Ústředním tématem tvé nové prózy Naháčci je nespavost. Jak ses dnes vyspala?

Vyspala jsem se dobře. Už rok, možná dva roky spím velmi dobře, velmi tvrdě a hrozně si to užívám. Vždycky jsem byla dobrý spáč, v dospívání jsem měla spíš opačný problém. Nedokázal mě vzbudit ani budík, který mi vyzváněl u hlavy a já jsem o tom vůbec nevěděla. Takže mě tahle zkušenost, která přišla po narození druhého syna, spíš zaskočila. Vůbec jsem to neznala. Znala jsem takové ty stavy, kdy jsi nervózní, protože se druhý den má dít něco důležitého, a z té nervozity nemůžeš usnout. To ale občas zažívá každý.

Jak tě napadlo napsat knihu, ve které bude klíčovým tématem právě insomnie?

Impuls přišel z Radia Wave. Oslovili mě s nabídkou, abych pro ně napsala nějaký autorský text, a já jsem na to kývla, i když jsem v tu chvíli vůbec nevěděla, o čem to bude. Téma mě napadlo jednou cestou ze školky. Když tam děti zavedu, jdu zpátky hezkou cestou přes les a dobře se mi při tom přemýšlí. A přišel ke mně obraz, který se pak v Naháčcích objevil – jak v představě zavírám děti do klece. Je to skutečný zážitek z dětství, který mi vyprávěl jeden pán. Mně se to tehdy vybavilo a spojilo se mi to se vzpomínkami na období, kdy byly děti malé. A od toho se to začalo celé odvíjet. Řekla jsem si, že bych mohla psát něco o mateřství, a začala jsem ten nápad prozkoumávat. A jelikož jsem v té době trpěla nespavostí, stala se jedním z hlavních motivů.

Do jaké míry jsou Naháčci autobiografická kniha?

Je hodně autobiografická. Největší míra fikce je v práci s časovou rovinou, s chronologií některých momentů, abych tam dostala správné tempo.

Měla jsi obavy z reakce okolí, nebo jsi tuhle oblast prostě svobodně prozkoumávala? O nespavosti v mateřství se navíc moc nemluví, byť si tímhle martyriem mnohé z nás prošly, takže svým textem zároveň otevíráš obecnější téma.

Souhlasím. Připadá mi, že tenhle fenomén není tak prozkoumaný, jak by si zasloužil. I v mém případě péče probíhala spíš metodou pokus–omyl. Zároveň chápu, že se jedná o psychologický problém a že v takových případech se hledá individuální řešení a nějakou dobu trvá, než se najde. I tak si myslím, že by si zasloužil větší pozornost. Při psaní to pro mě ale nebylo důležité. Chtěla jsem zaznamenat to období, ne otevírat téma nespavosti. A obavy jsem kupodivu neměla. Psalo se mi to velice dobře, práce na textu mě bavila, moc jsem se u toho netrápila. Někdy se totiž u psaní trápím, nevím, jak dál, váhám, jestli je to dobré, pochybuju. A u Naháčků jsem nic takového nezažívala. A díky tomu, že psaní neprovázely těžkosti, nedostavily se ani žádné zásadní pochybnosti. Mně vlastně nevadí psát o sobě, má to jen jednu podmínku a tou je upřímnost.

I když text vznikl s relativně malým časovým odstupem, je z něj patrný nadhled někoho, který už má onu zkušenost zpracovanou.

To je pravda, léky jsem vysadila tak před dvěma lety. A je fakt, že asi jsem ten typ člověka, který si věci v sobě nenese moc dlouho. Teď to zní, jako kdybych byla necitlivá.

Ne, zní to zdravě.

Je pravda, že svoje psychické a emoční pochody zpracovávám relativně rychle. A nevím, jestli je to z toho textu patrné, ale celou dobu jsem měla velkou podporu lidí kolem sebe, a i když to nepomohlo s nespavostí, hrozně moc to pomohlo se vším okolo. A byť ten problém byl intenzivní, nakonec jsem ho vyřešila poměrně brzy. V tu chvíli mi to samozřejmě připadalo nekonečné, ale když se zpětně podívám, vidím, že se to stabilizovalo docela rychle. Nejvíc udivující mi připadá, za jak krátký čas jsem byla schopná vysadit léky. Když se dnes bavím s lidmi, kteří za sebou mají podobnou zkušenost, zjišťuju, že si to většinou s sebou nesou mnohem déle. Musí medikaci používat ještě dlouho, i když už jsou stabilní. Myslím, že z toho období nemám žádné velké trauma a dokážu ho reflektovat po relativně krátké době právě díky tomu, že jsem kolem sebe měla hodně lidí, kteří byli ochotní mi pomoct, a měla jsem i lékařskou a psychologickou péči.

