Zachránit katarzi

Musíš to udělat,
zapřísahá mě paní učitelka.
Nalehni na něj, vbodni ho do sebe.
Představení tu máme cobydup
a spoluúčinkující tě zatím ani jednou nedovedli zabít.
Zítra budeme všichni
muset trošku zemřít.

Aby viděl ředitel,
aby viděla celá škola,
že to je konečně něco vážného,
ne tělocvikářova mikulášská besídka.
Tady je teď v sázce čest
padesátiletého dramatického kroužku.

Kvůli katarzi, chlapče,
víš ty vůbec, co to je?

Velké setkání

„Po žebříku úspěchu se nedá vylézt
s rukama v kapsách.“
                Arnold Schwarzenegger

Přiblížil jsem se k němu pevným krokem, ale když jsem viděl,
že sedí a hledí a dýchá stejně jako my,
už v půli cesty mi začaly téct slzy.

Dal mi kapesník,
abych se do něj vysmrkal,
a já jsem smrkal, ze všech sil, aby viděl,
že o silnou vůli tu, když je třeba, není nouze.

Pošeptal jsem mu, že i já občas píšu,
a vsunul jsem mu mezi prsty svůj žhavý rukopis.

Doma jsem to pak celé vyklopil.
Už to začalo, dal jsem o sobě vědět!

Přišla moje sestra, navlékla mi hrdinský plášť,
přišla i máma, v ruce vavřínový věnec.
Táta vyštrachal náš obří reflektor, schovaný
pro výjimečné příležitosti:

nadešel čas, synu, až se setmí,
vyšlu na oblohu erb našeho rodu,
vylez hezky z nory a nastup konečně
cestu, která ti byla vytyčena shůry.

Plašení smutku

pro Zsófi Ráday

Mimozemšťané už šmírují
a vidí, že jsi zase smutná,
pískový hrad se zvadle bortí.

To takhle nemůže jít dál,
říkají,
a než nám pošlapou kukuřici,
než nám znásilní krávy
a svými zbraněmi s lepkavým střelivem
nám rozstřílejí mozky,
protože mimozemšťané s očima jako knoflíky už jsou takoví,

tebe ještě ze soucitu vcucnou k sobě do talíře
a vychovají tě jako vlastní.

Pohádkový hrdina

každého rána
vytasí meč a
každé poledne přemůže draka.

V hlubokém lese s koboldy
– i z uší jim visí zlaté dukáty –
se nebaví a nemazlí,

protože daleko, předaleko kdesi
stojí věž a dívka v ní,
která ji každou noc vypustí.

Šlape hrdina pohádkový,
dnes už tam vážně dorazí,
jenže najednou se setmí

a za zatáčkou je hostinec
U Modrého kohouta
světlem v oknech a vychlazeným pivem
láká k sobě znaveného poutníka.

Ou-hej-hou,
maj prima pokoje se stravou,
ou-hej-hou!

A znovu vyrazí zítra, kdy
zapomene, co bylo včera,
ale zas přijde noc a hostinec
U Modrého kohouta,
medovina přebije dračí hlavy,

a

přestože dívka věž každou noc vypustí,
on k ní stejně nedorazí,
nikdy nedorazí.

Zalidňovači

Než mě vystřelili do vesmíru,
myslel jsem na pampelišky.
O pár hodin dřív jsem ti je natrhal.

Květina květině, smála ses
a já se taky smál,
cítil jsem ale, že tu něco nehraje:
rozesmál jsem tě příliš levně.

Nedávno jsem o tom mluvil s kapitánem.
Zdá se mu ubohé, že jsem tě za svoje
poslední peníze vzal na zmrzlinu.

Už měsíc letíme na Draconis B.
Řeklo se sice, že se odtud vrátíme,
ale zdá se mi, jací jsme voli, že nás podfoukli.

Jestli to tak bude,
využij šikovně, cos za mě dostala.
Plať složenky, měj novou rodinu,
psa, kočku, dítě a tak podobně.

