlivnily bytí na této planetě. Tedy 24. únor 2022, kdy Česko ještě zakoušelo dozvuky pandemie covidu a souběžně média ovládla zpráva, že Rusko zaútočilo na Ukrajinu.
Dosavadní život se však ve stejnou chvíli začne hroutit i ústřední postavě románu: novináři, spisovateli, ale také (skoro) alkoholikovi jménem Tomáš, kterého čtenáři mohou – alespoň zpočátku – poměrně snadno interpretovat jako autorovo alter ego, vyjadřující jeho životní empirii, osobní postoje a názory. – A budou mít do značné míry pravdu. Tedy než si uvědomí, že o dnes tak oblíbenou autofikci skutečně nejde.
… a ideovou problematiku používá jen coby jakousi kulisu, na jejímž pozadí prezentuje privátní život ústředního hrdiny Tomáše. Ponechme stranou jednotlivé dějové peripetie a konstatujme, že tomuto muži je dáno postupně přijít o manželku, lásku a zaměstnání. Nejprve sezná, že jeho manželství s kdysi milovanou vědkyní Fionou je nefunkční, a poté mu dojde, že paralelní sexuální hrátky s herečkou Tamarkou jsou sice příjemné, avšak nejsou pro něj řešením. Protože mu její vášnivá (a jak se později ukáže, nejspíše jen předstíraná) oddanost nejen lichotí, ale také leze na nervy. A aby toho nebylo málo, díky Tamarce se stane groteskním protagonistou mediálního skandálu, takže už neubude moci dále za peníze předstírat práci novináře. Nejen proto, že papírová periodika v konkurenci digitálních médií hynou, ale i proto, že tento skandál šéfredaktorka a vydavatelka časopisu, pro nějž píše, využije jako důvod k výpovědi. Zařadí se tak mezi ty, které Tomáš doposud bral jako kamarády a kteří jej teď odvrhnou, protože na rozdíl od nich „nejede ve správných kolejích“.
Komplikovaný je ovšem i Tomášův vztah se synem. Ani ne tak proto, že Jeroným (konečně) přizná, že je gay, nebo proto, že jeho partnerem je politický uprchlík, který do Česka emigroval poté, co byl v rodném Bělorusku těžce pronásledován. Prostě proto, že Nikofor Tomášovi v osobním kontaktu tak nějak lidsky nesedí.
… výpověď přechází do druhé významové roviny románu, v níž před čtenářem defiluje bizarnost širšího historického, sociálního a politického kontextu. Její součástí je Tomášův vztah k rodičům, tedy především ke stařičkému otci, s ním sdílí rodinný odpor vůči normalizaci a Rusákům, ale také pasáže, situace a postavy, které vykreslují kulturně-společenskou bublinu, ohraničující od dětství a mládí Tomášovo přemýšlení o životě a světě.
Vyprávění tak mimo jiné tematizuje, jak v dnešním Česku přežívají pohrobci disentu a undergroundu, jak (ne)funguje nezávislá žurnalistika, případně jak (skoro) nonkonformní divadlo dokáže zmršit nepříliš dobrý text. Opomenutí ovšem nejsou ani pitoreskní ideologičtí lúzři, zvláště pak ti, kteří se identifikují se slovanskou, čti ruskou ideologií. A přestože ekonomické mechanismy a hrátky leží mimo Topolovu perspektivu, ve vyprávění nechybí ani postava boháče či zbohatlíka: chlápka se zvláštním jménem Světlo, který si stejně jako dávní mecenáši může koupit, co chce – a protože koketuje i se žurnalistikou a divadlem, tak těm intelektuálům občas, tu a tam nějaké ty penízky přihodí. A jako správný dárce peněz a světla také využívá Tomášovu fascinaci barokem.