S lidmi, kteří mají také zkušenost s insomnií, jsi to probírala už během psaní, nebo až zpětně?

Až po dokončení. Ten text byl ale už předtím k poslechu na Radiu Wave, takže to někteří už slyšeli a sami se mi ozvali.

Takže „osvětový rozměr“ funguje.

Asi ano, byť to nebyl můj primární záměr. Je ale fakt, že tenhle typ péče má ještě pořád rezervy. Po porodu a v nadcházejícím období by se mělo všestranně pečovat nejen o dítě, ale i o matku.

Jak vznikne text na objednávku rozhlasové stanice?

Oslovila mě Klára Nováková s tím, že by chtěli rozjet autorskou tvorbu přímo pro ně a jestli bych tedy měla chuť něco napsat. Jediné zadání byl formát – mělo se jednat o pět půlhodinových dílů. Tak jsem si to zkusila a měla jsem z celého procesu radost. Ale nemyslela jsem si, že by z toho mohla být i knížka. Pak jsem se ale náhodně seznámila s redaktorem Kryštofem Ederem a on mi nabídl, že kdybych kdykoli chtěla beta čtenáře, rád si nějaký můj text přečte. Zrovna jsem měla na stole tenhle rukopis, tak jsem mu ho poslala a on mě povzbudil, že by z toho mohla být knížka. A Vojta Staněk z Listenu na ten návrh kývl.

Jakých změn text doznal oproti rozhlasové verzi? A kým jsi na knižní verzi pracovala?

Právě s Kryštofem Ederem a Vojtou Staňkem. Pečlivě jsme text redigovali a zároveň jsem některé pasáže dopsala, takže knižní vydání je trochu rozšířené. Oba mi dali různé impulsy, ukázali mi místa, která by bylo dobré rozvést, pasáže, které jim připadaly nedořečené. Některé linky jsem tedy prohloubila a také přibyla celá závěrečná kapitola.

Ta příběh uzavírá a posílá protagonisty dál, do další životní fáze.

Je to tak, a to v rozhlasové verzi nezazní. 

Přiblížila bys těm, kteří měli to štěstí a tato zkušenost je minula, co nespavost s člověkem udělá?

V první řadě to způsobí strašnou únavu, která je všeprostupující a nelze se jí nijak zbavit. Protože jediné, co potřebujete, je vyspat se, a ono to nejde. Způsobuje to velké zoufalství a bezmoc, protože člověk ví, že řešení jeho problému je ve spánku, a nedokáže s tím nic udělat. Snaží se spát, a ono se to nedaří. A nic nepomáhá. Je to obrovská frustrace. Navíc se připojuje strach z toho, jak to bude dál. Jestli už se nikdy nevyspím. Jestli budu až do smrti pořád takhle unavená. A ovlivňuje to úplně všechno. Celý chod života. Se spánkovou deprivací se velmi těžko žije běžný život. 

Člověk má pocit, že je v jiné dimenzi, všechno jako by vnímal zastřeně, přes clonu. Vždycky se bojím, že při práci přehlédnu nějakou chybu, a tak se snažím spánek dohnat, jak se dá. Ty jsi ale tehdy byla na mateřské, takže aspoň tohle tě netrápilo, viď?

Je to tak. Tohle byla trochu výhoda. Intelektuální práci jsem v té době nedělala, ale myslím, že kdybych byla v pracovním procesu, taky bych měla strach, že se dopustím nějaké profesní chyby. Ale zároveň jsem měla doma děti, které mě potřebovaly. Fyzickou přítomnost a péči jsem vždycky nějak zvládla, k tomu se člověk vybičuje. Jenže, jak víme, děti strašně moc potřebují i emoční a mentální přítomnost dospělého, a to bylo utrpení. Když jsi unavená, je nesmírně těžké zůstat v klidu a zvládat všechny emoce dětí, a tady jsem velmi často selhávala. 