Blíží se velké spaní,
přijdou, i mně odeberou sperma,
které pak vloží do Katky.

Tu jsem si totiž vylosoval.
Docela se ti podobá.

A domácí zvířata šla

Jednoho pěkného teplého dne
pohlédla domácí zvířata do očí svým pánům.

Pohlédla svým pánům do očí
a vzápětí pravila:
děkujem za všechno, ale my teď půjdem.

Postavila se na dvě nohy,
potřásla si s pány rukama
stisk měla pevný, ale ne moc silácký,
jako by podávat ruku uměla odjakživa.
Zvířata, co všechno slyšela, všechno viděla.
Jako by ani nebyla… teď hledám ten výraz, blbá?

Doteď jim možná prostě nic nechybělo.

Ale stejně se ten den sebrala a šla.

Když se jich někdo zeptal, odpověděla,
že se nic nestalo, fakt nic, co by stálo za řeč,
jenom už je to nějak přestalo bavit.

Jeden den muzejního hlídače

Popojdeš sem, popojdeš tam,
ošíváš se.

Kalhoty i sako jsou ti těsné,
moderní obrazy zdají se
ti děsivé.

Žvýkání zbytků sendviče se šunkou.
Koušeš ho, koušeš, nechutná ti.
V hlavě máš zbytečné otázky:
co by bylo,

kdyby

jsi na úvodu do lingvistiky místo skládání
básní normálně dával pozor,
při psaní Velkého dopisu
jsi nezapomněl na čárku
a místo těch svých nešikovností
jsi jen bez řečí líbnul.

Popojdeš sem, popojdeš tam,
ošíváš se.

Toužebně hledíš na židli.
Přežít na ní, nic jiného nechceš.

Po stropě pochodují trpaslíčci.
Jdou, jdou a v rukou mají miničinely,

hryžou do obrazů, lezou do nich,
rozšafnost jemných portrétů je v háji!

Přežít na ní, nic jiného nechceš.
Ale vtom se kolegyně proměňuje v krávu,
v krávu se ti mění před nosem:
utíkám na most Svobody
napást se čerstvého vzduchu, bú, už letím!

Popojdeš sem, popojdeš tam,
ošíváš se.

Nejsi blázen,
nejsi blázen,
mumláš si.

Židli narostou oči,
rozkvete, nechá rašit vlasy.

Sedneš si na ni,
potíš se
a čekáš.

Něžně oslovíš klimatizaci.

Kosmičtí dělníci, ti mají fajn život

Letěl jsem už smolnou tmou,
letěl jsem mezi oslňujícími hvězdami,
cizí tvory jsem učil říkat slova:
tkanička do bot, rodina, láska,
ale po čase jsem jim sám přestával rozumět.

Země byla daleko,
daleko se všemi pozemskými hovadinami.

Můj koráb zestárl
a já jsem zestárl taky.
Pochopil jsem, že zemřu bez dívky z rodu lidí.

Topinka zůstala studená,
říkal jsem si furt dokola,
doufal jsem, že to tak o něco líp snesu.

Ale stejně na mě často padal smutek.

To jsem si pak vždycky našel neobydlenou planetu,
po té jsem poskakoval,
okukoval jsem její měsíce,
zarejdoval jsem k černým dírám
a pevnou rukou držel kormidlo,
které jsem nakonec pokaždé strhl stranou.

Klidně si tomu říkejte zbabělost.

Komik

I dnes to odemlel.

Přestože dnes ne,
dneska vůbec
nechtěl dělat vtipálka.

Dneska se mu chtělo
mluvit o deseti ožralých trpajzlících,
o smradlavým srnečkovi
nebo o stárnoucím pavoukovi.

Vlastně mu to bylo fuk,
hlavně ať se lidi nesmějou,
když on je smutnej.

Ta taky

A ta je taky rozesraná,
řekla máma,
ukazujíc na zchátralou diskotéku.