… vyprávění totiž je provázání přítomnosti s mystickou rovinou tak, jak ji evokuje barokní malba a architektura. Tedy ten typ umění, který lidské pinožení alegoricky vztahuje k představě vyššího nadosobního řádu – a do autorova vyprávění vnáší vypjatou, dramatickou obraznost. A také nadosobní rozměr lidské existence, či spíše pochyby, zda se dnes a tady, v čase, kdy se všechno mění a my to můžeme jen konstatovat, dokážeme k nějaké vyšší hodnotě vůbec upnout. Topolův hrdina by tak rád v něco věřil, jenže z autorovy vůle nese jméno Tomáš a ztělesňuje svár mezi trapností a pomíjivostí pozemského bytí a nadosobní harmonií věčnosti, která by asi někde možná, určitě, snad, patrně mohla být.
Výmluvně provázaná s dějem a významovým kontextem jsou ovšem rovněž jména dalších postav. Například Fiona znamená jasná, světlá a čistá. Tamarka je tou, která dává život, avšak má v sobě i něco z ruské touhy manipulovat s druhými. Jeroným nese svaté jméno a jeho přítel Nikofor je tím, kdo přináší vítězství. Jejich odhodlání být zahradníky, které posléze osloví i Tomáše, navozuje mystickou touhu obnovit ztracený Ráj. A nemohu opomenout ani spojitost mezi postavou zvanou Světlo a významem tohoto fenoménu v barokní mystice, byť mě to v tomto případě skoro svádí k nadintepretaci (viz níže).
Autorův titulní postesk nad tím, že peklo neexistuje, lze pak číst jako oxymóron, neboť vyprávění přináší nejeden doklad toho, že k němu máme blízko, ale také jako konstatování, že je těžké najít něco pozitivního, když už ani to současné Peklo není takové, jaké by mělo být.
… postupně nabývat řady protikladných podob: od předvádění hrdinovy každodennosti až po hru s náznaky a symboly. Topolovo hledání smyslu psaní a vlastní výpovědi přitom téměř nepozorovaně graduje v situace a scény velmi obrazné, barokně exaltované a hodnotově vyhrocené, v nichž výchozí registraci přítomnosti přebíjí možnost posunout její zpodobování a pojmenování do obecnější znakové roviny.
Jako víceméně privátní záležitost vyznívá například vyprávění o smrti a pohřbu otce včetně okamžiku, kdy Tomáš zjistí, že jeho sen o útěku z Prahy nedojde naplnění, protože otcovský dům zdědí někdo jiný. Obecnější problém, jenž do vyprávění vnáší otázku viny a odpuštění, ovšem před ním (a čtenářem) vyvstane, když se dozví, že tento jeho milovaný táta byl za normalizace přinucen udávat své kamarády – aby před zvůlí moci uchránil matku. Výrazně metaforická je pak epizoda, v níž se Tomáš v kostele, co už skoro není kostelem, setkává s obyčejným současným knězem a obědvajíce disputují o tom, jak těžko se dnes v této zemi hledá víra.
Podoby nejgrotesknější Topolovo prozaické theatrum mundi ovšem nabývá v epizodě odehrávající se v prostorách rozpadajícího se barokního severočeského Zámečku, kde mají pozvaní hosté zhlédnout „performanci“ umělce a obra Cornelia. Aniž by tušili, že nezažijí divadlo, nýbrž autentickou zpověď muže, jenž prošel peklem, zaprodal se ďáblu, nedokáže to unést – a tak svým bližním alespoň prozradí, že něco podobného nemine ani je.
Čtenář se tak dozví, že Cornelius, jehož jméno asociuje ďábelské rohy, byl spolu se svým bratrem počat a porozen za třetí říše, a to díky akci Lebensborn, jež měla posílit rasovou čistotu Němců. Nelehké dětství a mládí pak bratři dvojčata prožili v komunistickém Československu, aby se posléze, v dospělosti, stali světoznámými umělci. Či spíše zdatnými podvodníky schopnými vyjít vstříc pomatencům čili obratně prodávat své „ponožkové“ umění. A protože tento svůj artový a finanční úspěch chápali jako projev postmoderního úpadku západní kultury a civilizace, zaujala je přeludná idea, že by spása lidstva mohla přijít z Východu.