„Selhávala“ je možná moc přísné – ono je to přirozené…

Ano, to se děje, i když je člověk odpočatější, než jsem byla já. Ale čím jsi unavenější, tím je to horší. 

Dělala sis při psaní rešerše, pátrala jsi po literatuře s tématem nespavosti? Nebo jsi zkrátka chtěla zprostředkovat svoji zkušenost?

Ne, po literatuře zpracovávající téma nespavosti jsem nepátrala. 

Jaký máš vztah k autobiografické literatuře? Vyhledáváš ji, nebo pro tebe tenhle aspekt není podstatný?

Rozhodně ji mám ráda. Oceňuju, když je v příběhu něco odžitého, když obsahuje přiznaně osobní prožitek. Ale zároveň mám ráda, když se prostřednictvím osobního příběhu vypráví o obecných věcech. Když je tam určitá souhra, symbióza. Je dobré nějak ten prožitek zobecnit a dotknout se skrze něj i společenských jevů. To mi připadá skvělé. 

Měla jsi tenhle „požadavek“ někde vzadu v hlavě, když jsi Naháčky psala?

Nepochybně. Snažila jsem se svůj prožitek nasvítit z obecnější perspektivy, třeba jenom krátce. Zkusit nahlédnout na to, proč jsou některé věci právě takhle a jak se na tom, když někdy selhávám nebo mi není dobře, podílí dejme tomu nastavení společnosti. Nějaké mechanismy, systém, ve kterém žiju. 

Můžeš být konkrétnější?

Jasně. Mám na mysli například postavu souseda, kterého jsme skutečně měli a bylo to náročné. Tady jsem si dovolila určitou míru fikce, takže v knize je to reprezentant nepochopení společnosti, nedostatku empatie a propasti mezi společností a člověkem, který zrovna žije intenzivně tou péčí. 

Pro ty, kteří Naháčky ještě nečetli, jen stručně vysvětleme, že je to soused, kterému silně vadí hluk způsobený dětmi a rodinným provozem.

Ano. Což je ale naprosto legitimní a já to chápu. Taky nemám ráda, když mě někdo vyrušuje v mém intimním prostoru. Ale jde o způsob, jakým k tomu ta postava přistupuje. 

A to už nebudeme prozrazovat. Ty ale prosím prozraď, které knihy jsi v poslední době četla s chutí? Máš vlastně čas na čtení?

Mám, to ano. A co jsem četla s chutí – třeba knihy ruské spisovatelky Oksany Vasjakinové. Napsala autofikční trilogii a já z ní četla dva díly, Ránu a Step, na třetí díl s názvem Růže netrpělivě čekám. Kromě toho mám ráda celou vlnu francouzské autofikce, kterou jsem zaznamenala před několika lety. Studovala jsem francouzský gympl a hodně jsme do Francie jezdili, mám tu zemi moc ráda a je mi blízká, včetně tamní mentality. Takže se ve francouzské literatuře cítím dobře. S chutí čtu Annie Ernaux, Édouarda Louise, Didiera Eribona, nedávno jsem přečetla Love Me Tender od Constance Debré. Líbila se mi na tom obrovská radikalita, která je pro francouzskou mentalitu příznačná a mně je moc sympatická. Mám pocit, že tohle my Češi vůbec neumíme. 

Chystáš se i na knihu Gisèle Pelicot, která nedávno vyšla v českém překladu?

Nevím, jestli mě to úplně láká. Možná si to přečtu, ale rozhodně to není něco, pro co bych teď hned běžela do knihkupectví. Na autofikci oceňuju, že v sobě má i přesah k obecnější rovině, a možná je to můj předsudek, ale mám pocit, že Óda na život bude víc autobiografie. Navíc nevím, jestli mám na tohle téma žaludek. 

Slyšela jsem, že je to dobře napsané. Čteš ve francouzštině?

Málo, spíš překlady. Nenaučila jsem se ten jazyk tak, aby to pro mě bylo jednoduché. Zvládnu to, ale stojí mě to hodně úsilí a trvá mi to dlouho. Po originálu sáhnu jen v případě, že český překlad neexistuje. Teď bych si třeba ráda přečetla poslední knihu od Emmanuela Carrèra s názvem Kolkhoze, ale zatím to nevypadá, že by se ji někdo chystal přeložit, tak se do toho asi budu muset pustit ve francouzštině. Jinak ale dávám přednost překladu, abych knihu mohla přečíst svižně a pokračovat dál. To zní hrozně, že? 

Spíš taky zdravě. Knih, které chceme přečíst, je přece pořád tolik! Co česká literatura, sleduješ dění? A nakolik jsi zapojená v literární komunitě?

Dění se snažím sledovat, jak to jde. A do komunity se pomalu zapojuju, řekla bych. Žiju v Olomouci a většina akcí se přece jen odehrává jinde. V tomhle cítím určitý hendikep, který mi ale zas tak moc nevadí. Je docela dobře možné, že i kdybych žila v Praze, nechodila bych na akce o moc častěji. Pomaličku se poznávám s lidmi z literární komunity na festivalech a čteních. Většina akcí je příjemných a potkám tam moc fajn lidi, máme si co říct a je to super. Někdy pak cítím, že mi to chybí, že bych chtěla být blíž dění, ale zároveň si uvědomuju, že to má i svoje výhody. 

V jakém ohledu?

Vnímám, že je to komunita jako každá jiná. Že je leccos ovlivněno mezilidskými vztahy, které nejsou vždycky ideální, a úplně nestojím o to být vtažena do antipatií a sympatií druhých. V tomhle smyslu jsem ráda, že mám trochu odstup.

Fajn je na tom asi možnost sdílení a už jen to, že ti lidé taky píšou a vědí, o čem mluvíš. Leccos stačí naťuknout a každý ví.

Ano, máme společná témata, bavíme se o knížkách a se spoustou lidí si sednu i lidsky. Jsme podobně naladěni. Je fakt, že bavit se s lidmi ze „své“ komunity je úplně jiné. Nemusíš nic dlouze vysvětlovat, rozhovor jde rovnou k podstatě.

Hned jsi tam.

Přesně tak.

Jsi členkou Asociace spisovatelů. Kdy jsi do ní vstoupila a co tě k tomu přimělo?

Vstoupila jsem do ní koncem loňského roku. Už jsem o tom nějaký čas přemýšlela, ale vždycky mi trvá dlouho, než udělám i ty praktické kroky. A přimělo mě to, že jsem trochu profesně přičichla ke kulturní politice a jsem přesvědčená, že je to nesmírně důležité pro rozvoj našeho odvětví a pro zlepšení podmínek. Že je naprosto klíčové, aby za nás vyjednávaly odbory nebo právě Asociace. Jako jednotlivci nic nezměníme, ale když se dáme dohromady a někdo se bude soustavně věnovat lobbistické práci a mluvit za spisovatele o specifikách naší profese, může to přinést nějaké praktické výsledky.

Pro Tvar jsi na podzim napsala článek „Máš na to? A nemyslím tím talent“ (č. 11/2025) o tom, co obnáší práce spisovatele a jak špatně je ohodnocená. Jaké změny by pomohly?

Existuje spousta jednotlivých kroků, které můžou pomoct. Dobře zacílená podpora ve formě stipendií i rezidenčních pobytů. Pevná cena knihy. A co je podle mě úplně zásadní, ale bude to běh na dlouhou trať, je vysvětlit veřejnosti a politikům, že investice do kultury je něco, co se vrací. Lze při tom argumentovat čísly, která jsou reálná. Když to porovnáme s jinými odvětvími, která tohle dělají systematicky už od revoluce, jasně vidíme, jak jsou jinde. A jak to veřejnost vnímá a přijímá. Málokdo rozporuje dotace pro zemědělství, a přitom jsou obrovské. Tohle je výsledek mnohaleté lobbistické práce. Kultura může udělat totéž, ale bude to trvat.

Pevná cena knihy je zavedena v mnoha evropských zemích, včetně Německa, Itálie, Rakouska, Španělska nebo Norska. Ve Francii, která je ti blízká, může být do dvou let od vydání poskytnuta sleva do výše maximálně pěti procent. To je úplně jiná situace než u nás, že?

To tedy. Teď je to jedno z témat, které zvedá právě Asociace, a jsem přesvědčená, že to je dobře. Knížka Naháčci vyšla před pár týdny a ještě před vydáním se nejrůznější knihkupectví předháněla, kdo nabídne větší slevu. Cenová válka ovlivňuje celý knižní trh.

A honorář pro autora se počítá z reálné ceny, za kterou se kniha kde prodala. Do hry navíc vstupují i antikvariáty, hlavně ty internetové. Jak se tím nenechat převálcovat a zdeprimovat?