A vydali se do Ruska. Kde byli nejprve uctívání jako ti, kteří pochopili správnou pravdu, a poté prohlášeni za agenty Západu. A jako takoví byli náležitě týráni a mučeni: způsobem ďábelským, překračujícím hranici fantasmagorie. Cornelia, který na rozdíl od bratra toto peklo – bohužel – přežil, mučitelé připravili o majetek, ale také z něj učinili posla ruského odhodlání ovládnout celý vesmír. Jeho performativní zpověď v Topolově románu tudíž Čechům zvěstuje, že i tuto zemi zase brzo ovládne ruská (re)vize světového řádu… A protože on sám v něčem takovém nechce žít, ukončí Cornelius své vystoupení demonstrativní a teatralizovanou sebevraždou.
… navozuje tragicko-burleskní scéna Corneliovy zpovědi a sebevraždy takřka archetypální téma zániku rozkládající se západní civilizace a s ní spjatých představ o společnosti a demokracii. Autor přitom tematizuje nejen zrůdnost hrozící změny, ale i to, že pro ni mnozí z nás už teď pracují. Ruský vliv tak začíná ovládat zdejší média (včetně časopisu, z něhož byl Topolův hrdina vyhozen), ale i politiku a politiky.
Vzdor vůči nastupujícímu východnímu barbarství motivuje v Topolově románu odhodlání kmeta a bývalého disidenta Orloje spáchat během akce proruských „bojovníků za mír“ atentát na prezidenta Zemana, k čemuž ale nakonec nedojde. Ve skutečné demonstrativní gesto pak přeroste odhodlání Jeronýma a jeho přítele Nikofora obětovat se po vzoru Jana Palacha. Obojí přitom vnáší do autorova vyprávění a hrdinova rozhodování momenty dramatické a problémové: mám jim v tom bránit? A jak? Mohu je udat?
… přitom v Topolově výpovědi jakoby nenápadně prorůstá evokace jiné možnosti, jak by Východ mohl nad Západem zvítězit. Zmíněný kmet a disident Orloj, jehož jméno můžeme číst i jako signál proměňujícího se času/doby, se totiž sice ostře vymezuje vůči všemu rusáckému, současně mu ale činí radost žít s Huyen. S mladičkou čínskou emigrantkou, jež v souladu s významem svého jména je vůči němu vstřícná a velmi laskavá a také s ním umí velmi prakticky manipulovat. Proto pro ni není problém s Orlojovým souhlasem přeměnit jeho dům v prostor plný pilných a pracovitých Číňanů, kteří cosi vyrábějí a prodávají a současně jsou patrně také prodlouženou rukou čínské moci.
Topolovo vykreslení Huyen jako tiché a pracovité síly, která dokáže spolu se svými rodáky „zachránit, upravit a využít“ budovu, jež by bez nich pokojně zatuchala, je přitom možné číst jako groteskně převrácenou, symbolickou parafrázi Zániku domu Usherů neboli jako metonymické zpodobení toho, co Západ skutečně čeká. Neboť čínská varianta expanze Východu je ze své podstaty nejen méně exaltovaná a rozkladná, ale také funkčnější než ruská brutalita.
Nepřekvapí tedy, že díky Huyen je z Orlojova domu nakonec prakticky a pragmaticky vytěsněno vše, co tvořilo jeho minulost, včetně jeho majitele. A po počátečních rozpacích Orloj přijme i to, že mu Huyen ve stáří daruje dítě, které možná/patrně/určitě není jeho. Snad to lze číst jako metaforu naší budoucnosti, co už nebude až tak moc naše.
Vstřícná a rafinovaně manipulativní čínská schopnost být najednou tady mezi „námi“ a k naší radosti transformovat náš svět v ten jejich však oslovuje i další postavy Topolova románu. Včetně zbohatlíka Světla, jenž se snaží Tomáši osvětlit, že spolupráce s osvícenými Číňany prozáří zdejší podnikatelský prostor a naši budoucnost.
Tomáš přímou službu Číňanům sice razantně odmítá, ale i on s Huyen ve své každodennosti bez problémů kooperuje. Ke konci románu, přesněji v peripetii předcházející tragicky vyhrocenému závěru, totiž najde sám pro sebe východisko z prožívané osobní, životní a hodnotové krize. A to v synově myšlence, že by bylo dobré stát se zahradníkem a podílet se na vytvoření zahrady, symbolicky odkazující k Ráji. Od autora přitom nedostane jinou možnost než takovou symbolickou zahradu začít budovat s pomocí Huyen a jejích spolupracovníků, a to právě u Orlojova zčínovatělého domu.