Přese všechno se snažím zůstat pozitivní. Na jedné straně fakt chápu tu frustraci, bezmoc a naštvání na stávající systém. Je to i dobře, máme být naštvaní, když něco nefunguje. Ale zároveň nevnímám vztek jako produktivní emoci. Může být účinným startérem, ale nedokáže akci vyživovat dlouho, protože nás požírá. Je to přínosná emoce, ale ne dlouhodobě. A já v literární komunitě cítím velké a právě dlouhodobé naštvání. Jenže to snahy podkopává a ve finále spíš dusí, než že by napomáhalo změně. Takže se snažím zůstat pozitivní.

Pozitivní přístup totiž umožňuje konstruktivní řešení.

A hlavně člověk tak rychle nevyhoří. Neutopí se v té emoci. Taky se umím naštvat a vztek je pro mě dobrý motor, ale pak se ho snažím přetavit v něco konstruktivního. Najít nějakou naději. Že to má smysl i navzdory všemu a že se situace může zlepšit.

Nejspíš tu spolupůsobí i to, že jsi – jak víme z Naháčků – vyrůstala ve věřící rodině, co myslíš?

To je fakt, nejspíš jsem k tomu byla vedená. Koncept naděje je jedním ze základních pilířů křesťanství. Naděje dnes bývá trošku vysmívaná jako nějaký naivní optimismus. Já bych ale řekla, že naděje je spíš vědomí nějakého smyslu a jasného cíle, které zůstávají navzdory krizím. Moje výchova v tom určitě může hrát roli. Jsem naučená hledat to dobré a být vděčná. Vděk je ovšem taky tricky emoce. Kdyby byli všichni lidé z literární branže pořád jenom vděční, taky by se nic nezměnilo. Je na místě vydobýt si lepší podmínky, ale neznamená to, že zároveň nemůžeme být vděční. Snažím se pěstovat si vděk. Je toho spousta, za co můžu být vděčná. Například jsem svému muži vděčná za to, že díky němu a jeho práci můžu psát. A nebudu nevděčná jenom proto, že v naší zemi nefunguje dobře systém.

I tohle z Naháčků jasně vyznívá. Píšeš o těžkých věcech, ale pořád je tam polštář vděčnosti – ať už je jeho zdrojem rodina, zázemí, nebo i to, co si neseš sama v sobě.

Jsem ráda, že to tam vidíš. Dostávám totiž i zpětnou vazbu, že je to jenom depka. Já si to ale nemyslím. Asi záleží i na tom, s čím k tomu textu člověk přichází. Někoho se to může víc dotknout, navíc čteme každý jinak.

Chodí ti hodně čtenářských ohlasů?

Zase tolik ne. A když už se někdo rozhodne mě zkontaktovat, tak většinou s tím pozitivním, což je hezké. To mě těší. Že je to depka, si občas přečtu v nějakém komentáři v online světě.

Kdy jsi začala psát, už jako malá?

Brzo, už jako dítě. Ale vůbec jsem nepsala systematicky a nebylo to nic dlouhého. Samé krátkodeché pokusy, protože jsem neměla disciplínu, abych u toho vydržela. Vždycky jsem hodně chtěla, ale u toho chtění to zůstalo. Pořádně, systematicky jsem začala psát až na vysoké škole, kde jsme měli autorskou tvorbu v rámci výuky.

Doplňme, že jsi vystudovala scenáristiku.

Ano. Najednou jsem musela nějaké texty psát jako školní práce a v té době jsem začala zkoušet i něco pro sebe. Pak jsem ještě během studia otěhotněla, narodilo se mi první dítě a šla jsem na mateřskou. Během ní jsem nepsala vůbec, nedokázala jsem se k tomu vyhecovat. Znovu jsem si k tomu sedla, když mladší syn nastoupil do školky. Tehdy jsem si řekla, že nepůjdu do práce a zkusím si něco napsat. A tak vzniklo Poslední léto.

Vysloveně sis řekla, že si teď vyzkoušíš povolání spisovatelky?

Vlastně ano. Syn chodil do školky jenom na dopoledne, takže jsem u psaní seděla pár hodin denně.

Odkud přišel nápad na Poslední léto? Měla jsi už nějaké poznámky z dřívějška?

Vůbec ne. V době, kdy jsem začala praktikovat pravidelné psaní, jsem měla rozepsanou detektivku už z období vysokoškolského studia a chtěla jsem ji dokončit. Když jsem ji dopsala, měla jsem na jedné straně obrovskou radost, ale zároveň jsem věděla, že tu knížku nechci vydat. Uplynuly nějaké roky od té doby, co jsem ten příběh začala psát, a mezitím jsem se posunula jinam. Už jsem s tím nesouzněla, nebo jen do určité míry. A v den, kdy jsem detektivku dopsala, jsem začala psát Poslední léto. Bylo to intuitivní psaní. Na začátku jsem měla v hlavě jen hodně plastickou představu hlavní hrdinky a začala jsem kolem ní rozvíjet příběh. Neměla jsem to nijak promyšlené, psala jsem chronologicky, a takto jsem ten text napsala od začátku do konce.

Jaká zkušenost pro tebe byla být spisovatelkou ne na plný – už jsi měla děti –, ale řekněme na poloviční úvazek?

Skvělá. Moc mě to bavilo. A zároveň jsem byla plná pochybností, protože jsem samozřejmě netušila, jestli mi vzniká pod rukama něco, co je dobré, když to řeknu úplně naplacato. Sama jsem z toho pochopitelně nějaký pocit měla, ale člověk potřebuje i externí posouzení a validaci. Po mateřské jsem ale byla hodně motivovaná a disciplinovaná, protože jsem si začala vážit „volného“ času a věděla jsem, že mít pár hodin úplného klidu je nesmírně vzácné.

Za jak dlouho jsi měla Poslední léto napsané?

První verzi rukopisu jsem měla hotovou třeba za tři měsíce. Jako spisovatelka „na poloviční úvazek“ jsem strávila jeden školní rok. Za tu dobu jsem stihla dopsat detektivku, napsat Poslední léto a plně ho dokončit.

Sdílela jsi s někým průběžně stav textu, nebo jsi rozepsaný rukopis nedávala z ruky?

Nedávala jsem ho z ruky, protože jsem se hodně bála reakce. Že to nebude dost dobré. Takže až když jsem měla hotovo, dala jsem výsledek s velkou obavou přečíst pár lidem. Dostala jsem zpětnou vazbu a tu jsem zapracovala.

Vydat debut obvykle není snadné. Jak se ti to podařilo?

První verzi textu jsem souběžně poslala do Listenu a několika lidem, které jsem poprosila, aby si ho přečetli. Z nakladatelství mi tenkrát odpověděli, že text je fajn, že má potenciál, ale že bude třeba ještě ho upravit. A přidali pár velmi obecných postřehů, co bych měla přepracovat. Zároveň mi přišla zpětná vazba od beta čtenářů. Tak jsem na to znova sedla a zase jsem na tom pár měsíců dělala. Novou verzi jsem poslala do Listenu a tentokrát mi už řekli, že to vydají.

Pomohla ti zkušenost ze studií scenáristiky? Třeba i v tom, aby sis připomínky nebrala tolik osobně?

To si nejsem jistá, bála jsem se i tak hodně a veškeré připomínky jsem si brala osobně. Byla jsem rozechvělá už jenom z představy, že můj rukopis někdo čte. Nicméně na škole jsme svoje texty museli číst nahlas před spolužáky a profesory, takže minimálně už jsem ten pocit někdy zažila, na rozdíl od jiných debutujících autorů. I tak to ale nebylo lehké. Studium mi dalo spíš odvahu vůbec se o psaní pokoušet. Už jen to, že jsem se dostala na JAMU, mi dalo pocit, že asi mám nějaký základní talent, že je s čím pracovat.

Nakolik se finální podoba textu vzdálila od původní verze? Jaký jsi z publikované verze měla pocit?

Úpravy výsledku jednoznačně prospěly. Hodně věcí jsem rozepsala a zároveň jsem dost škrtala. Beta čtenáři mě navedli na místa, kde jsem byla třeba moc patetická. S tím se dokážu ztotožnit. Vím, že když mám flow, mám k tomu sklony. Teď bych řekla, že už to často dokážu rozpoznat i sama, ale dřív jsem to tolik neviděla. Znáš to, necháš se unést emocemi, které psaní provázejí, a pak zjistíš, že je to too much.

Ty emoce to ale zase nesou, možná to napíšeš i díky nim, no ne?