Mohlo by se tedy zdát, že se autorovi tento druhý možný postup při přemyklíkovávání našeho západního prostoru jeví jako perspektivnější a snad i přijatelnější než ruská expanze. Rozhodně méně pekelný. Nejspíše ale jde jen o ironii. O sázku na to, že čtenáři dojde, že o jak významné hodnoty přicházíme, když přestáváme být sami sebou. Mimo jiné, a především, o úctu k lidské individualitě.
… přitom Topola přivádí k motivu oběti jako jediné cesty, jak být za daných okolností sám sebou a jak snad i pomoci svým bližním. Postupná gradace zdánlivé každodennosti tak v románu Peklo neexistuje postupně přeroste v sérií vzájemně propojených obětí. Ty zprvu mají obecný charakter politického gesta (dva mladíci se chtějí upálit na protest proti rusifikaci), záhy však přerůstají ve vyjádření osobního vztahu ke konkrétnímu člověku. Konkrétně: Nikofor se obětuje pro svého přítele, když sebeupálení vezme jen na sebe; Jeremiáš následně přeživšímu Nikoforovi pomůže ukončit nesnesitelné skomírání v bolestech – a jeho otec Tomáš vezme Jeremiášovu vinu za Nikoforovu smrt před pozemskou spravedlností na sebe.
Ústřední postava autorovy výpovědi tedy konečně najde hodnotu, ve kterou může věřit a jež dává lidské existenci smysl hodný sebeobětování.
… natolik mnohavrstevné a natolik prosáknuté odkazy, znaky a symboly, že je nepochybně možné je interpretovat i jinak. To ovšem předpokládá, že si knihu nejdříve přečtete.
Jsem proto zvědav, zda a koho jeho nový román osloví. Anebo zda odteče s ostatní pomíjivou knižní produkcí. Protože bude přijat jako text, jehož konzumace nutí současného čtenáře vydat více energie, než je schopen.
Torst
Název Peklo neexistuje vzbuzuje otázky ohledně toho, co má vlastně znamenat. Je nepřítomnost pekla signálem, že peklo je mezi námi, že „peklo jsou ti druzí“? Nebo je to rafinovaná ontologická výpověď znamenající, že peklo neexistuje, protože peklo je – peklo jakožto zlo v metafyzickém smyslu, jak o něm mluví a jak je performativně zhmotňuje Cornelius?
Navazující sex je ovšem přeskočen, neboť naprosté nemravnosti se do slušné prózy o velké lásce nehodí.
No, není to báječné?
No, nevím… asi to může někoho oslovit… pro mě je ale tato novela spíše bizarní kuriozitou.
Cením si schopnosti tvůrce pronikat psaním a myšlením pod povrch jevového a vyprovokovávat tím čtenáře, přesněji mě osobně, k přemýšlení než něčím, co s sebou nese určité osobité a hlubší a podnětné poznání. I když s ním nemusím ve všem souhlasit.
Suma sumárum: Pánkův román je náležitě jiný a zvláštní. Je napsán způsobem zaumným, který ale má tu výhodu, že čtenáře nenutí, aby to dokola se točící žvatlání četl celé. Důležitější je, že díky němu před ním koluje plejáda kriticky až katastroficky nahlížených a více či méně zajímavých témat. Provázaných dnes tak postmoderně moderní vírou v to, co chci, která nadto každému čtenáři, tedy literárnímu znalci, dává možnost najít si to své oblíbené: něco, co jej osobně sere.
Součástí autorova textového zakoušení sebe sama jsou proto četné návraty do minulosti, přesněji k příznačným epizodám z otcova života. Jejich cílem je s jistým ostychem polemizovat s jeho náboženským založením, respektive s rodinnou tradicí, která mu velela být evangelíkem, ale také zpřítomnit a předvést otcův náhled na smysl literatury a literární tvorby.