To je jasné! V případě emocí ale často platí, že méně je více. Že jsou intenzivnější, když je podám úspornější formou. Tohle je jedna z věcí, které jsem se teprve postupně učila. Dnes už mám redakční práci ráda. Hrozně moc si vážím toho, že mému rukopisu někdo věnuje tolik času a čte ho opakovaně. Nechápu, že to ti lidé dokážou číst pořád dokola, a přitom stále soustředěně. To obdivuju. Teď už je to fáze, která mě těší.

To jako editorka ráda slyším.

A ještě ti řeknu, že je hrozně úlevný pocit, že nejsem sama, kdo za tím textem stojí. Kdybych na to všechno byla sama – že bych to měla sama napsat a sama to i vyhodnotit a vybrousit –, hrozně by mě to stresovalo a měla bych pocit, že na to nemám kapacitu a že to vlastně ani nejde. Je veliká úleva, že je nás na to víc.

Hlavně ti jiné oči opravdu dají nový pohled na text. A jsme zpátky u vděčnosti. Nestává se ti, že z vděčnosti za čas a náhled editora přijmeš i úpravu, které později lituješ? 

Když si nejsem jistá navrhovanou úpravou, nechám si to chvíli rozležet v hlavě. Čtu tu pasáž opakovaně a přemýšlím o tom, jestli mi to vadí, nebo ne, že to bude jinak. Nechám to na sebe působit. A když zjistím, že mi to zase tolik nevadí, tak to tam pustím. Ale někdy taky řeknu – hele, ne, tohle tam takhle chci. Ale je to alchymie, to je fakt.

Ano, je to vzrušující tvůrčí proces. Naháčci jsou úplně jiná kniha než Poslední léto, ve srovnání s tvým debutem mi připadají mnohem plynulejší, sevřenější, soustředěnější. Jak to vnímáš ty sama?

Rozhodně je to jiná kniha a jiný styl psaní, s tím souhlasím. I proto jsem zvědavá, jak na to budou reagovat moji čtenáři. Jestli to budou mít potřebu porovnávat nebo jestli na základě první knížky půjdou do Naháčků s nějakým očekáváním, která se nenaplní. Ale když píšu, tak nad tím takhle nepřemýšlím. Sama jsem zvědavá, kam se ještě posunu. Určitě nelpím na nějakém stylu, který bych si chtěla držet, ale zároveň si myslím, že se z toho nedokážeme nikdo vymanit. I když napíšu jinou knihu, pořád tam budou nějaké styčné body, včetně jazyka. A vždycky mě ovlivňuje to, co zrovna čtu. Když se mi nějaká kniha líbí, chci psát jako její autor. To samozřejmě říkám s nadsázkou – ale něco mě tam inspiruje, a ne že bych to replikovala, ale určitým způsobem se tomu ve svém psaní přiblížím.

Tohle asi zažívá mnoho autorů, ať už jde o styl, nebo o naladění, emoci.

No jasně. Ovlivňuje nás všechno, co čteme. A je to dobře.

Co tě v poslední době nadchlo ze současné české prózy a poezie? Čteš vlastně i poezii?

Málo, méně, než bych chtěla. I když zrovna mám na nočním stolku Anneu Carsonovou a její Autobiografii rudé, text na pomezí poezie a prózy, a ten se mi líbil strašně moc. Autorka dokáže vyprávět v básnických obrazech. Žasla jsem, kolik se toho dá vyslovit ani ne mezi řádky, jde to ještě dál. Jako kdyby to bylo pásmo obrazů, ve kterém jsou některé vynechané, a stejně jako bys je tam viděla. Nejsou napsané, a přesto tam jsou. To mě teď zrovna fascinuje. Ale ty ses ptala na českou literaturu. Se zaujetím jsem přečetla deník Davida Zábranského Jů a hele. Hodně mě bavila i Tvoje tvář s hebkým odrazem od Alžběty Stančákové. A opravdu moc se mi líbilo Canto ostinato od Pavla Kolmačky. A pak taky Pavel Novotný, z jeho pentalogie jsem zatím četla Babičku a chystám se ostatní „díly“.

Probíráme tu psaní i čtení, ale ještě jsme se vůbec nedotkly tvé práce. Co teď děláš?

Teď už zase jenom píšu.

Takže zase spisovatelka na částečný úvazek. A co tedy píšeš?

Když jsem psala Naháčky, už jsem měla rozepsaný jiný text, který má teď podobu prvního rukopisu. Už na tom začínáme redakčně pracovat, opět s Kryštofem Ederem a Vojtou Staňkem. Jen tak brzo to ale nevyjde, je na tom ještě spousta práce. Je to román, který se mi psal dost špatně, po Naháčcích to byla zase úplně jiná práce a moc mi to nešlo. Takže sama cítím, že to má velké rezervy, a doufám, že mi redakce pomůže vypořádat se s problematickými pasážemi. Kromě toho mám rozepsané dvě povídky. A co se týče práce, od konce mateřské jsem na volné noze. Nějakou dobu jsem pracovala pro krajský úřad v Olomouci, pro kulturní odbor. Tehdy se chystala kulturní strategie participativním způsobem a já jsem to koordinovala. Taky jsem spolupracovala s Pamětí národa jako dokumentaristka a pak na jednom výzkumném projektu v rámci kultury. Takže se motám kolem kultury, kulturní politiky, teď jsem trochu čichla k divadlu, konkrétně k autorskému loutkovému divadlu. Je to život mezi různými projekty.

Když ses zmínila o Paměti národa, historické téma tě neláká? Nebo myslíš, že takových knih už máme dost, že jsme přehlcení?

Neříkám, že to nikdy nepřijde, ale vůbec mě neláká dělat rešerše. A to je naprosto nezbytné, když se člověk pouští do historického tématu. Nicméně zrovna teď píšu povídku, která se pro mě zcela nečekaně odehrává v devatenáctém století. Kromě jiného si při tom užívám, že můžu používat jemně archaický jazyk, to mě teď baví. Takže třeba se jednou dopracuju i k delšímu celku. Ale zatím mě to moc netáhne, ani čtenářsky. Není to žánr, který bych teď zrovna vyhledávala.

Možná je pro tebe žánr povídky zatím dostačující.

Ano, tam nejsou třeba tak velké rešerše. Tu povídku píšu pro Vogue a mám úplně volnou ruku. V každém čísle letos vydávají jednu povídku od jedné české spisovatelky. I tohle je pro mě nová zkušenost, psát povídku na zakázku.

A ta detektivka je definitivně u ledu?

Na to se mě ptají všichni. Je fakt, že když jsem ji s odstupem času otevřela, překvapilo mě, že je vlastně celkem dobrá. Líbí se mi její atmosféra, tu bych moc chtěla někdy v nějakém textu replikovat. Ale jsou tam i hrozné věci, takže v případě publikování bych ji psala víceméně celou znovu. Vyžadovalo by to hodně práce a do toho se mi asi nechce.

Celý život žiješ v Olomouci. Jaká je tamní literární komunita, máš v ní nějakou spřízněnou duši?

Literární komunita tady moc živá není. Vím o pár autorech, kteří odtud pocházejí, ale neznáme se. Jsou tady dvě uskupení, spolek Po škole a Vy.čítání, která pořádají čtení, většinou poezie. V září se tu koná Litr, knižní veletrh autorských a uměleckých publikací. To je moc fajn. Sama ale pořád nevím, co si o autorském čtení myslím. Nevím, jestli je to životaschopný a smysluplný formát. Abych nezapomněla, máme tady ještě jedno kurátorované dětské knihkupectví Zlatá velryba, které vede spisovatelka Tereza Pařízková. Pořádá tam kroužek autorského psaní pro děti, book cluby pro dospělé a je to vizuálně krásné, živé místo, které dělá literatuře skvělou službu.

Pokud jde o ta autorská čtení, pro poezii to smysluplný formát asi je, v případě prózy je to komplikovanější.

Rozhodně je v tom rozdíl. Poezie mnohem víc vybízí k nějakému druhu performance, taky tu máme celou oblast slam poetry. To všechno přímo vyzývá ke kontaktu s publikem a stoupnutí si na scénu. To u prózy moc není. Pochybnosti mám ze dvou důvodů. Jednak na čtení obecně chodí velmi málo lidí. Tudíž si říkám, proč to dělat, když o to není zájem. A druhá věc je, že já sama jako divák čtení nevyhledávám. Mám ráda ten zážitek já a text, takže knížky, které chci, si vyhledám a přečtu si je sama. Nicméně když jsem pozvaná na nějakou literární akci, zajdu i na jiné autory a v tu chvíli mě to zajímá. Chodím tam ale hlavně za těmi lidmi.